Koláž je pro mě nejen hrou, ale především dobrodružstvím

„Inspirací pro tento cyklus byl můj pracovní pobyt v jednom italském hotelu na začátku devadesátých let. Konkrétně nepřehlédnutelný obraz s abstraktním výjevem srovnatelným se stromem bez větví, z něhož se po stranách vznášely prvky jako padající listí, kolem něhož jsem každý den chodil,“ řekl autor.

Co vedlo k tomu, že máš výstavu právě v hradecké Galerii Václava Havla?
Před časem mě oslovil její provozovatel Tomáš Zeman, zda bych měl zájem u něj vystavovat. Chvilku jsem váhal, blíží se totiž moje velká výstava v Galerii Uffo v Trutnově, která bude zahájena 15. července. Protože ty prostory znám a jsou přece jen komornější, rozhodl jsem se, že do toho půjdu. Navíc mám už k Hradci vztah, už šestým rokem v tomto městě působím jako redaktor Salonek.

Čím se tam prezentuješ?
Je to spíše takový průřez mojí tvorbou za poslední dekádu, tedy výběr z devíti cyklů doplněných samostatnou koláží Tanec mezi vejci.

Proč se výstava jmenuje Nic nehledejte, čekejte?
Koláže z tohoto cyklu vznikly velmi spontánně v covidové době. Inspirací pro tento cyklus však bylo moje pracovní angažmá v jednom italském hotelu na začátku devadesátých let. Den co den jsem chodil dlouhou chodbou kolem nepřehlédnutelného obrazu. Na něm byl nosným prvkem uprostřed plátna abstraktní výjev srovnatelný se stromem bez větví, z něhož se po stranách vznášely prvky jako padající listí. Obraz mě v tamním pracovním tempu uklidňoval, bavilo mě dívat se na něj, nic v něm však nehledat a čekat. Roky jsem ho nosil v hlavě, ale nijak jsem o něm nepřemýšlel ve smyslu, že bych ho využil ve své tvorbě. Teprve někdy koncem roku 2019 a začátkem roku následujícího jsem na obraz opět začal intenzivně myslet. Rozhodl jsem se, že vytvořím něco podobného, ale s prostředky mého imaginativního světa.

V Hradci Králové vystavuješ poprvé?
Není to premiéra. K té došlo v roce 2008. Tehdy jsme měli s mým kamarádem a skvělým výtvarníkem Leo Volkem z Nového Jičína společnou výstavu Chlap s velkou pistolí v dnes už neexistující Galerii Celebris.

Kde je zrod tvé kolážové tvorby?
Koláže ve výtvarném smyslu toho slova, které mě skutečně ohromily, jsem spatřil někdy v první polovině osmdesátých let. Tehdy jsem však ještě netušil, že jejich autorem je německo-francouzský dadaista a později surrealista Max Ernst. Jeho koláže z cyklů Stohlavá žena a Odpustkový týden byly tak démonické, že jsem nemohl uvěřit, že vznikly na konci dvacátých a na začátku třicátých let 20. století. Po tomto zážitku už byl pouhý krok k tomu, abych vzal do rukou nůžky, lepidlo a vrhl se na papír. První moje, tehdy ještě černobílá, koláž, vznikla v roce 1985 a dal jsem jí název V zámku a podzámčí. Ještě ji mám schovanou.

Co je pro tebe koláž?
Je pro mě nejen hrou, ale především dobrodružstvím, kde se protínají styčné body a kolmice nesourodých světů, stejně jako v životě, stejně jako ve snech. Neřeknu nic nového, když uvedu, že pro mnohé jsou sny, jež se jim často proti jejich vůli zdají, prosty jakékoli logiky. Dlužno podotknout, že absence fantazie a imaginace zhusta dělá své. Nicméně právě sny pro svou proslulou nesourodost mají velmi blízko ke koláži. Koláž, alespoň pro mě, musí vytvářet iluzi „jako by to bylo skutečné“.

A co je jejich obsahem?
Kromě hry a momentů překvapení, o které při tvorbě koláží není nikdy nouze, je tu příběh, jenž najednou bez varování vzniká. Když mám v jedné ruce nůžky a v druhé lepidlo, nastává čarovné dobrodružství, nový příběh, nová skutečnost, nová realita plná analogií s každodenní realitou. Řekl bych, že mě poté, kdy ji vytvořím, uspokojuje, když je divák ne šokovaný, ale vyprovokovaný k tomu, aby hledal vysvětlení.

Své koláže vytváříš většinou v cyklech. Proč?
Existují výjimky, ale cykly se stejným pozadím mám rád, protože jsou výlučné. Pět, deset nebo více stejných pozadí, jež pohlcují odlišné příběhy, to je moje obsese. Je to podobné jako ulice, kde nic ani na vteřinu nezůstává stejné. Vzrušuje mě představa, že vše je možné, vše je dovoleno, vše je mystifikace i skutečnost zároveň.

Co tě při tvorbě pohání?
Nezbytným pohonem mých koláží, který jako neklidná střelka kompasu nakonec téměř vždy ukazuje na sever, je erotika, humor, sen, tajemství, nečekanost. Je však třeba poznamenat, že tyto elixíry života se do mých lepenic vkrádají bezděčně, neprvoplánově a tak trochu zadními dveřmi. Každopádně je pro mě u koláží pravděpodobně nejdůležitějším faktorem krátké spojení a jiskření mezi jednotlivými prvky, nikoli estetické či dekorativní mámení.

Tvá díla jsou velmi precizní, nejsou patrné spoje po střihu nůžkami.
V této oblasti jsem skutečně puntičkář a někdy to diváky trochu mate. Stalo se mně, například při výstavě v Galerii Draka v Trutnově, že za mnou přišly dvě dámy, které si myslely, že koláže vytvářím digitálně. Abych je přesvědčil o opaku, sundal jsem jeden rám a rozebral ho, aby si koláže mohly osahat. Jezdily prsty po jednotlivých spojích a připomínaly nevidomé, kteří čtou s pomocí Braillova písma.

Kolik výstav jsi už absolvoval a kde?
Pokud vím, zatím jsem měl jednadvacet samostatných a devětačtyřicet společných výstav nejen v tuzemsku, ale i v zahraničí, například ve Spojených státech amerických. To se stalo díky mému americkému kamarádovi, malíři Tomu Bessonovi s Texasu. Ten byl u zrodu společných mezinárodních výstav a mohl jsem tedy své koláže představit například v Austinu, Houstonu nebo v dánské Kodani.

Kam můžeš příznivce koláží ještě letos pozvat?
Jak už jsem zmínil, v polovině července začne moje větší výstava v trutnovské Galerii Uffo, k níž mě loni vyzval její kurátor Honza Kunze. Tato galerie už má nejen celorepublikové renomé, proto je pro mě ctí, že tam mohu vystavit své koláže. Myslím, že už mohu prozradit její název. Bude se jmenovat Čas je nejspolehlivější vrah.

Zbyněk Kalivoda
hynek@salonkyhk.cz
Foto: archiv Galerie Václava Havla