Každé utkání je pro mě svátek, říká legenda Votroků Václav Pilař

Letní příprava je za vámi, tentokrát proběhla v Rakousku. Jak hodnotíte podmínky a to, jak se vám dařilo v přípravných zápasech?

Musím říct, že letošní příprava stála opravdu za to. Po letech, kdy jsme jezdili trénovat do Písku, jsme tentokrát vyrazili do Kaprunu v Rakousku. Měli jsme tam skvělé zázemí, perfektně připravená hřiště a vynikající servis po všech stránkách. Společné chvíle mimo domov nám navíc pomohly ještě víc stmelit kabinu. V přípravných zápasech jsme narazili na kvalitní soupeře, výsledkově jsme si vedli dobře a potvrdili jsme, že jdeme správným směrem.

S jakými pocity tedy vstupujete do nové sezony a co byste označil za klíčové?

Věřím, že máme silnou a pracovitou partu, což je základ. Samozřejmě je stále na čem pracovat – chyby si vyhodnocujeme a snažíme se posouvat dál, abychom byli v sezoně ještě lepší. Jestli to bude na nejvyšší příčky, ukážou až samotné zápasy, protože v nich rozhodují opravdu jen maličkosti. Osobně jsem po zranění z konce loňského ročníku už v pořádku a cítím se připravený.

Hradec v posledních sezonách stál hlavně na pevné defenzivě, výborné organizaci a rychlém přechodu do útoku. Zůstáváte u toho, nebo se chcete letos herně posunout?

To je pro nás typické a nechceme se naší pevné defenzivy vzdát – právě odtud pramenil úspěch našeho týmu. Nechceme dostávat zbytečné góly, v tom nám hodně pomohla organizovanost celého mužstva. Na druhou stranu ale cítím, že se letos chceme víc tlačit do koncovky a být nebezpečnější i v ofenzivě. Máme teď silnější a kvalitněji obsazený kádr, dopředu jsme výrazně posílili, takže hodně pilujeme útočnou část hry – i pro domácí fanoušky chceme být aktivnější a nabídnout atraktivnější fotbal.

Jedním z klíčových hráčů posledních sezon byl Karel Spáčil, který v létě odešel do Plzně. Jak velký je to zásah do týmu?

Karel byl skvělý úkaz. Dostal šanci, chytil ji za pačesy a stal se nepostradatelným – často jsem si říkal, jestli to jeho tempo vůbec může vydržet, a skutečně to zvládl. Udělal tady velký progres a věřím, že v Plzni se neztratí. Určitě nám bude chybět, především v ofenzivě, kde se nebál hrát a dokázal otevírat prostor nám ostatním. Ale máme další šikovné a pracovité kluky, jako je Kuba Uhrinčať nebo Fanda Čech, kteří v tréninku dokazují, že mají na to na Karla navázat.

Naopak vám do útoku přišel Mick van Buren. Jak na vás zapůsobil a jak se sehráváte?

O Micka byl v klubu velký zájem a jsem moc rád, že jeho přestup vyšel. Lidsky je skvělý parťák, navíc – ač cizinec – perfektně mluví česky, což si zaslouží respekt. Byl moc rád, že zapadl do kabiny a chce s námi být aktivní i mimo hřiště. Sportovně už jsem ho znal ze Slavie – je to tahový typ útočníka, který potřebuje balony do běhu a na hřišti opravdu přemýšlí nad hrou. V přípravě ukázal, že umí tvrdě pracovat pro tým. Věřím, že nám bude velkou posilou.

Tým nově posílil i Vladimír Darida, váš kamarád a bývalý spoluhráč. Jaký vliv může mít na kabinu?

S Láďou teď máme už čtvrtou společnou štaci – Plzeň, Freiburg, reprezentaci a teď Hradec. Jsme v kontaktu prakticky pořád, navzájem se dobře známe. Vidím, že je tu spokojený a vše mu tu dává smysl. Už na tréninku i v kabině bylo znát, že dokáže tým herně i lidsky okamžitě posunout. Táhne to hlavně na hřišti – jako zkušený organizátor hry a bojovník, který vždy šel ostatním příkladem a měl neskutečnou vůli vyhrávat.

Oba patříte k nejzkušenějším hráčům v týmu. Jak byste popsal svou roli ve srovnání s Daridou?

Já nejsem úplně nejhlasitější typ v kabině – spíš něco řeknu ve správný čas a snažím se, aby to mělo váhu. Láďa je podobný, ale promlouvá hlavně svou hrou na hřišti. V zápasech mám obrovskou chuť vítězit, chci strhnout tým a myslím, že celá kabina je nastavená podobně. Láďa navíc dokáže perfektně organizovat hru, je rychlý v myšlení, je běhavý a má výborný přehled. Oba se snažíme být příkladem ostatním, ať už v tréninku nebo v ostrých zápasech.

Jak velký podíl na soudržnosti týmu mají trenéři a jak vám osobně vyhovuje herní styl pod trenérem Horejšem?

Obrovský. Náš realizační tým pracuje opravdu profesionálně. Dává nám prostor na individuální přípravu, využíváme detailní videorozbory soupeřů, a kdo potřebuje, má k dispozici skvěle vybavenou posilovnu i kondiční trenéry. Vyhovuje mi to opravdu hodně. Na mém postu je to samozřejmě i o variabilitě – trénujeme určité věci, ale v zápase reagujete na soupeře a musíte být schopni rychle se rozhodovat, někdy improvizovat. Často spoléhám na vlastní cit pro hru a zkušenost, což mi trenérův herní styl umožňuje.

Ve špičkovém fotbale dnes vidíme spoustu zkušených hráčů. Je to tím, že se změnila příprava?

Určitě, dnes je péče o hráče na úplně jiné úrovni než dřív. Jsem rád, když mi trenér nabídne nějakou úlevu v tréninku, ale upřímně, moc zvolňovat nechci. Chci být pořád u týmu a držet krok s mladými. Když jste dobře připravený, všechno se vám v zápase vrátí.

Cítíte, že pořád stačíte mladším spoluhráčům?

Ano, myslím, že pořád ano. Mladí mě motivují k lepším výkonům, díky nim se posouvám dál. Je to i o vůli a vztahu k fotbalu – a ani jedno u mě nikdy nechybělo. Rozhodně chci pokračovat. Fotbal mě pořád neskutečně baví a udělám maximum pro to, abych byl platný pro tým co nejdéle.

S jakým cílem jdete do nové sezony?

Moje ambice jsou jasné: chceme do první šestky. Neumím uvažovat v duchu, že bychom měli být někde uprostřed nebo dole. Tým na to podle mě máme a teď je na nás, abychom to dokázali i výsledkově. Česká liga je ale těžká v tom, že dalších deset týmů má úplně stejný cíl – bude to velká výzva.

Koho čekáte mezi hlavními favority?

Největší favorité jsou jasní – Sparta, Slavia a Plzeň, případně Ostrava, pokud bude hrát poháry. Tyhle týmy mají opravdu silné kádry, dlouhodobě jsou nahoře. My se musíme soustředit sami na sebe a rozhodne, jak zvládneme klíčové zápasy. V lize často rozhodují detaily, ale věřím, že jsme dobře připraveni a můžeme překvapit.

Máte pro sebe vytyčený nějaký osobní cíl, třeba konkrétní počet gólů v sezoně?

Nemám vysloveně číslo, ke kterému bych směřoval, ale do každého zápasu jdu s tím, že chci dát gól a být pro tým platný v ofenzivě. Na trénincích hodně pilujeme zakončení i různé kombinace, jsme na to nastavení jako celý tým. Mým úkolem je být kreativní, takže chci mít čísla a být vidět. Budu dělat maximum pro to, abych se dostával do šancí a byl ve vápně nebezpečný.

Motivuje vás k výkonům i to, že jste v Hradci vlastně doma?

Určitě. Vyrostl jsem tady, prošel jsem mládeží i dorostem a vždycky jsem se chtěl jednou do Hradce vrátit. Teď tu žiju, hraju na novém nádherném stadionu a mám kolem sebe rodinu, přátele, známé. Když přijdu na zápas a vidím plný stadion, motivuje mě to ještě víc. Každé utkání je pro mě svátek, a když dorazí i rodina a blízcí, makám ještě o to víc.

Naprostá většina fanoušků vás má dodnes spojeného se skvělými výkony na evropském šampionátu v roce 2012. Jak na ten turnaj vzpomínáte?

Určitě, EURO 2012 je pro mě největším reprezentačním zážitkem. Cesta tam začala už baráží s Černou Horou, kdy jsem dal gól a od té chvíle jsem se usadil v základní sestavě. Pro tak mladého hráče to byl obrovský skok. Zápas s Ruskem byl zvláštní – vstřelil jsem gól na 2:1 po krásné přihrávce od Jardy Plašila a chvíli to vypadalo, že se ještě můžeme vrátit do zápasu. Bohužel jsme na to nedokázali navázat a propadli jsme se. O to cennější bylo, že jsme dokázali semknout, rozjet se a nakonec postoupit ze skupiny.

Vaše kariéru výrazně ovlivnilo právě to zranění po odchodu do Německa. Jaký to byl zásah do psychiky mladého hráče?

Byl to obrovský šok. Ještě dnes mám před očima ten moment, kdy jsem si v Německu zranil koleno. Můj operatér mi řekl, že si není jistý, jestli ještě budu vůbec fotbal hrát – to mě tehdy úplně zlomilo. Fotbal byl můj život a najednou mi ho někdo vzal. Do Wolfsburgu jsem přicházel s tím, že je to přestupní stanice a možná mi to otevře cestu ještě výš, místo toho přišla krutá rána a nevěděl jsem, co bude dál.

Dá se říct, že vás ta zkušenost v něčem posílila?

Určitě mě to hodně posílilo po psychické stránce. Hlava mě podržela, ale zároveň tělo nestačilo – koleno po zákroku často otékalo a i když jsem chtěl víc trénovat, kvůli zdravotním omezením jsem nemohl jít na maximum. V Bundeslize právě tahle připravenost a pracovitost rozhoduje, je to obrovský rozdíl oproti českým poměrům. V tu dobu jsem zkrátka na to tempo nestačil, i když jsem cítil, že fotbalově jsem na tom stále dobře.

Až jednou pověsíte kopačky na hřebík, umíte si představit, že byste zůstal v klubu?

Přemýšlím o tom a už jsem se o tom i s vedením bavil. Chtěl bych určitě u fotbalu zůstat, a když to půjde, tak v Hradci. Nikdy jsem nebyl typ, co by se chtěl někam schovat nebo jen přežívat v pozadí. Naopak, mám ambice a klidně si dovedu představit i větší roli. Ale v tuhle chvíli chci ještě naplno hrát, být platný na hřišti a dokud ve mně energie je, dávám všechno do fotbalu.

Kdybyste teď mohl promluvit k malému Vaškovi Pilařovi, co byste mu poradil?

Aby byl pořád takový, jaký byl. Na dětství mám skvělé vzpomínky. Už na základce jsem si pod otázku „Čím chceš být?" napsal fotbalista. Ta láska ke hře i touha překonávat se byla od začátku silná. Měl jsem ohromné štěstí na rodinu – hrál jsem s bráchou, s dědou, babička mi fandila, doma mě všichni neskutečně podporovali. Tím, že jsem byl drobný a pořád mi někdo říkal, že malý kluk nemá šanci, jsem se možná ještě víc utvrdil v tom, kým chci být. Chtěl jsem pořád něco dokazovat, někoho dohánět, a myslím, že právě tahle vlastnost mě dostala tam, kde jsem dnes. Dětem bych přál to samé: opravdovou vášeň, radost ze hry, ať už je to cokoliv – a hlavně zdraví, které k tomu patří. Nelituji vůbec ničeho. Kdybych měl malému Vaškovi něco poradit, řekl bych mu: vydrž, jednej tak jako doteď, protože tvá vytrvalost, zarputilost a láska ke hře tě nakonec dostanou tam, kam patříš.

Matěj Holaň
matej.holan@salonkyhk.cz
Foto: Luboš Lorinc