Hradecké postavičky a figurky: Tomáš Máša, muž z popela a další

V této zvláštní době je určitě dobré přijít na jiné myšlenky, a tak jsem znovu zabrousil ve svých vzpomínkách na známé postavičky a figurky z našeho města, doplněné dalšími fotkami. Slíbil jsem, že budu pátrat po dalších lidech, kteří se trochu vymykají svým chováním, oblékáním nebo svojí image takovému normálu, co chodí po hradeckých ulicích.

Ti z vás, kteří se často pohybujete v centru města, jste si určitě všimli černovlasého muže, kterého je možno potkat v jakoukoliv dobu na různých místech našeho města. Potkáte ho třeba v 10 hodin na Starém městě, a když půjdete potom na trh vedle Tesca, tak tam bude v 10:45 už sedět na lavičce, pozorovat cvrkot v okolí a už se chystat, že někam zase vyrazí. Jeho občanské jméno je Emil Hlaváč, je ročník 1960, a takto tento Emil chodec brázdí ulice Hradce Králové po celé dny a téměř za každého počasí. Občas si někde něco dá k pití nebo k jídlu, zajde na kávu v centru města, něco tam prohodí a už zase maže směr vlakové nádraží. Za rok nachodí určitě kolem 3 000 km po hradeckých chodnících a jsou to lehké počty. Kolik prošoupe podrážek na botách však není známo.

Dalším zajímavým exemplářem je starší pán jménem Josef Šujan s přezdívkou Kendy, který býval tramp a prý moc dobrý chlap a kamarád. Kendy jezdí po Hradci Králové na kole v námořnické kapitánské čepici a bílé košili a je ho možno vidět i v malšovickém lese, jak projíždí zarputile kolem bufetu U Vlka, za zájmu návštěvníků tohoto populárního lesního podniku. Přesto, že už tento kapitán cyklista není žádný mladík, jeho výkony jsou zcela určitě na patřičné výši.

Kdo z vás prochází kolem Erka naproti Centrálu a není hluchý, určitě zaregistroval volání „Novýýý prostóóór“ v podání prodejce časopisu Nový prostor Tomáše Máši, které je slyšet až v dalekém okolí. Pan Máša je původem z Prahy, ale od roku 1994 žije už trvale v Hradci Králové. Před lety utrpěl úraz, když spadl ze střechy, a od té doby je v invalidním důchodu a tímto prodejem tiskovin si přivydělává. Má zajímavého koníčka ve vojenské historii, zajímá se o dějiny a sbírá staré vojenské uniformy. Společně se svými přáteli se někdy scházejí a pořádají mezi sebou bitvy. Působil tři roky i na Haničce, vojenské pevnosti u Rokytnice v Orlických horách, kde pracoval jako správce a průvodce této pevnosti. Dnes tento již Hradečák patří ke koloritu našeho města a každého, kdo kolem zrovna prochází, a ač třeba zamyšlen, pan Máša svým hlasitým pokřikem „Novýýý prostóóór“ ubezpečí, že právě jde kolem tohoto kamelota. Stává se, že kolem něho široko daleko nikdo není, ale on stejně hlasitě láká kolemjdoucí ke koupi tohoto časopisu. Pan Máša neprodává jenom u nás ve městě, ale je vidět i v Pardubicích u bývalého Grandu, kam také jezdí s tímto časopisem.

Dobrou duší hradeckých ulic je i Lukáš Tytl, kterého je možno potkávat všude, kde se něcov  našem městě děje. Lukáš bydlí u Krajského soudu u svých rodičů, kteří se o něho velice dobře starají a poskytují mu patřičné zázemí a jistotu pro život. Lukáš chodí po různých slavnostech a akcích, koncertech a hospodách, kde oslovuje své známé, a když byl ještě v plném provozu na starém městě jazzový klub Satchmo a střídaly se tam pravidelně jazzové kapely, byl tam Lukáš pečený vařený téměř na každém koncertu. Postupně se z něho stal maskot tohoto podniku, byl kamarád s muzikanty, kteří tam hráli, a i s návštěvníky a cítil se tam vždy právě zásluhou těchto lidí velice spokojeně a bezpečně. S paní šéfovou klubu Pavlínou byl velký kamarád, a protože jí i občas něco pomohl, ona mu to vždy bohatě oplácela a on se tam cítil jako doma.

Lukáš má rád muziku a navštěvuje někdy v Aldisu i swingové koncerty hradeckého Big Bandu Jirky Pavlíka, a protože zná právě ze Satchma některé jeho muzikanty, s úsměvem sobě vlastním je tam velmi srdečně zdraví. Hudbu prostě miluje a velký obdiv má hlavně ke kytaristům, které někdy, když mu muzikanti půjčí kytaru, potom napodobuje na pódiu. Velice rád se také s kytaristy fotí a hned se dožaduje fotografie. Chodí vlastně po celém Hradci i po různých hospodách, kde shání nějakého známého, se kterým by si popovídal. Pokud ho však osloví jemu neznámý člověk, Lukáše se potom jen tak nezbaví a ten povídá a povídá, protože má rád lidi a moc rád se pohybuje ve větší společnosti.

Naprosto jiná váhová kategorie je potom pan Ludvík Doležal, „muž z popela“ (*1956, † 2016), který svojí podobou a životem zaujal média v Evropě, která ho nazvala nejšpinavějším člověkem na starém kontinentě. Bydlel dokonce i v Hradci Králové, kde prý pracoval a měl partnerku. Po nějakém čase ho však práce přestala bavit, odešel ze zaměstnání, různě se poflakoval, a protože se s touto partnerkou nějak nepohodl, odešel a žil v polorozpadlém statku vzdáleném 2,5 km od vesnice Skřivany. Poprvé se tam objevil jako normální bezdomovec kolem roku 2000, ale na dlouhá léta se stal součástí života lidí v okolí Skřivan. Svůj život spojil s ohněm a pálil tam vše, co mu přišlo pod ruku, a dosti často tam potom museli zasahovat v jeho opuštěném přístřešku hasiči. Místní lidé mu nosili cigarety, jídlo, oblečení, nábytek, ale on vše, co se dalo spálit, hodil vždy do ohně.

Nejraději pálil pneumatiky a měl radost, když se z jeho obydlí valil černý kouř. V teplém popelu potom v noci přespával, poslouchal rádio a vůbec mu při spaní ten horký popel nevadil. Od státu dostával 3 000 Kč na měsíc a pravidelně každý den chodil do obchodu do Skřivan, kde mu paní starostka vždy předávala 100 Kč jako denní příděl na jídlo a pití. Když procházel vesnicí, každého pozdravil, prohodil slovo se ženami a u obchodu, kde si dávali místní pánové pivo, tak jak to na vesnici chodí, se vždy s nimi zapojil do hovoru na téma, co tam zrovna probírali. Měl tam pověst laskavého a slušného muže, který nikdy nikomu neublížil. Některé děti se ho však bály a říkaly mu čert. Stávalo se také, že ho chodili navštěvovat do statku a kontrolovat místní Romové, se kterými si tam vždy přátelsky popovídal.

Pan Ludvík Doležal dlouhá léta přitahoval fotografy a filmaře a jeho fotky obletěly prakticky celý svět. Byl to rodilý Jičíňák, ale základní školu vychodil v Novém Bydžově a hned poté odešel za svým otcem do Jičína. Na vojně potom pan Ludvík sloužil jako obsluha děla. Trpěl psychickou poruchou, která ho předurčovala žít, tak jak žil, a oheň a saze ho doslova fascinovaly a vůbec ho plameny nepálily. Téměř nepil alkohol, ale jednou za dlouhý čas si koupil lahvové pivo, které prý stejně ani nedopil. Pocházel z početné rodiny a jednou ho dokonce v jeho příbytku navštívil i jeho bratr s rodinou. Zemřel v roce 2006 a byl zpopelněn na útraty obecního úřadu ve Skřivanech. Některým lidem však příliš nevadilo, že zemřel, ale většinou ho tam místní měli rádi a považovali ho též za raritu obce Skřivany. Přestože, když bydlel Ludvík v našem městě, ho téměř nikdo neznal, po dalších letech jeho života v našem okrese o něm věděl celý svět, když zahraniční média okomentovala jeho zvláštní zálibu s ohněm, a tím ho „proslavila“. A právě proto byl tento pán zařazen do seriálu „Hradecké postavičky a figurky“. 

Slávek Trávníček
redakce@salonkyhk.cz
Foto: Slávek Trávníček, Patrick Marek, Martin Veselý a Michal Fanta