Herectví je krásné řemeslo, které se nedá dělat napůl

Považujete nominaci za svůj herecký úspěch?

Mě samozřejmě moc těší, že si porota všimla právě představení Proměna, kde účinkuji. Za úspěch to sice považuji, ale pro mě je asi úplně nejdůležitější, že tato nominace je také úspěchem Divadla Drak, v němž působím již pět let. Za tu dobu rok co rok máme užší nominace a já doufám, že to bude pokračovat. Je to tedy příjemné, ale můj vytoužený cíl to nikdy nebyl.

Kdy jste se o ní dozvěděl a jaká byla vaše reakce?

O nominaci jsem věděl půl roku dopředu a řekl jsem si, že je to super, a také, že by bylo zvláštní, kdyby tam Divadlo Drak nebylo nějak zastoupené. To byla myslím moje první reakce.

Při udílení těchto cen jste ji však nakonec nezískal. Provázelo to zklamání?

Trochu určitě ano. Na předávání cen jsem jel natěšený, co kdyby to náhodou vyšlo. A potom nic… Na druhou stranu jsem ale rád, že cenu dostala moje kamarádka Kristýna Franková, divadelní a loutková herečka z plzeňského divadla Minor, za mimořádný jevištní výkon v inscenaci Čáslavská – Tokio – 1964. Takže jsem byl nejprve zklamaný a pak jsem začal fandit Kristýně.

Jak reagovala vaše žena Edita Dohnálková Valášek, která byla loni nominována na Cenu Thálie za roli Bohdanky v inscenaci Sedmero krkavců?

Nejdříve říkala, že když to neproměnila ona, mohl bych aspoň já. V tom jsem ji nakonec zklamal. (smích) Jsem ale moc rád, že nás to oba potkalo, protože jsme dobrá dvojice, navzájem se podporujeme osobně i profesně a hrajeme ve stejném divadle i v inscenaci Proměna. Myslím, že ji moje nominace potěšila. Odbornou porotu jste zaujal svým mimořádným hereckým výkonem v roli Řehoře Samsy v inscenaci Proměna.

Jak jste tuto postavu ze stejnojmenné povídky Franze Kafky uchopil?

Líbí se mi, že povídka je nejednoznačná a dá se vyložit mnoha způsoby. Musel jsem k tomu přistupovat hlavně po svém a nekopírovat nutně cizí výklady. Neuvěřitelně mě však ovlivnilo, jak jsme si o tom v divadle při zkouškách všichni povídali a rozebírali, co všechno to může mít za významy. Uchopil jsem svou roli jako týmové pojetí s tím, že jsme vypíchli to, co nám přišlo zajímavé a nosné. Mně osobně se vše navíc propojilo také s tím, že jsem tehdy četl existencialistické spisovatele, jako například Alberta Camuse, Curzia Malaparteho a další.

Samsa je v povídce svědomitý a pracovitý, živí svou rodinu až do okamžiku, než se promění v obrovský hmyz. Je psychicky a fyzicky náročné ztvárnit tuto proměnu na jevišti?

V inscenaci, která je náročná zvláštním a specifickým způsobem, se nijak zvlášť neproměňuji. Samotná proměna spočívá ve využití živě přenášeného obrazu GoPro kamerou, kterou jsem měl na hlavě, ovládal ji a inscenaci snímal.

Jde vlastně o divadelní princip live cinema. Co jste kamerou snímal?

Po celou dobu hraní vše, co bylo okolo mě. Inscenací jsme se snažili udělat otevřenou formu, aby si ji mohl divák sám interpretovat a vyložit tak, jak jeho samotného zasáhne. Při využití principu live cinema divák vidí naživo nejen celek, ale i detaily, které by normálně neviděl. A to nabízí další rovinu, jak nahlížet na příběh, který představení provází.

A jak probíhala spolupráce s režisérem Jakubem Vašíčkem?

Byla naprosto skvělá. Jakub mě do Divadla Drak přijal a musím říci, že jsme si hned sedli a padli si do noty.

Divadlo Drak je známé svou poetikou, vizuálními prostředky a loutkami. Jakou roli hraje výtvarná složka v této inscenaci?

Myslím, že obrovskou. Výjimečné je scénografické řešení scény, kdy se inscenace odehrává v kostce, diváci sedí vevnitř a je to taková velmi kontaktní záležitost. Výtvarná složka je hodně výrazným prvkem tohoto představení.

Mohl byste popsat svůj herecký přístup? Jste spíše intuitivní, nebo analytický typ?

Můj přístup je rozmanitý podle toho, co zrovna hraju nebo jaký je typ zkoušení, co je v tu danou chvíli potřeba. Pokud máme téma, které je nutné si nastudovat, vede mě to spíše analytickou cestou. Když je větší prostor pro improvizaci, jsem zase intuitivnější. Lidé mi ale říkají, že mám sklony být analytičtější.

Kde hledáte inspiraci?

Každoročním velkým zdrojem inspirace je pro mě hradecký divadelní festival Regiony, kde toho vidím skutečně hodně nejen z české, ale i zahraniční scény. Snažím se také navštěvovat mezinárodní divadelní festival Pražské křižovatky, který je úžasný.

V Divadle Drak, kde jste v angažmá od roku 2020, kromě Proměny hrajete v ještě dalších šesti inscenacích. Jste také členem Postochotnického souboru Jatelinka a spolupracuje se studiem Damůza. Jak to všechno stíháte a zvládáte?

Někdy je toho skutečně moc. Prioritou je samozřejmě moje domovská scéna v Divadle Drak. Když si náš soubor Jatelinka, kde hrajeme ve dvou s kamarádem Danielem Horečným, někdo pozve, podíváme se oba do fermanu, a když máme čas, vystoupíme. Časově to mám ale dost našlapané a v současné době ještě spolupracuji s hradeckým Klicperovým divadlem.

Kdo vás přivedl k divadlu?

Ze začátku maminka, která učí dramatický obor v BUBU klubu dětské kultury, což je loutkové divadelní sdružení ve Vsetíně, kde jsem dlouho působil. Podruhé, po studiu střední školy, mě k divadlu přivedl táta. V té době jsem byl v zahraničí, kam za mnou přijel a navrhl mi, že kdybych ještě chtěl zkusit divadlo, on i máma mě v tom podpoří. Moc dlouho jsem o tom nepřemýšlel a rozhodl jsem se vydat na tuto cestu.

Vystudoval jsem Katedru alternativního a loutkového divadla a už jsem u herectví zůstal. Co vás zaválo právě do hradeckého Divadla Drak?

Nejdříve oslovili manželku Editu a asi půl roku poté mě, protože se v divadle uvolnilo místo. Když se otevřely dveře do Divadla Drak, nastoupili jsme do něj společně. Hrajeme tam dodnes a moc nás to baví.

Čím je pro vás tato scéna důležitá a inspirativní?

Velmi mě fascinuje odvaha, která toto divadlo provází. Ředitel Tomáš Jarkovský s uměleckým šéfem a režisérem JakubemVašíčkem se totiž při výběru titulů nebo ve způsobu tvorby nebojí experimentovat, zkoušet nové věci a jít do nejistoty. Tým, který tady působí, je nastavený tak, že si právě tuto cestu může dovolit, a to je pro mě hodně důležité. Navíc všichni, kteří v divadle působí, se na sebe mohou navzájem spolehnout lidsky i profesionálně. Stýkáme se nejen na divadelní scéně, ale také mimo ni. Je nám prostě spolu dobře.

Jaké jsou vaše herecké výzvy do budoucna? Co vás čeká?

Kromě hraní v Draku, kdy se těším na premiéru připravovaného představení Krabat, chceme s kolegou z Jatelinky po pohádce Honza Pták a představení Pluto připravit další inscenaci s názvem Had. S Veronikou Poldauf Riedlbauchovou máme v Draku na programu ještě představení To je andělení! a to nové, které se připravuje, se bude nejspíše jmenovat Hračky.

Pokud vím, jste vsetínský rodák. Vracíte se tam někdy? Nestýská se vám po Valašsku?

Rodiče bydlí mezi Vsetínem a Valašským Meziříčím v obci Oznice a rád se tam vracím. Valašsko s beskydskými kopci je moje srdeční záležitost a asi navždy zůstanu Valachem.

Co byste rád vzkázal mladým lidem, kteří sní o tom, že se stanou herci?

Pokud po tom touží a cítí, že je to jejich cesta, měli by do toho určitě jít, ale naplno. Mám hodně kamarádů, které od toho rodiče odrazovali, ale oni se na hereckou dráhu vydali a povedlo se jim to. Je to však časově, psychicky a někdy i fyzicky náročná profese, která se nedá dělat napůl. Je to však krásné řemeslo.

Hynek Šnajdar
hynek@salonkyhk.cz
Foto: Divadlo Drak, Ondřej Littera