Konkrétní umění žije a bude žít dál, tvrdí předseda Klubu konkretistů KK3

Klub konkretistů vznikl 9. května 1967. Na něj si v roce 2007 navázal založením východočeské sekce KK3. Co k tomu vedlo?
Myslím, že ten příčinný řetězec do jisté míry spustila s námi spolupracující letitá kurátorka Martina Vítková, když jednoho našeho kolegu nazvala třetím hradeckým konkretistou. V té době jsme v tomto seskupení byli dva, já a hradecký umělec Radoslav Pavlíček. Postupně jsme zjišťovali, že ve východočeském regionu je více autorů včetně studentů, kteří se v oblasti našli a někteří z nich jsou součástí dodnes. Měli jsme tu ale také zastoupení autorů z Pardubic, například grafičku a dnes již i sochařku Evu Francovou či už bohužel nežijícího malíře Jaroslava Jebavého a další. Všechny tyto okolnosti vedly ke vzniku východočeské sekce Klubu konkretistů KK3, kterou doplnilo několik autorů těsně za hranicí regionu, například Aleš Pudil nebo Aleš Svoboda.

Má tedy název návaznost na postupné obnovování klubu?
Ano, má.

Jsi jeho současným předsedou. Co to obnáší?
Protože mě života běh zavál do Prahy, většinu mých aktivit na svá bedra vzala koordinátorka našeho spolku Jana Vincencová. Jak se stále hlouběji nořila do aktivit klubu, mohu o ni směle prohlásit, že dnes funguje i jako kurátorka, vyhledává autory a vymýšlí koncepce výstav. Myslím si, že dnes bych se mohl považovat spíše za čestného předsedu KK3. Delší dobu už zvažuji, že bych toto žezlo předal někomu dalšímu, pokud se tedy najde vhodný adept.

Co si má nezasvěcený člověk představit pod pojmem konkretismus v umění? Držíte se nějaké definice?
Nejjednodušší definice je, že jde o umění nezobrazivé. Musím ale říci, že konkretisté nejsou žádná uzavřená sekta, máme tady třeba křídlo strážců stylové a ideové čistoty. Nemůžeme a nechceme fungovat na principech dvacátých let. Konkretismus má samozřejmě své dávné kořeny v tendencích německé umělecké školy Bauhaus, geometrického umění, které je poměrně frekventovaným jazykem konkrétního umění, ale může to být klidně i beztvará záležitost, bez vnitřní struktury. Geometrie je totiž v přírodě obsažená všude. Pochopitelně, jak jdou pokrok a matematika kupředu, proměňuje se i konkrétní umění. S tím vším souvisejí i nové materiály a technologie. Přestože bylo na svých počátcích definováno jako hodně racionální, za ta dlouhá léta došlo až k duchovnímu přesahu. To se ale nevylučuje, protože už naši předkové říkali, že matematika je princip boží. Ze své podstaty je konkrétní umění tichý jazyk, má meditativní polohu a od diváka vyžaduje určitý dialog.

Kolik členů má nyní KK3?
Myslím si, že ve východočeské sekci KK3 je zhruba 30 členů.

Jak jsou konkretisté vnímání v domovském Hradci Králové?
Ve městě jsme vybudovali letitou tradici, ale stále musíme bojovat o své místo na slunci. Například nedávno jsme po dvaceti letech museli opustit naši kmenovou základnu galerii AMB ve Sboru kněze Ambrože, kdy nám při jubilejní výstavě bylo oznámeno, že v galerii končíme.

Nedávno vznikla vaše nová základna, galerie Škroupovka. Co je jejím posláním a čím chcete do jejího útrob přilákat příznivce výtvarného umění?
Hlavně nabídkou kvalitních umělců. Výhledově tam chystáme výstavu ikony české výtvarné scény, sochaře Stanislava Kolíbala. Snažíme se, aby Hradec žil uměleckou energií a chceme v tomto městě prezentovat tendence od moderního až po současné umění.

Jsi sochař a výtvarník. Jak konkrétně se ve tvém umění projevuje konkretismus? Co chceš sdělit?
Už od doby, kdy jsem končil střední školu a našel se převážně v jazyku geometrie, jsem z této linie dodnes neuhnul. Řeknu to ale až absurdně natvrdo: Nesnažím se sdělit nic. Samozřejmě to není o tom, že já a moji kolegové nemají divákům co říci. Naše artefakty ale mají nějakou genezi a příběh, záměrně se však vyhýbáme sdělení ideje či myšlenky. Maximálně můžeme konstatovat, že to, co je hranaté, je hranaté, co je barevné je barevné, co leží, leží a co visí, visí. Přáním všech konkretistů spíše je, aby byl divák schopen, pokud vstoupí do dialogu s konkrétním dílem, si do něj vložit svůj vlastní příběh. Já se při tvorbě svých děl pohybuji v tomto módu a zdaleka to nepovažuji za vyčerpanou záležitost. Zároveň si uvědomuji, že prolínání racionálního a iracionálního je velice jemné, ale je tam.

Čím je pro tebe tento směr přitažlivý?
Tím, že je to pro mě určitý metajazyk, kterému může rozumět nejen akademicky vzdělaný člověk z evropského prostředí, ale také třeba domorodec z džungle, protože se geometrické pravzory prolínají napříč uměním ve všech vrstvách a polohách po celou dobu jeho existence. Neupovídanost, záměrná absence nějaké anekdoty sdělení, to je myslím pro konkrétní umění to charakteristické a něčím okolí oslovuje. Takovým neskromným cílem každého konkretisty je, aby jeho věci fungovaly obdobně. Žijeme sice v době přesycené vizualitou, ale snažíme se stále divákům nabízet kvality, které se této době nevyhýbají, ale nenecháme se limitovat nějakými trendy či dobovými tendencemi. Důležitá je pro mě také meditativní poloha konkrétního umění.

Nabízí tato tvorba nové inovace a podněty?
Určitě. Někdy i v tom, že vstřebává podněty z oblasti, které byly dříve pro konkretisty skoro nemyslitelné, například i konceptuální záležitosti. Takovou důležitou osobou v tomto směru je náš kolega a člen KK3 Miloš Šejn, průkopník konceptuální a performativní tvorby. Vyjadřovací možnosti současného konktretismu jsou tedy mnohem širší.

Kterého autora za dlouhou dobu přerušované existence Klubu konkretistů si vážíš nejvíce a proč?
Z těch nejstarších je to bohužel již nežijící originální umělec Dalibor Chatrný, dále umělec a teoretik Jiří Valoch, který již od šedesátých let brázdil českou i slovenskou kotlinu a propojoval umělce. Jeho zásluhou jsem se stal členem Klubu konkretistů. Z východních Čech už zmíněný malíř Jaroslav Jebavý, úžasným solitérem pro mě zůstává hradecký umělec Radoslav Pavlíček, další důležitou postavou je také výtvarník Aleš Svoboda, jehož tvorba mě velice baví. Je jich samozřejmě mnohem více.

V současné době se v Hradci Králové konají výstavy v rámci tradičního Konkrétního podzimu. Čím jsi přispěl do společného uměleckého mlýna?
V Galerii Škroupovka jsem vystavil geometricky vyhlížející skleněný objekt, jehož prázdné prolínající se části jsem zaplnil hlínou a vodou. Původně jsem toto dílo představil v Holicích a potom Karlových Varech, kde ta prázdnota byla naplněna pouze vodou. Zaujal mě kontrast dvou matérií, z nichž jedna je hmatatelně pevná a druhá tekutá. Při této výstavě se stalo, že do instalace díla někdo vstoupil a voda vytekla. V současné době často navštěvuji matku v Novém Bydžově, pomáhám ji na zahradě a ryju v hlíně, což mě moc baví. Napadlo mě tady, zaplnit prázdné nádoby vystaveného objektu vodou a hlínou, to mohli spatřit návštěvníci Škroupovky.

Je o tobě známo, že kromě zaměření na výtvarné umění jsi aktivním členem punkového hnutí, byl jsi zpěvákem vlastní skupiny NVU a poté !VVU Proč jsi se vydal právě touto cestou?
Mně se tento směr vždycky líbil, oslovoval mě a je to určitým způsobem jakási životní injekce. Vizuálním výtvarným jazykem, v němž jsem se našel, se mně dobře hovoří a podobně to mám v punkové hudbě. Mám však ve výtvarné i hudební oblasti spoustu srdcovek mimo hranice konkretismu a punku. Existuje prostě spousta žánrů, které mě baví a naplňují. Punk je naplněn třeskutou energií, kterou ze sebe musím dostat, abych se mohl vrátit zpět do meditativních poloh konkretismu. Jsou to dvě strany jedné a téže mince.

Jaké jsou z tvého pohledu perspektivy konkretismu v českém prostředí?
Mnoho lidí říká, že punk je mrtvý, ale žije dál. Stejné to je a bude s konkrétním uměním. Žije a bude žít dál už jenom díky tomu, že k sobě nacházíme cestu se stále novými mladšími autory, kteří se v tomto jazyku nacházejí.

Hynek Šnajdar
hynek@salonkyhk.cz
Foto: Hynek Šnajdar