Dubor je pamětník všech událostí, které město provázely, říká Jiří Bareš

Jiří Bareš je nejen autorem samotné sochy, napsal také knihu povídek vztahujících se k této postavě. Tato kniha by měla vyjít ještě v letošním roce. „Povídky jsou pro lidi, kteří rádi podlehnou poetickému kouzlu lesa, vstoupí mezi nadpřirozené jevy, kterých je les plný, a odtrhnou se tak od studeného světa racionálního myšlení,“ uvedl Bareš.

Jak se zrodil nápad vytvořit ducha lesa Dubora k oslavám 800 let Hradce Králové?

Iniciativa přišla z Městských lesů Hradec Králové. Oslovil mě pan ředitel Milan Zerzán, který si přál mít v lese velkou postavu, ke které by návštěvníci s dětmi mohli putovat a objevovat krásná místa zdejších lesů. Přemýšlel jsem, co vytvořit za bytost, aby představovala někoho z nadpřirozeného světa a přitom byla lidem blízká. Navrhl jsem sedícího, sedm metrů vysokého moudrého muže, kterému jsem dal původně jméno Bukdub podle dvou druhů stromů. Pan ředitel mě však upozornil, že buk není typická dřevina hradeckých lesů a spíše jsou v nich zastoupeny borovice a duby. Tak vzniklo jméno Dubor.

Co pro vás osobně symbolizuje?

V době, kdy si Hradec Králové letos připomíná 800 let existence, se ukazuje, že je Dubor vlastně pamětník všech událostí, které město provázely. Je duší lesa, nadpřirozenou bytostí a pozorovatel lidského počínání na soutoku dvou řek.

Z čeho je socha vytvořena a proč jste zvolil právě tento materiál?

Samozřejmě by byla hezká dubová konstrukce sochy. Ale to by bylo neuctivé k této dřevině, se kterou je potřeba zacházet s respektem. Takže byl k tvorbě využit klasický smrk, z něhož vznikla trámová konstrukce, na ní je chycen rastr z latí a plochy jsou opláštěny modřínovým dřevem.

Vycházel jste z nějaké předlohy, nebo ze své hlavy?

Nápad je z mé hlavy. Protože jsem však celoživotní loutkář, je v tom díle určitá zkratka. Není to vyloženě lidská postava, ale trochu mytická a pohádková figura. U loutek je pro mě důležitý výraz tváře, která mlčky promlouvá k pozorovateli. Chtěl jsem, aby byla postava milá, přívětivá a lidé v ní objevili svého přítele, který je propojí s nadpřirozeným světem a odvede je na chvíli od našich každodenních starostí.

Jak dlouho trvala samotná práce od prvního návrhu až po finální podobu?

Celé to vznikalo postupně, kdy byl v minulém roce během dvou měsíců vypracován návrh včetně modelu tak, aby ti, co projekt schvalovali, měli představu, jak bude výsledné dílo vypadat. Na samotné soše jsem začal pracovat v březnu letošního roku a dokončil ji na konci září. Celý projekt se mi moc líbil a jsem moc rád, že byl schválený a socha tak mohla vzniknout. Doufám, že tu s námi nějaký rok zůstane a poté se rozloží tak, jak je to v přírodě přirozené, a stane se opět neviditelným duchem lesa.

Kde přesně je socha umístěna a jak na ni reagují lidé, kteří ji vidí poprvé?

Přáním zadavatele bylo umístit ji v místě, kam za ní lidé budou putovat, a procházku zvládnou i děti. To se moc povedlo a Dubora lze spatřit na malé vyvýšenině, asi dva a půl kilometru od lesního hřbitova u rybníka Výskyt. Od kamarádů i veřejnosti má projekt pozitivní ohlasy a já jsem moc rád, že se k němu vydávají hlavně s dětmi a ty se mu snaží vylézt do náruče.

Hradecké lesy mají pro místní obyvatele zvláštní kouzlo. Jaký k nim máte vztah vy?

Jsem rodilý Hradečák a jsem svázaný s chatovou oblastí mezi Svinary a Bělčí, což je Osada vycházejícího slunce. Můj děda patřil mezi první, kteří tam v roce 1932 měli chatu, moje maminka tam vyrostla a já jsem v lese u řeky Orlice prožil šťastné dětství. Les se pro mě stal přirozeným místem pro život.

Letos vyjdou vaše povídky o Duborovi knižně. Co vedlo k jejich vzniku?

Jsem dědeček a mám moc rád svá vnoučata. Těšilo mě jim před spaním vyprávět vymyšlené příběhy a pohádky, které jsem jim později začal i psát. Musím se přiznat, že mě to moc baví. Abych panu řediteli městských lesů zdůvodnil postavu ducha lesa Dubora, napsal jsem k tomu příběh, který ho velice oslovil. A tak se zrodil nápad na další povídky, které se budou vztahovat k Duborovi, lesům a historickým událostem v Hradci Králové. Texty doputovaly do tiskárny, k nim jsou již připraveny nádherné ilustrace. Kniha by měla být hotová do konce listopadu, aby mohla potěšit malé i dospělé čtenáře v zimních večerech.

Jsou to spíše příběhy pro děti, dospělé, nebo pro všechny, kteří mají otevřenou fantazii?

Povídky jsou pro všechny, kteří rádi podlehnou poetickému kouzlu přírody. Nechtěl jsem se vyloženě držet historických faktů či knihu zahlcovat daty, ale zaměřit se spíše na zajímavé události, jako je nález dubového kmene u nemocnice, královna Eliška a podobně. Snažil jsem se držet jednotnou linku všech povídek s tím, že v nich hraje roli moje tvůrčí představivost a Dubor je aktivní účastník všech těchto událostí, historicky spojených s městem Hradec Králové.

Kdy a jak jste se dostal k uměleckému řezbářství?

Už od dětství jsem moc rád kreslil i maloval a maminka mě v tom podporovala. Později jsem začal docházet do Lidové školy umění Na Střezině, kam jsem chodil moc rád a kde mi bylo moc dobře. Na začátku jsme se seznámili s technikou malby a k samotné práci nám paní učitelka Diblíková pouštěla pohádku. Mluvené slovo mě vždy přeneslo do úplně jiného světa a dodnes jsem velký posluchač. Když jsem pak odcházel ze základní školy, hledal jsem obor, kde bych se mohl výtvarně uplatnit. Dostal jsem se na obor řezbářství v Červeném Kostelci v dílnách Břetislava Kafky. Po vyučení jsem hledal možnosti svého uplatnění v Hradci Králové a nakonec zakotvil v Divadle Drak, kde jsem se dostal k loutkám a mohl být celých pětatřicet let součástí úžasného tvůrčího prostředí.

Má podle vás toto řemeslo v dnešní době své pevné místo mezi moderními formami umění?

V dnešní době je bráno dřevo jako laciný materiál a má svoje limity při zpracování. Přesto je podle mě nenahraditelnou spojnicí s přírodou. Pokud se dotknete sochy z bronzu, bude vás kovově chladit. Pokud se dotknete dřeva, ucítíte stejný pocit jako při pohlazení někoho vám milého. Proto chtějí mít kolem sebe věci ze dřeva lidé, kteří mají hlubší vztah k přírodě.

Kde všude jste vystavoval a co jste divákům nabízel?

První svoji výstavu jsem měl v divadle Drak, kdy se uvolnil na přechodnou dobu větší prostor. Rozhodl jsem se to využít a pustil jsem se po dlouhé době i do velkých obrazů, které byly abstraktní a tvořily spolu se sochami a reliéfy dva rozdílné světy. Později jsem vystavoval několikrát v kavárně Artičok a v Galerii Na Mostě. Snažím se neustále hledat další možnosti svého výtvarného projevu. Po přijetí do Unie výtvarných umělců se pravidelně zúčastňuji také našich společných výstav v Galerii Na Hradě nebo na zámku v Kostelci nad Orlicí.

Čím vás vaše aktivity naplňují?

Volná tvorba je pro mě naprosto svobodný svět, kde se snažím používat místo mozku pouze srdce.

Řekl jste, že váš život je cesta, podle které za vámi zůstávají stopy vašich prací. Co tedy najde nebo potká ten, kdo se vydá po vašich stopách?

Uvidí můj osobní příběh, ve kterém může objevit společný pohled na náš svět a ucítí určitou spřízněnost s mojí osobou. Půjde skrz moji minulost a já podlehnu iluzi, že mi někdo rozumí. Reálně uvidí sochy, loutky, reliéfy, obrazy, zaslechne moje písně, přečte básně a povídky. Bude záležet na něm, zda mě přijme do svého života. Už to, že se vydal po mojí cestě, je velice odvážné.

Které další projekty nebo sochy připravujete v současné době?

V současné době jsem trochu vyčerpaný tvorbou sochy Dubora a také knížkou povídek, přestože mě toto období nesmírně naplňovalo a dávalo mi velký smysl. Momentálně mám pocit, že když jsem zvládl Dubora, zvládnu cokoliv. Takže čekám na to, co mi osud připraví za další překvapení a výzvy.

Hynek Šnajdar
hynek@salonkyhk.cz
Foto: archiv Jiřího Bareše