Michal Malátný: Stadion v Hradci je srdeční záležitost a velká výzva

Budete první kapelou, která vystoupí na novém Malšovickém stadionu. Jak to vnímáte?

Je to pro nás velká čest být první kapela, která udělá velký koncert pod lízátky. Stadion je nádherně zrekonstruovaný a doufáme, že budeme první v řadě skvělých koncertů, které zde proběhnou.

Jak se připravujete na koncert v tak specifickém prostoru, jako je stadion?

Přípravy na takhle velký koncert trvaly více jak půl roku. Dlouho jsme sestavovali playlist, protože je to koncert k našim třicátým narozeninám, chtěli jsme udělat ideální průřez celou naší diskografií. Zkoušeli jsme, vymýšleli hosty, navrhovali pódium, světelnou show i různé projekce. Já jsem za těch 30 let sbíral doma do kufru všechny vstupenky, plakáty, visačky a playlisty. To jsem potom zdigitalizoval a z toho jsou vlastně vyrobeny ty projekce, takže i obrazově to bude průlet celou naší historií.

Máte nějaké speciální vzpomínky spojené s Hradcem z dřívějších vystoupení?

Ano, kapela Chinaski vznikla v Jičíně a Hradec byl naše krajské město, takže jsme sem často jezdili na koncerty. V Hradci jsem si koupil první elektrickou kytaru Jolana. Můj kamarád bubeník a spoluzakladatel kapely Pavel Grohman studoval v Hradci stavební průmyslovku, takže to bylo naše oblíbené město. Jeden čas měl dokonce Pavel pronajatou hospodu U Cikána, slavnou hospodu, kde se hrály spousty koncertů. Tam jsme vystupovali mockrát a byly to ty zlatý, krásný devadesátý léta, který jsme si užili se vším všudy. Na Hradec mám fantastické vzpomínky.

Připravujete pro hradecké publikum překvapení?

Jako překvapení budou na koncertě hosté a největším hostem bude syn našeho zesnulého bubeníka Pavla, Jáchym Grohman, který s námi zahraje na bicí tři tátovy písničky. Pak jako hosta máme fantastickou slovenskou zpěvačku Ivanu Regešovou, která si s námi zazpívá. Bude s námi hrát smyčcový kvartet, Unique kvartet, čtyři písně upravené pro ně. Vystoupí s námi zpěvačky Jarmila „Jamajka“ Koblicová a Daniela Čelková, holky, které s námi před třiceti lety nazpívaly písničku Punčocháče. Po třiceti letech tu budou jako hosté a znovu si s námi Punčocháče zazpívají. A jako překvapení, které nikde jinde nebude, jako předkapela vystoupí Tereza Balonová se svojí kapelou, také skvělá mladá zpěvačka.

Co vás napadne jako první, když se řekne Hradec Králové?

Úplně první, co mě napadne, je hospoda Pod Věží a kvasnicové pivo. Tam jsme tenkrát chodili velmi rádi.

Je nějaké místo v Hradci, které jste si oblíbil a kam se rád vracíte?

Celkově mám Hradec rád. Jsem vystudovaný divadelník, takže jsme často jezdili do divadla, nejenom do Klicperova, ale i do Draku.

Podíváme se do samotných začátků kapely. Nejdříve jste byli Starý Hrady, pak Starý Hadry, a nakonec Chinaski. Čí to byl nápad pojmenovat kapelu podle Charlese Bukowského?

V roce 1988 vyšla antologie americké moderní poezie. Ta kniha se jmenovala Dítě na skleníku. Tam jsem poprvé se setkal s poezií Charlese Bukowského. Byl jsem tím jako omámený, strašně se mi to líbilo. A potom po revoluci tady začaly vycházet knihy, takže i romány. První román, který jsem četl, se jmenoval Všechny řitě světa i ta má. A když jsme potom v roce 1994 hledali název pro kapelu, protože nám bylo jasné, že s názvem Starý Hadry díru do světa neuděláme, tak Pavla Grohmana napadlo, jestli bychom se neměli jmenovat podle hlavní postavy většiny Bukowského románů Henryho Chinaského. To je Bukowského literární alter ego. Takže od roku 1994 vystupujeme pod názvem Chinaski.

Jaké byly úplné začátky kapely? Slyšel jsem, že jste si některé nástroje opatřili svérázným způsobem.

Úplné začátky byly jednoduché. Byli jsme studenti, strašně nás bavilo vyrábět hluk. Kapelu jsme založili už v šesté třídě na základní škole, ale protože jsme na nic neuměli hrát, tak jsme si kytary, bubny a klávesy sami vyrobili z překližky, polystyrénu a sololitu. První vystoupení jsme hráli na playback, kdy jsme z kazeťáku ukrytého v těch klávesách pustili AC/DC a předstírali, že hrajeme. To byl úplný začátek. Potom, když jsme byli na střední škole, tak jsme si pořídili už skutečné nástroje. Jak jsem říkal, první elektrickou kytaru mám z Hradce Králové. Pavel na té stavebce v Hradci objevil ve sklepě školní bubny a ty postupně, kousek po kousku, převezl do Jičína. Takže první bubny jsou vlastně taky z Hradce Králové. Do roku 90 jsme byli jen takzvaná mejdanová kapela. Hráli jsme jednou, dvakrát do roka na nějaké tajné akci, protože jsme neměli přehrávky. Byla to taková sranda parta na mejdany. Ale po revoluci jsme to začali brát trošku vážněji a řekli si, že to zkusíme jako opravdová kapela.

Kapelu jste zakládal spolu s Pavlem Grohmanem, který v roce 2008 tragicky zahynul. Jak jste tyto těžké chvíle prožíval?

Byla to hrozná tragédie. Pavel měl v tu chvíli dvě malé děti. Byl to opravdu hrozný šok. Ale asi ani na chvíli mě nenapadlo, že by kapela měla skončit, protože Pavel byl nesmírně pracovitý člověk, až workoholik. A vím, že v takovýhle moment by to nezabalil a že by chtěl, abychom hráli dál. Po jeho smrti jsme si dali s kapelou měsíc volno, pak jsme se sešli ve studiu a začali točit nové písničky. Ta práce na písničkách bylo to, co nás z toho nejhoršího vytáhlo ven.

Pavlův syn Jáchym, jak jste už říkal, s vámi vystoupí i v Hradci.

Ano, Jáchym Grohman s námi vystoupí jako host v Malšovické aréně. Zahraje s námi tři nebo čtyři písničky a jako bubeník je vynikající. Myslím, že táta by z něj měl velkou radost.

Co považujete za největší milník v historii kapely?

Těch milníků bylo asi víc. První byl v roce 1997, kdy jsme vydali desku Dlouhej kouř. Ta deska se začala dobře prodávat, hrála nás rádia, vystupovali jsme v televizi. Začali na nás hodně chodit lidi a hráli jsme tenkrát i 200 koncertů ročně, takže to byl první milník. Druhý milník, velký milník, byla určitě Pavlova smrt, kdy jsme tady najednou zůstali jako sirotci bez něj. Pavel byl náš kapelník a opravdový tahoun, to on tu kapelu vydupal ze země. A když jsme se ocitli bez něj, tak jsme chvilku nevěděli kudy kam. No a třetí milník byl určitě před osmi lety, kdy jsem se po mnoha letech rozhodl k zásadní změně. Měl jsem pocit, že z té kapely vyprchala společná energie, a pokud to máme s chutí dělat dál, tak, aby nás to bavilo, musí se něco změnit. Takže jsme s Frantou Táborským, hlavním našim hitmakerem, vzali do kapely nové lidi, mladé lidi, se kterými nám ta energie zase začala fungovat. To byl třetí velký milník. Každý koncert a každá písnička, kterou natočíme, mi potvrzuje, že to byl správný krok.

Jak vám zapadli noví členové?

Jak jsem řekl, v roce 2017 jsme udělali velkou revoluci v kapele. Přišel hráč na klávesy, na piano, Honza Steinsdörfer. Fantastický muzikant, aranžér, autor. Opravdu člověk, se kterým je radost pracovat, protože je nesmírně šikovný. Dalším je Lukáš Pavlík, bubeník, se kterým jsme se znali z různých festivalů, protože hrál s Čechomorem nebo s Alešem Brychtou. A věděl jsem, že to, jak on hraje, tak to je přesně to, co mi chybělo. Je to také výborný člověk do party, s ním se nikdy nenudíte a je radost s ním skládat nové písničky. No a třetím je baskytarista Tomi Okres, se kterým jsme se znali už asi 20 let, protože hrál ve skvělé slovenské kapele IMT Smile. Potkávali jsme se na festivalech a vždycky jsem si říkal, že kdybychom někdy sháněli baskytaristu, tak určitě musíme zlanařit Tomiho, protože jsme si nějakým způsobem padli do noty. Je to tak šikovný a milý člověk, že je radost s ním trávit čas nejen na pódiu, ale i za pódiem.

Je píseň, která má pro vás zvláštní význam, ale fanoušci ji třeba neznají? Uslyšíme ji v Hradci?

Jednu z mých nejoblíbenějších písní si myslím, že asi neznáte. Jmenuje se Bazén a je to skrytý track na desce Originál z roku 2001. Nejdříve deska dohraje, pak je asi sedm minut ticho a pak se ozve taková jednoduchá krátká písnička. Není ani napsaná na obalu, takže je to opravdu skrytý, tajný track a patří k mým nejoblíbenějším. Ale v Hradci Bazén bohužel hrát nebudeme.

Máte nějaké rituály před koncertem?

Budete asi překvapený, ale před koncertem si chodíme vyčistit zuby. To zavedl Tomi Okres. A potom si všichni společně podáme ruce, řekneme si takové zaříkadlo, které vám samozřejmě neprozradím, protože to je tajná formule. A pak společně zakřičíme jméno toho města, kde jsme, a jdeme hrát.

Jak se liší Michal Malátný na pódiu od Michala Novotného v soukromí?

Určitě se liší, protože jinak bych si nezvolil pseudonym. Já jsem v civilu velice introvertní, uzavřený člověk, nejsem žádný bavič a mám rád obyčejný, nenápadný život. Michal Malátný, to je moje role, a tam se můžu "zbláznit." Tam to k tomu patří, lidi to mají rádi a tak mě tu roli baví hrát. Takže takhle odděluji svůj soukromý a profesní život.

Jak se vyvíjel váš hudební styl od začátku až do dnes?

Jako dítě jsem neměl přístup k žádné zahraniční hudbě, takže jsem vyrostl na tom, co jsem slyšel v rádiu. To znamená Olympic a Elán. První píseň, kterou jsem uměl zahrát na kytaru, byl Biely kvet od Mekyho Žbirky, potom všechny Olympiky, nebo Turbo. V pubertě jsme objevili kapely jako Abraxas a vlastně punkovou hudbu, a tomu jsme propadli. Když hrajete v punkové kapele, tak zase nemusíte tak moc umět hrát, což nám vyhovovalo. Potom jsem měl období, kdy jsem totálně propadl Beatles. Pochopil jsem, že to je nejlepší a nejzásadnější kapela všech dob a pak už to šlo tak různě, objevoval jsem různé žánry, různé styly a zůstal jsem věrný klasické písničce na tři akordy.

Je podle vás pravda, že nejlepší hudbou je ticho?

Ticho není hudba. Takže ano, ticho je krásné. Taky miluji ticho. Miluji ticho v lese nebo v noci, ale hudba je hudba.

Jaký odkaz byste chtěl, aby po sobě Chinaski zanechali?

Odkaz je silné slovo. Jsme úplně normální rocková kapela, která nedělá žádné umění, ale chce pobavit sebe a chce pobavit lidi, aby si mohli zazpívat a zatancovat. Takže pokud po nás zůstane pár písniček, které si lidi budou zpívat, i když my už tady nebudeme, tak si myslím, že je to dobré. Takže to by byl ten správný odkaz.

Co byste poradil mladým muzikantům, kteří jsou na začátku své cesty?

Poradil bych jim: pokud máte opravdu rádi hudbu, tak ji dělejte od rána do večera. A pokud ji budete dělat poctivě, možná to bude trvat dlouho, ale jednou se vám to vrátí. Ta hudba vám to vrátí, a prostě to nevzdávejte. Je to o velké trpělivosti, o velké disciplíně. Ačkoliv to tak v rockových kapelách nevypadá, tak ta disciplína k tomu hrozně patří. A hlavně, co si myslím, že je důležité - skládejte. Skládejte neustále jednu píseň za druhou. Naskládejte jich desítky, desítky a desítky a ono to jednou vyjde.

Kdybyste mohl poslat vzkaz sám sobě na začátku kariéry, co by to bylo?

Michale, neber některé věci tak moc vážně, jak jsi je bral. Občas zkus cvičit na kytaru, začni dřív chodit na hodiny zpěvu než až ve třiceti letech. A držím ti palce

Matěj Holaň
matej.holan@salonkyhk.cz
Foto: Ondřej Littera