Chtěli jsme žít svobodně a nechtěli se smířit s neutěšenou situací

Kdy se v tobě probudila touha žít svobodně v nesvobodném světě?
Takové první náznaky byly v době dospívání. Žil jsem s rodiči v Hranicích na Moravě. Můj otec byl major Československé lidové armády a komunista. V době, kdy se mně na druhý pokus podařilo získat modrou knížku a vyhnul se tím obávané základní vojenské službě, jsem navíc nevyužil své premiérové volební právo. Bylo tedy zřejmé, že bude nutné se od rodičů odstěhovat. Již na začátku 80. let jsem se v Hranicích začal stýkat s lidmi z prostředí tamního undergroundu, konkrétně s dnes už nežijícím Čestmírem Vacíkem, Stanislavem Mužíkem, Janem Pospíšilem, Stanislavem Otavou a dalšími lidmi. Stal jsem se tím součástí komunity mladých lidí se stejnými a kritickými postoji k tehdejšímu totalitnímu režimu. Chtěli jsme žít svobodně, nemohli a nechtěli jsme se smířit s neutěšenou situací v komunistickém Československu, nesvobodou a neustálými perzekucemi.

Kam poté vedly vaše aktivity?
Naše společné aktivity vedly k založení hudebního tria, které jsme nazvali Hranic Underground Society s tím, že jsme si sehnali aparaturu a ve složení basa, bicí a saxofon jsme zkoušeli v garáži Česti Vacíka na hranickém sídlišti Hromůvka do doby, než jednoho dne někdo začal bušit na vrata garáže. Když jsem otevřeli, vtrhli do útrob garáže příslušníci Veřejné bezpečnosti doprovázeni dvěma civilisty Státní bezpečnosti (StB), kteří označili naše počínání za nezákonné. Po ne příliš dlouhém výslechu následoval zákaz našich hudebních aktivit a doporučení, abychom se ostříhali, což se samozřejmě nestalo.

Co představovalo zásadní zlom ve tvém dalším životě?
Hlavním a důležitým milníkem v mé undergroundové činnosti bylo na začátku 80. let přestěhování do Valašského Meziříčí, kde žilo velké množství stejně smýšlejících lidí. Podstatné bylo mé seznámení se signatářem Charty 77 Jaromírem Čechurou, který dával jasně a veřejně najevo nesouhlas s tehdejším režimem. Naše časté schůzky vedly k tomu, že jsme ve sklepě jeho domku na Hřbitovní ulici, kde žil s rodinou, začali po večerech s pomocí tiskařského stroje a s dalšími prostředky dovezenými ze Zlína z okruhu disidenta Stanislava Devátého rozmnožovat například Informace o Chartě 77 a jiné zakázané tiskoviny a dokumenty. Tato iniciativa trvala do doby, než jsme se od přátel ze Zlína dozvěděli, že se chystají domovní prohlídky. I když StB u Jaroslava Čechury nenašla žádné stopy těchto aktivit, absolvoval ve Vsetíně několik výslechů, ale své spolupracovníky, tedy ani mě, neprozradil.

Vzpomínáš na nějakou historku, která se může s odstupem času zdát kuriózní až absurdní?
Samostatnou kapitolou a kuriozitou bylo mé pracovní angažmá ve strojírenské výrobě v Hranicích v provozovně tehdejšího Okresního podniku služeb Přerov. V roce 1982, krátce po Brežněvově smrti, vedoucí provozovny, ač nekomunista, přišel s osobní iniciativou a předložil pracovníkům k podpisu kondolenční listinu, která byla poté odeslána na sovětské velvyslanectví. Tu jsem odmítl podepsat stejně jako další listinu se souhlasem s rozmístěním jaderných hlavic do kasáren Jaslo, které obsadila sovětská armáda. Následoval trest. Kromě výslechu na StB v Přerově, kde jsem byl dotazován na své postoje, jsem byl na pracovišti zbaven prémií a přesunut na nekvalifikovanou práci, což nakonec vedlo k mé výpovědi.

Podílel ses nějak na distribuci zakázaných tiskovin?
V polovině 80. let jsem intenzivně jezdil do Uničova a přilehlého okolí, kde se pořádalo mnoho nelegálních akcí. V té době jsem se seznámil s Jankem Soldánem, který v roce 1987 podepsal Chartu 77. Společně s mou tehdejší partnerkou Bronislavou Heinzovou jsme byli zásobováni samizdaty a dalšími tiskovinami, které jsme rozšiřovali na Valašsku.

Pokud mám dobré informace, založil jsi a vydávala samizdatový časopis?
Ano, klíčovým obdobím pro mě v této souvislosti byl rok 1985, kdy ještě panoval tuhý totalitní režim. V tom roce jsem se rozhodl založit samizdatový časopis Satyr a ke spolupráci jsem přizval kamaráda Petera Kováče. Vymyslel jsem koncepci, on vytvořil titulní stranu a pustili jsme se s nadšením do díla. Časopis obsahoval povídky, poezii, výtvarné projevy našich tvořivých přátel. Vše se dělalo na koleně, příspěvky jsem přepisoval na psacím stroji, samizdat jsme si sami svázali a poté putoval mezi lidmi. Pak jsem se přestěhoval do Nového Jičína a po roční pauze mě k pokračování v této činnosti přiměl tamní kamarád, výtvarník Rostislav Leo Volek. Vyšlo osm čísel, která jsou k dispozici v pražské knihovně československé exilové a samizdatové literatury Libri Prohibiti, již provozuje někdejší disident Jiří Gruntorád.

Měl jsi kvůli vydávání časopisu nějaké problémy?
Zpočátku probíhalo vše v relativním klidu až do doby, než jeden ze známých zapomněl čerstvé vydání Satyru v novojičínské restauraci U Slunce, kde jsme se scházeli, a dostalo se do rukou StB. Při výslechu mně bylo vyhrožováno, že další pokračování v nezákonné činnosti bude mít fatální následky, přesto jsem Satyr vydával dál. Zmínka o těchto aktivitách je součástí dokumentu Fenomén underground, konkrétně v díle Ostříhat a do dolů. V této době jsme také s Leo Volkem pořádali nelegální výtvarné výstavy v přírodním divadle v lokalitě na Skalkách v Novém Jičíně, kam se vždy sjela komunita z Valašska, Ostravska a podobně. To samozřejmě opět způsobilo zájem StB, přesto jsme v těchto aktivitách neustali.

Následovaly další restrikce ze strany StB?
V té době StB prováděla i domovní prohlídky. Tehdy jsem bydlel v domě Stanislava Šobory v novojičínské Anenské ulici. Doma jsem měl „závadové“ dokumenty, jako Informace o Chartě 77, videokazety s Originálními videojournaly a samozřejmě také rozpracované Satyry. U našeho domu brzy ráno i večer stála šedá volha s posádkou dvou mužů v civilu. Proto jsem se rozhodl umístit materiály do igelitových pytlů a zakopat je dočasně na zahradě. Při domovní prohlídce StB našla jenom knížky Josefa Škvoreckého, Milana Kundery, Ladislava Mňačka a dalších zakázaných spisovatelů, které zabavila a odvezla.

Zmínil jsi také, že jsi v době socialismu nevyužíval své volební právo.
V roce 1986 se konaly volby, kterých jsme se nehodlali zúčastnit. Sobotní den jsme proto s panem domácím Stanislavem Šoborou, chartistou Jaromírem Čechurou a jeho ženou Štěpánkou, disidentem Františkem Čuňasem Stárkem a jeho partnerkou strávili v již zmíněném bývalém lesním divadle na Skalkách do doby, než volby skončily a kdy pak komise s volebním urnou marně tloukla na vchodové dveře našeho domu.

S kým ses tehdy stýkal?
Téměř celá 80. léta jsem byl v úzkém kontaktu se signatáři Charty 77 Vítem Zukalem a jeho ženou Kateřinou, kteří žili ve Valašském Meziříčí. V jejich bytě se konaly pravidelné schůzky a řešily se způsoby, jak nelegální tiskoviny dále šířit. Někdy v roce 1986 jsem se rozhodl, že podepíšu Chartu 77. Tehdy jsem šel k Zukalům, abych tak učinil. V tu dobu byl u nich na návštěvě otec Kateřiny, disident a chartista Tomáš Hradílek z Lipníka nad Bečvou, který mně můj úmysl rozmluvil. Argumentoval tím, že by mimo jiné skončilo vydávání samizdatu Satyr, což by byla škoda. Později jsem byl rovněž u zrodu dalších dvou samizdatů Le randez-vous des amis a Klíč k realitě, což byly surrealisticky zaměřené almanachy, které pravděpodobně unikly pozornosti StB.

Pak už přišel rok 1989 a začaly se otevírat dveře ke svobodě?
V tom roce jsem se v Praze osobně zúčastnil Palachova týdne, poté jsem v polovině téhož roku podepsal dokument Několik vět a v říjnu mě oslovil Vít Zukal, zda bych s ním na různá místa v centru Valašského Meziříčí umísťoval pozvánky na setkání k výročí založení Československa. Toho si na valašskomeziříčském náměstí všimli příslušníci Veřejné bezpečnosti, kteří nás společně s pomocníky VB začali pronásledovat. Víta Zukala zadrželi u jeho domu, mně se podařilo uprchnout.

A 17. listopad jsi prožil jak?
S kamarády se surrealisticky zaměřeného okruhu jsme jeli autem Škoda 1000 MB do východoněmeckého města Halle na výstavu surrealistického malíře Maxe Ernsta. Na přechodu v Rozvadově nás celníci vyslýchali a nevěřili tomu, že jedeme na výstavu, ale že se chceme přidat k protestům proti tamnímu režimu. Po hodině různých obstrukcí nás nakonec pustili. Když jsme se večer vraceli, následovala pořádná kontrola. Svítili baterkou do čajové konvice, kterou jsem si koupil, a listovali také Ernstovým katalogem. Byla na nich ale vidět nervozita. Když jsme dorazili do České Lípy, kde jsme nocovali, dozvěděli jsme se o potlačení studentské demonstrace na Národní třídě v Praze.

Jak to probíhalo po návratu domů?
Společně s Vítkem Zukalem jsme v neděli 19. listopadu u morového sloupu na náměstí ve Valmezu zorganizovali první revoluční setkání, kterého se zúčastnilo asi dvacet přátel. Na plot kolem sloupu jsme umístili československou vlajku a zapálili svíčky. Do deseti minut přijela tři auta s příslušníky VB a jeden estébák, který rukou hasil svíčky. Poté nám sebrali občanské průkazy, které nám po zhruba půlhodině přivezli. Výsledkem bylo, že v pondělí 20. listopadu ráno na pracovišti opět zatkli Víta Zukala, aniž by o tom informovali jeho manželku. V úterý už bylo plné náměstí lidí a Kateřina Zukalová vyzvala přítomné, aby se přesunuli k sídlu VB, která nakonec Zukala propustila. Tím ve Valašském Meziříčí začala naplno sametová revoluce a skončily perzekuce.

A co tě po roce 1989 přivedlo k novinařině?
Měl jsem sice vždycky rád češtinu, hodně jsem četl a také se pokoušel psát, ale o žurnalistice v době temného socialismu jsem neuvažoval ani náhodou. Prošel jsem řadou dělnických profesí a teprve po revoluci jsem byl osloven, zda bych to zkusil. Po váhání jsem se pak vydal na dlouhou žurnalistickou cestu, od týdeníku Region Valašsko přes Náchodský deník až po Trutnovinky v Trutnově a Salonky v Hradci Králové, po níž kráčím doteď. Takže novinařina nebyla původně mé vysněné povolání, ale dostal jsem se k ní víceméně shodou šťastných okolností. A jsem za to vděčný, je to krásné a nevšední dobrodružství.

Čeněk Čejchan
redakce@trutnovinky.cz
Foto: archiv Hynka Šnajdara