Freediver Pavel Tomm: Chci objevit, co je dál

Pavle, kolik času takhle trávíš během roku v Dahábu?
Snažíme se být v Dahábu tak sedm osm měsíců v roce. Vždycky dva měsíce tady, měsíc doma, dva měsíce tady, měsíc doma. Máme tady školu a snažíme se sem dotáhnout lidi, protože potápění tady je podle mě nejspíš nejlepší, co je takhle poblíž Evropy.

Byl jsi „vodní typ“ už odmala, nebo to přišlo až později?
Hele, myslím, že moje mamka by řekla, že určitě. Ale asi jako každý dítě. Vylézal jsem z vody modrej, furt jsem se cachtal. Vodu jsem měl rád vždycky. Zároveň jsem ale nebyl to dítě, co už plave úplně maličký. Jak se rozdávaly želvičky, kapříci a delfíni, tak já byl kapřík a strkali mě bidlem od břehu, protože já už jsem chtěl na břeh. Takže nadaný plavec jako malý jsem určitě nebyl.

Užíváš si vodu i mimo trénink – studená sprcha, sauna, plavání –, nebo jsi vyloženě „jen“ potápěč?
Nemám to tak. Studenou sprchu si rozhodně nedávám, ani sauna mě úplně nebaví. V podstatě jsem ve vodě, jen když se potápím. Ale to jsem skoro furt. Zaplavat si jdu občas, ale taky málo. 

Kdy se z toho „mám rád vodu“ stalo „chci se potápět“?
Jako malýmu se mi líbilo potápění. Když mi bylo asi šestnáct, začal jsem v Trutnově chodit k panu Hadačovi na takový ty neděle s přístrojovým potápěním. Učil jsem se potápět s přístrojem, šnorchlovali jsme, plavali… To byl začátek. Pak jsem byl na stavebce v Náchodě a kamarád z potápěčský rodiny jednou přitáhl monoploutev. To mě úplně vzalo a od té doby jsem plaval s monoploutví, strašně mě to bavilo. Pak jsem to několik let nedělal vůbec – měli jsme v Trutnově restauraci a byla i další práce. No a pak jsme jeli s kámoši do Dominikánské republiky na Silvestra, potápěli jsme se s přístrojem a tam se to ve mně zlomilo. Rozhodl jsem se, že chci odjet pryč a potápět se.

Když se řekne trénink freedivingu, jak často se musí trénovat, abys podával takové výkony? A dá se to trénovat i bez hloubky?
Dá se trénovat dobře i bez hloubky. Trénink mám rozdělený do několika fází, řekněme do tří. Teď mi začala první fáze – posilovna i tady v Dahábu a k tomu bazén. To pak přesně budu dělat dva a půl měsíce v Trutnově – třikrát týdně bazén, do toho posilovna. Suchá příprava je nutná, protože potřebuju mít sílu v nohách, abych se vykopal nahoru. Zároveň potřebuju flexibilitu, takže jde o protahování svalů kolem hrudního koše a bránice. Zvykání na přetlak v hrudním koši a zároveň i na podtlak. Tohle všechno je první fáze a pojedu ji v podstatě do konce března. Pak se vrátím do Dahábu a přejdu do středních hloubek. 

Střední hloubky jsou kolik?
Tak třeba mezi šedesáti a sedmdesáti metry. A pak, jak se to začne blížit hodnotám, které už pro mě nejsou úplně jednoduché, se trénink omezí v podstatě jen na ty hluboký ponory. Tři za týden. Pondělí jeden ponor, čtvrtek jeden ponor, neděle jeden ponor – a to je celý. Víc se moc stihnout nedá, protože tělo je z každého ponoru unavené, je to zátěž pro nervový systém a regenerace je strašně důležitá. I mentálně je to zátěž a je lehké vyhořet. Čím blíž jsem k mým možnostem, tím míň je tréninku, posilovna pak už není skoro vůbec. O to víc ale protahování a mentální přípravy. Je to pestré, ale i ten základ v Trutnově je vlastně krásný.

Když si vzpomeneš na úplné začátky, jak ti to šlo?
Já jsem tehdy vlastně ani nevěděl, co freediving je. Věděl jsem, že se to má nějak trénovat, ale nevěděl jsem, jak dýchat před ponorem a co mám dělat. Prostě jsem se nějak rozdejchal a plaval na druhou stranu. Když jsem se rozhodl jet do Thajska, chtěl jsem si vyzkoušet, jestli se potopím „někam dolů“. A pak jsme tam šnorchlovali a já měl radost, že se umím potopit do dvanácti metrů. Přišlo mi to hustý. Vůbec jsem netušil, jestli mi to půjde, jak mi to půjde, a už vůbec jsem neplánoval, že tam zůstanu pět let a že to za rok budu učit. 

Cože? Už po roce jsi začal učil?
Jo. Vybral jsem si centrum, podle toho ostrov, začal jsem chodit do freedivingovýho centra, udělal jsem si level 2, level 3, trénoval jsem. A už během té zimy přišla nabídka, jestli tam nechci pracovat. Mně to přišlo ujetý, že přece nemůžu, že musím hrozně trénovat a nemám na to. Já jako instruktor? Postupně mě přesvědčili, že jo. Jel jsem na chvilku domů. Pak do Itálie trhat jablka, abych si vydělal nějaký peníze, ale rychle jsem se vrátil a udělal instruktorský kurz. Od té doby nedělám nic jinýho, než učím freediving.

Dá se tím uživit? Je to finančně „zajímavý“?
Když pracujete pro centrum někde ve světě, nic moc nepotřebujete a jste spokojený, že můžete být někde a potápět se, tak je to fajn. Ale pokud chcete vydělat a ušetřit, jako zaměstnaný instruktor to úplně nejde. To už musíte být „high class“, mít specializace, být v něčem výjimečný, aby vás někdo dobře zaplatil. Zlom přišel pro mě, když začal covid. Byl jsem zrovna chycený doma v Trutnově, nemohl jsem nikam odjet. Nejdřív to pro mě bylo strašný, ale nakonec jsem se rozhodl, že musím založit školu v Čechách. A z toho mám dneska největší radost, protože to dělám doteď. Máme svoji školu Apnoe.Space, pořádáme kurzy v Trutnově i v dalších městech. Jezdíme do DeepSpotu u Varšavy, do bazénu, co je hluboký 45 metrů. A teď už těch lidí máme tolik, že můžeme být v Dahábu, oni jezdí za námi a trénujeme tady spolu. To už je dobrý.

Jakou svou základní radu dáváš lidem, co jdou na ponor?
Ať si to užijí! Ať si užijí ten jeden ponor. Samozřejmě kurzy mají teorii podle úrovně, učí se toho hodně. Ale v té vodě už je to o tom uvolnit se, nemít strach, protože lidi ho mívají, když je pod nimi patnáct dvacet metrů. Uvolnit se a nepřemýšlet nad tím, jak hluboko jsem. Být přítomný, vědomý, dobře vyrovnávat tlak. A když to jde, lidi zjistí, že potopit se do dvaceti metrů je vlastně jednoduchý. A příjemný! Často i jednodušší než uplavat padesát metrů v bazénu.

Když už mluvíš o strachu, kdy poznáš, že to není dobrý a je čas to otočit?
Freediving není, že spustíme lano a potápíme se, kam nám to vyjde. Lano mám nastavený do hloubky, do který chci, a vím, že to umím. Když chci jít do osmdesáti metrů, znamená to, že jsem byl v sedmdesáti osmi a bylo to fajn, v pohodě na hladině i dole. Takže vím, že můžu přidat dva metry, když udělám všechno správně. Je to analýza předchozích ponorů a postupný nastavování hloubky.

Co teda znamenají „dva metry“ z osmdesáti na osmdesát dva?
Řeším dvě věci. Zaprvé, jestli jsem schopný vyrovnávat tlak dál, protože s hloubkou je to náročnější. A zadruhé, jestli na to mám fyzicky a mentálně. Jestli se z toho „nezblázním“ v hlavě, nevyděsím se a mám sílu a kyslík na návrat. A když to řeknu jednoduše: dva metry jsou asi čtyři vteřiny navíc, protože počítám metr za vteřinu. Dva metry dolů, dva nahoru – čtyři vteřiny.

Je těžší jít dolů, nebo se vracet nahoru?
Mentálně je těžký dolů a fyzicky nahoru. Dolů je to mentálně těžký, protože po pár metrech se to zlomí. Kolem dvaceti metrů už můžu začít padat a potřebuju zůstat úplně uvolněný. Jakékoliv napětí může znamenat chybu ve vyrovnávání a konec ponoru. Stres, ale někdy i radost nebo vzrušení – to všechno může udělat chybu. Takže cestou dolů musím být klidný, i když hlava ví, kam mířím, a naskakují mi třeba myšlenky: otoč se, nech to na zítra, blbě jsi spal. A když dojedu dolů, začíná práce. U ponoru kolem devadesáti metrů je to třeba minuta čtyřicet relaxace a pak přijde práce. Buď kopu nohama nahoru s ploutvemi, nebo se přitahuju po laně (free immersion). Po minutě a půl už kyslík ubývá, nohy začnou pálit, jako když šlapeš na kole na Černou horu. A potřebujete u toho zůstat klidný.

 Zrovna jsem se chtěl zeptat, k čemu bys to přirovnal ve sportu?
Třeba to kopání s ploutvemi je dost podobný svalům, když šlapeš na kole do kopce. Akorát že to trvá chviličku. Já jsem za minutu dvacet, za minutu a půl nahoře. Je to velký sprint.

A která ta část ponoru je pro tebe nejtěžší?
Ta mentální – dolů. Ale dolů je to zároveň největší zábava. To je v podstatě to, proč to dělám. Instinkty ti říkají: Nedělej to! Ale tam právě nastupuje kontrola toho, co dělám. Vím, že to umím, zůstávám přítomný a pád dolů nezastavím. Prostě nepodlehnout instinktům, spadnout dolů… To je nepopsatelný, nejhezčí pocit, co znám.

Kolik takových ponorů máš za sebou?
Nevím. Je to hrozně rozdílný. Učím třináct let. Když učím, jdu do vody s lidmi a mám třeba dvacet až padesát ponorů – mezi deseti a pětadvaceti, třiceti, čtyřiceti metry. Čím hlubší, tím jich je míň. Když trénuju já, hluboké ponory jsou spíš v jednotkách. Letos před závody jsem měl sedm, v létě třeba dvanáct. Celkem? Třináct let je dlouho. Čtyři tisíce dní ve vodě? Nevím.

Máš v hlavě hranici, za kterou bys už nešel?
Ani to není o „překonávání“. Spíš o zjišťování, co jde. Já jsem dost konzervativní. Nechci se poranit, nechci mít blackout, nechci zažít něco, z čeho bych se musel dávat dohromady. Postup je hodně o analýze a spousta lidí by mi řekla, že jsem zbytečná konzerva. Takže nemám něco, co bych chtěl „překonat“. Chci objevit, co je dál. Jasně, mám v hlavě čísla, třeba příští rok v létě devadesát pět metrů, ale cestou se může stát tolik věcí… Můžu být v létě ve sto, ale můžu taky zjistit, že mi to pod devadesát nejde. Můžu se zaseknout na technice. Je to těžký.

Zmínil jsi blackout, poranění… Stalo se ti už něco vážného?
Při freedivingu se můžou stát tři věci. Blackout – dojde kyslík a ztratíš vědomí. Zjednodušeně omdlení. Ve vodě je ale vždycky někdo další, vytáhne tě, na hladině na tě foukne a ty se probudíš a ani nevíš, že se něco stalo. To mě nikdy nepotkalo. Pak je poranění plic z podtlaku. Na hladině mám v plicích třeba osm litrů vzduchu, v devadesáti metrech je desetinásobný tlak, takže jsou stlačené jen na 0,8 litru. Cévy se roztahují, sklípky se zmenšují a je hrozně jednoduchý si plíce poranit. To se mi stalo třikrát, ale byly to maličký poranění.

Jak dlouho se z toho člověk sbírá?
Kdyby jich bylo hodně, určitě může dojít k zajizvení, jsou to stavy podobný plicní fibróze. Ale muselo by toho být hodně. Já měl tři maličký a za čtyři pět dní jsem byl v pohodě. Nemám z toho radost, nechci, aby se mi to dělo, dělám všechno pro to, aby se to nestalo, ale může to přijít. Kdyby se mi to dělo opakovaně a neuměl bych to vyřešit – třeba bych nebyl dost flexibilní nebo bych dole vytvářel napětí – tak bych se do těch hloubek nepotápěl.

A ta třetí věc?
To jsou dekompresní nemoci. To je fyzika a je to hrozně těžko předvídatelný. Mně se to zatím nestalo, ale začínám se dotýkat hranice, kde se to může dít. Až budu v Čechách, chci si udělat vyšetření srdce, jestli nemám PFO – to je takové okénko mezi komorami, co zůstává asi u čtvrtiny lidí. Když tam je, je větší riziko dekompresních nemocí. To je věc, kterou zatím nevím a která nejde „vytrénovat“.

Pojďme k českému rekordu 87 metrů. Co to pro tebe znamená? Byla to meta?
Je to strašně subjektivní a hrozně se to mění. Možná začnu tím, proč jsem vůbec začal závodit. Já jsem totiž nikdy závodit nechtěl. Dělal jsem safety na závodech – zajišťoval jsem bezpečnost, když se to někomu nepovede, tak ho vytáhnout. To mě bavilo, ale závodit jsem nechtěl, i když mě bavilo se potápět hluboko. Před třemi roky jsem ale najednou skončil s revmatoidní artritidou a nemohl jsem se pořádně hýbat. Nechtěl jsem v tom stavu zůstat. A ve vodě mi bylo dobře. Bylo to jediné místo, kde mi bylo dobře. Doteď třeba nemůžu běhat a běhal jsem rád. Ale ve vodě to šlo. Začal jsem trénovat nohy – hodně s ploutvemi, což jsem předtím nedělal. A jakmile jsem viděl, že to jde, vymyslel jsem si číslo: český rekord je někde přes osmdesát metrů, tak zkusím osmdesát. To se mi povedlo na jaře. A na podzim se mi povedlo překonat to na 87. V tu chvíli mi to přišlo jako pecka. A teď – dva měsíce potom – tady sedím a říkám si: kdybych udělal tamto jinak, mohlo to být devadesát. Je to pro mě rok a půl vysněný číslo v době, kdy mi nebylo dobře. Ale dneska už mi to nepřijde tak šílený jako tehdy.

Jaký je světový rekord v téhle disciplíně?
Padl před pár týdny a je 127 metrů. Takže o čtyřicet metrů dál. Já jsem s tímhle ponorem asi stý na světě. Když se mi příští rok povede to, co bych chtěl, tak to bude třeba na hranici třicítky na světě. To už si myslím, že je hluboko. 

A třeba věk nebude překážkou?
To je na freedivingu hezký. Znám lidi, kterým je sedmdesát a potápějí se do osmdesáti metrů. Nejlepší freediverce na světě je 44 let. Freediving není hokej, že v pětatřiceti jste veterán. Tím, jak je do toho zapojená hlava a mentální příprava, spousta freediverů má vrchol kolem padesátky. Není to nic neobvyklého.

Z Trutnova pochází i Martin Štěpánek, kterému je 48 let.
Martin je pořád jedna z největších světových legend. Jeho ponory s monoploutví jsou dodnes mezi desítkou nejlepších, co kdy byly udělaný. Má český rekord 122 metrů s monoploutví, což je hrozně daleko. A i ten můj rekord s ploutvemi je sice oficiálně rekord, ale já to všude říkám, že to tak úplně neberu, protože my jsme s ploutvemi byli o pár metrů hlouběji už dřív, jen to tehdy ještě nebyla disciplína.

Zkoušíš i jiné disciplíny – třeba „sled“? Jen pro vysvětlení čtenářům: sled jsou speciální podvodní „sáně“ nebo vozík, který freediver používá k rychlému a snadnému sestupu do hloubky i výstupu na hladinu.
Jo, to dělám pro zábavu. Tady v Dahábu má Blue Hole 94 metrů, takže se teď blížím na jeho dno. S kamarádem, se kterým tady trénuju, chceme příští rok jezdit i do Šarm aš-Šajchu – tam je hloubka v podstatě neomezená. Akorát to samozřejmě stojí peníze. Co se týká těch disciplín, jsou čtyři – s ploutvemi, s monoploutví, bez ploutví „prsa“ podél lana tam a zpátky a pak free immersion, což je šplhání po laně. Já teď dělám ploutve a free immersion.

Co máš radši: s ploutvemi, nebo bez?
Nejradši mám s ploutvemi. Baví mě ta dynamika, je to výbušnější. Ten ponor nahoru trochu bolí, protože nohy jsou velký svalový partie a dostanou zabrat. Je to takový trpění, ale mě to baví. Free immersion je spíš relaxace. Člověk se musí učit být rychlý, ale celé tělo visí a jen rukama šplháte. Časy jsou delší, ale je to, jako byste u toho spal. Když umíte držet dech, je to příjemný. Mám rád obojí, ale ploutve jsou pro mě zábavnější.

Kolik minut dnes udržíš dech?
Kolem sedmi a půl minuty.

Využiješ někdy tuhle svou schopnost v běžném životě?
Asi ani nevím, jestli využiju přímo to zadržení dechu. Ale k tomu vede práce s dýcháním. Může to znít, že každý umí dýchat, ale dýchat dobře, uvolněně, klidně – to neumí každý. A na to je napojená relaxace. Myslím, že díky freedivingu jsem klidný a zdravý. A vzhledem k mojí nemoci mi to dává i vůli. Jsem schopný zvládat věci.

Dá se ten pocit pod vodou přirovnat k něčemu na suchu?
Nevím. Já jsem z Trutnova, všichni tam lezou a mě to nikdy nebavilo, ale vždycky jsem se rád koukal na lidi, co lezou po Himálajích. I když to neznám a je to časově úplně jinde než tříminutový ponor, tak si myslím, že ty pocity můžou být podobný.

Jak tě freediving změnil osobně?
Když něco žiješ naplno, tak tě to formuje. Za těch třináct let, a hlavně za poslední rok a půl, kdy jsem se fakt rozhodnul trénovat, vidím sebevíru. Že když něco začnu a budu to dělat, tak to dokážu. A myslím, že když jsem to dokázal já, dokáže to spousta lidí. A kdybych měl freediving popsat pár slovy: klid a relaxace. Vím, že to říkají všichni, ale myslím, že je to pravda. 

Určitě máš přehled o českém freedivingu. Kam se posouvá a jaký je zájem?
My máme českou školu a české studenty, chceme, aby freediving v Čechách rostl. Teď třeba nemáme úplně hvězdy jako dřív – Martin Štěpánek, Alena Konečná, další lidi s medailemi. Teď tolik nekonkurujeme, ale pořád máme skvělé freedivery. A je hezký, že se freediving v Čechách normalizuje. Freediving je široký pojem. Nejsou to jen „magoři do sto metrů“. Chodí na kurzy rodiny s dětmi, lidi, co chtějí na dovolené šnorchlovat s delfíny. Je to potápění na útesu, u vraku v patnácti metrech. Naučíte se, jak tam být dlouho, jak se hýbat, vyrovnávat tlak. Zájem v Čechách je obrovský. Funguje tu několik škol a lidi chápou, že to může dělat každý – desetiletý dítě i sedmdesátiletý děda. 

Chybí v Česku hluboký bazén?
No, v Česku není. Ve Varšavě je dvacet pět metrů, v Itálii čtyřicet. Ale když všechno dobře dopadne, kamarád ze Dvora Králové se snaží zrealizovat jeden projekt a vypadá to, že je na dobré cestě. Ve Dvoře by mohl vyrůst hluboký bazén, jestli čtyřicet nebo padesát metrů, nevím, ale možnost tam je.

Jak začneš rok 2026?
Budu doma. Celou zimu budeme dělat kurzy pro začátečníky v Trutnově a jinde po Čechách. A do toho pokračuju v bazénovým tréninku a přípravě na nohy na následující rok. Vlastně už jsem začal přípravu. A rád bych to posunul dál. 

A číslo z tebe vytáhnu?
Devadesát pět.

Takže sto?
To nechci říkat. Tam se může stát tolik věcí, že to třeba nebude ani devadesát pět. Uvidím.

Michal Bogáň
michal@trutnovinky.cz
Foto: archiv Pavla Tomma