Musel jsem si svou roli najít, říká medailista z MS juniorů Adam Novotný

Mistrovství světa juniorů máte jistě v čerstvé paměti. Jaká vzpomínka, kterou jste si z něj odnesl, je pro vás nejvýraznější?

Když Eda Šalé rozhodl nájezdy proti Švédům. Ten moment, kdy jsme se začali na střídačce radovat, byl naprostý výbuch emocí. Hned jsme vletěli na led. Když si uvědomíte, že máte tu medaili, je to nepřekonatelný pocit.

Když jste do turnaje vstupoval, co jste od něj jako nejmladší hráč na soupisce očekával?

Věděl jsem, že místo v sestavě nemám jisté, vzhledem k tomu, že jsem nejmladší. Jel jsem tam s tím, že chci dobře pracovat pro tým a dodávat mu pozitivní energii. Bylo mi jedno, jestli budu jako třináctý útočník, nebo ve čtvrté lajně. Šel jsem do toho s tím, že když půjdu na led, tak tam nechám všechno. Musel jsem si svou roli najít, a nakonec jsem za to, jak jsem turnaj odehrál, velmi rád.

V prvním zápase proti Kanadě jste se na led nedostal. Mrzelo vás, že jste nemohl spoluhráčům pomoci?

Trochu samozřejmě ano, ale snažil jsem se kluky podporovat, i když jsem nehrál. Nikdy nevíte, co se v zápase může stát, takže jsem byl celou dobu připravený naskočit. Vzal jsem to tak, jak to bylo, rozhodně jsem z toho nebyl nijak rozhozený.

Při demolici Kazachstánu 14:2 jste zapsal i svou první branku v kategorii do 20 let. Jaký to byl pocit?

Bylo to skvělé. Jsem rád, že jsem dal alespoň ten jeden gól, takže jsem z tohoto pohledu neodjel z mistrovství světa s prázdnou.

Na pomyslné lámání chleba došlo ve čtvrtfinále s Kanadou. V jakém mentálním nastavení jste do utkání šli?

Myslím, že Kanada byla pod mnohem větším tlakem než my. Hráli doma, očekávání médií a fanoušků byla obrovská. Na turnaji se jim moc nedařilo, ve skupině prohráli s Lotyšskem. My jsme mohli být oproti nim celkem v klidu, šli jsme do zápasu sebevědomě. Nakonec se náš přístup vyplatil, myslím, že to na našem výkonu bylo vidět.

Jaké to bylo, porazit domácí mužstvo a jednoho z favoritů celého mistrovství?

Naprosto skvělé. Bylo tam, tuším, 18 tisíc lidí, vyprodaná aréna. A vy porazíte zrovna domácí Kanadu. Vidět všechny ty naštvané Kanaďany bylo velmi zajímavé.

Petr Sikora říkal, že ho bučení domácích fanoušků motivovalo. Jak jste to vnímal vy?

Všechny nás to motivovalo. Když jsme slyšeli bučení, o to víc jsme chtěli dát rozhodující gól. Asi nám to i skutečně pomohlo.

V semifinále byli nad vaše síly Američané. V čem měli podle vás navrch?

Myslím, že náš výkon v utkání s Amerikou byl jeden z těch slabších. Mohli jsme hrát lépe, podle mě to rozhodně bylo hratelné. Celkově jsou velmi rychlí, umí si efektivně přihrávat a skvěle zakončovat. Nedokázali jsme zahrát nejlépe, jak umíme, a to nás stálo vítězství.

Turnaj jste uzavřeli nervydrásajícím duelem o bronz se Švédy. Co se vám honilo hlavou, když se nájezdy dostaly za desátou sérii?

Chtěl jsem, ať už dáme ten gól a ať už to skončí. Měl jsem na střídačce snad větší tepovou frekvenci než kluci, kteří ty nájezdy jezdili. Bylo to opravdu dlouhé. Nevěděl jsem, jestli se na to dívat, nebo raději koukat jinam. Ale nakonec jsme vyhráli a ten pocit za ty nervy stál.

Byla tam nějaká možnost, že byste také jel jeden z nájezdů?

Upřímně si myslím, že asi ne. Nevím, jak by bylo vnímáno, že zrovna nejmladší hráč v týmu pojede nájezdy o bronz, když jsem během prodloužení ani na ledě nebyl. Nepočítal jsem s tím, že bych nájezdy jel, i když se samozřejmě může stát cokoliv.

Kdyby vám trenér Augusta řekl, abyste nájezd jel, zkusil byste to?

Samozřejmě bych to zkusil, rozhodně bych neřekl, že nejedu. Ale počítal jsem s tím, že nepojedu. Jsou tam starší a zkušenější kluci, za rok ta situace bude o dost jiná.

Jak se na vás podepsalo, že jste na přípravu na zápas o bronz měli jen několik hodin?

Času na odpočinek bylo opravdu málo. V těchto chvílích ale nelze hledat výmluvy. Hrajete o bronz, nohy vás prostě bolet nemohou. Samozřejmě to bylo o dost náročnější, než když máte před zápasem volný den.

Jak vlastně vypadalo těch několik hodin, které oddělovaly oba klíčové zápasy?

Po semifinále jsme jeli na hotel, kde jsme měli večeři. Po večerních utkáních se těžko spí, snažili jsme se nějak usnout, ale nebylo to úplně jednoduché. Ráno jsme ani neměli rozbruslení, což nám přidalo pár hodin spánku. Poté už byla pouze příprava s videem a pak se šlo v podstatě rovnou na led.

Jak probíhaly oslavy po zisku bronzové medaile?

Nějaké oslavy byly, ale nic úplně extra velkého, protože jsme hned druhý den letěli zpátky. Chvíli jsme oslavovali v kabině, tam jsme měli asi jen hodinu, protože skoro hned navazovalo finále. Poté ještě trochu na hotelu, ale bylo to opravdu jen v rychlosti.

Máte teď přímé porovnání širokého a úzkého kluziště, stejně tak juniorského a dospělého hokeje. Jaké rozdíly mezi těmito faktory vnímáte?

Jak jsem šel z užšího na širší kluziště, přišlo mi, že mám na všechno trochu víc času. Na malém hřišti je to opravdu o dost rychlejší. Na druhou stranu se to silově a fyzicky nedá srovnávat, tady v extralize hrajeme proti chlapům.

A co vám osobně vyhovuje víc?

Těžko říct. Teď jsem si zvykl na menší hřiště a když jsem přešel zpět na větší, vnímal jsem nějakou menší výhodu, protože jsem si navykl, že mám na všechno méně času. Řekl bych, že zvládám oboje.

Vraťme se do září 2023, kdy jste při svém extraligovém debutu dal gól a stal jste se nejmladším střelcem v historii české nejvyšší soutěže. Najednou se o vás psalo všude. Jak jste se s tou nově nabytou pozorností vyrovnával?

Ze začátku to byl samozřejmě trochu nezvyk. Do té doby o mně zase tolik lidí nevědělo. Je to trochu jiné než předtím, ale nemyslím si, že bych sám sebe začal vnímat nějak jinak. Hlavně si o sobě nechci myslet, že jsem díky tomu něco víc. Chci zůstat sám sebou a neměnit se kvůli tomu, že se o mně teď píše a mluví.

Gól v extralize jste dal dříve, než předchozí rekordmani Rostislav Olesz a Petr Sýkora, kteří měli velmi úspěšné kariéry v zámoří. Doufáte, že je budete následovat?

Bylo by to krásné, udělám pro to všechno, aby se mi to podařilo. Uvidíme, jak se to vyvine.

Máte v NHL oblíbený tým?

Dřív jsem fandil Philadelphii Flyers, kvůli Jakubu Voráčkovi. Teď sleduji týmy, ve kterých hrají Češi, takže nejvíc Boston Bruins a Carolinu Hurricanes.

Je nějaký hokejista, ať už současný nebo bývalý, ke kterému byste se svým herním stylem přirovnal?

Skauti ze zahraničí mě přirovnávají k Masonu McTavishovi, hráči Anaheimu Ducks a někdejší trojce draftu. Takže asi k němu, když to říkají. Upřímně jsem ani žádná jiná přirovnání neslyšel, nebo jsem je nevnímal.

Třeba to bude pro vás dobré, když si budete budovat vlastní značku.

Možná to je i výhoda, že se budu odlišovat. Bylo by dobré mít svůj vlastní styl, který nikdo jiný nemá.

Velmi dobře vám jako malému šel i fotbal, proč jste se rozhodl pro hokej?

Bylo to díky bráchovi. Je starší o tři roky a když začal hrát hokej, začal jsem i já. Chtěl jsem, abychom oba jezdili na zimní stadion, ne aby jeden jezdil na fotbal a druhý na hokej. Ale asi vždy jsem se viděl spíš na ledě než na trávníku. Fotbal mě bavil, ale určitě ne tolik jako hokej.

Vaši rodiče vás s bráchou ke sportu vedli od malička?

Jsme sportovní rodina, takže to bylo celkem automatické. Mamka hrála házenou a byla dokonce i v reprezentaci. Táta hrál amatérský fotbal a je to nadšený sportovec. Oba chtěli, abychom s bráchou dělali nějaký sport.

Jak jako Hradečák prožíváte derby s Pardubicemi?

Vnímal jsem to už v době, kdy jsem se chodil na hokej dívat jako fanoušek. Jako divák jsem to hodně prožíval. Když do toho mohu zasáhnout a ovlivnit to, je to ještě intenzivnější. Zápasy s Pardubicemi jsou jiné než ostatní, je to derby a oba týmy chtějí za každou cenu vyhrát.

Máte v plánu nějakou speciální oslavu, až dáte první gól v derby?

Speciální asi ne, budu to brát jako normální gól. Ale doufám, že to přijde už co nejdřív. Rozhodně si to vychutnám, pokud někdy Pardubicím branku dám.

V play-off jste si loni nezahrál. Pokud se tam letos s týmem dostanete, na jaké umístění budete cílit?

Cíl je jenom jeden, a to dostat se co nejdál. Asi do toho nemůžeme jít s tím, že nám bude stačit vyhrát jednu sérii a pak už nám to bude jedno. Každý tým to má stejně - nikdo do play-off nejde s tím, že hned vypadne.

Před draftem do NHL vás čeká minimálně jedna celá sezóna. Přemýšlel jste, že byste zkusil nějakou z přípravných lig v zámoří?

Nějaké nabídky tam jsou, ale v tuto chvíli nad nimi nepřemýšlím. Mám tu platnou smlouvu, takže se soustředím na to, jak budu hrát tady v Hradci.

Váš spoluhráč Martin Štohanzl studuje vysokou školu. Napadlo vás, že byste se vydal podobnou cestou?

Škole se samozřejmě věnuji, bez toho by to nešlo. Stát se může cokoliv, takže školu potřebujete. Přiznám se, že nad vysokou školou jsem ještě úplně nepřemýšlel, protože je to pro mě celkem daleko. Teď jsem ve druháku na střední, ale uvidíme, jak se všechno vyvine. Nechávám to v tuto chvíli otevřené.

Je nějaký obor, který by vás zajímal? Třeba i mimo sport.

Když už bych na vysokou školu šel, asi bych se chtěl do nějaké míry držet sportu. Vřelý vztah mám také k hudbě, bez ní bych asi nedokázal žít.

Jakou muziku posloucháte?

Je to takový mix všeho možného, často si pouštím hudbu podle nálady. Jeden den jsem schopný poslouchat český rap, druhý den si pustím třeba Haničku Zagorovou. Často se to u mě mění, záleží i na období.

Zkusil jste někdy nějaký hudební nástroj?

Zkoušel jsem hrát na kytaru, ale vydržel jsem u toho asi týden. Moc mě to nechytlo. Co se týče zpěvu, tak těžko říct, jak na tom jsem. Ale myslím si, že to zase tak špatné není. A také jsem jako malý kluk chtěl být bubeníkem. Ale to už mi teď asi nevyjde.

Matěj Holaň
matej.holan@salonkyhk.cz
Foto: Ondřej Littera