Muzeum není jen výstava

Pamatujete si, kdy jste byl v hradeckém muzeu úplně poprvé?
Ten úplně první okamžik si už přesně nevybavuji. Vím, že jsem tu jako dítě byl, ale kdy a při jaké příležitosti, to už dnes nedokážu říct. Spíš se mi s muzeem pojí jiný moment, který mám v paměti velmi živě. Kdysi dávno jsem se sem hlásil o práci a nebyl jsem přijat. Nebylo v tom nic osobního ani dramatického, jednoduše tehdy nebylo volné místo. Zkoušel jsem to takzvaně naslepo, myslím někdy kolem roku 1998. V té době by mě ani ve snu nenapadlo, že se sem o téměř 20 let později vrátím jako ředitel. Dnes to beru jako určitou životní ironii a možná i důkaz, že některé věci potřebují čas.

Chodil jste na střední průmyslovou školu. Jak se stalo, že vás nakonec zlákala historie?
Vyrůstal jsem v technicko-učitelské rodině. Polovina příbuzných byli učitelé, druhá technici. Otec byl letecký technik, dědeček konstruktér turbín a já jsem od dětství miloval letadla a všechno, co s nimi souviselo. Přirozeně jsem proto uvažoval o strojírenství nebo o letecké technice. Jenže to bylo ještě před rokem 1989 a v naší rodině byl emigrant. V určitém okamžiku mi bylo řečeno, že s vojenskou kariérou rozhodně počítat nemohu a že i vysoká škola je vlastně nejistá. Na průmyslovce jsem se ale postupně našel. Když se po roce 1989 poměry změnily, uvědomil jsem si, že mě na technice vlastně nejvíc přitahuje její vývoj, souvislosti a příběhy. Jinými slovy dějiny techniky. Zároveň jsem si přiznal, že matematika není úplně moje silná stránka. Přesto jsem za průmyslovku dodnes velmi vděčný. Naučila mě přemýšlet technicky a chápat věci v širších souvislostech, což jsem později plně využil v hospodářských dějinách, kterým jsem se dlouhá léta věnoval i pedagogicky.

Během studia na vysoké škole jste si přivydělával jako průvodce. Kde jste provázel a co vám tahle zkušenost dala?
Začínal jsem ve skanzenu na Veselém Kopci. Byla to pro mě velmi důležitá zkušenost, protože jsem se tam poprvé opravdu dotkl tématu nehmotného kulturního dědictví. Tradic, zvyků, řemesel, ale i příběhů, které se předávají z generace na generaci. Právě tam jsem si uvědomil, že kultura nejsou jen budovy a exponáty, ale především paměť lidí. K tomuto tématu jsem si našel hluboký vztah a vlastně se mu věnuji dodnes. Druhou velkou kapitolou byl zámek Ratibořice, kde jsem provázel zhruba 15 let. Bylo to velmi turisticky exponované místo, což člověka naučí obrovské míře logistiky a práce s návštěvníky. Musíte lidi zaujmout, udržet jejich pozornost a zároveň jim něco předat, aniž by měli pocit, že jsou ve škole. A paradoxně právě tam jsem se poprvé hlouběji setkal s tématem prusko-rakouské války 1866. Tehdy jsem vůbec netušil, že se tohle téma jednou stane tak důležitou součástí mé profesní dráhy.

Kdy jste zjistil, že nestačí historii znát, ale že ji také musíte umět vyprávět?
Právě při tom průvodcovství. Když stojíte před lidmi, vidíte okamžitou reakci. Vidíte, kdy ztrácíte jejich pozornost a kdy je naopak něco zaujme. To je obrovská škola. Naučilo mě to přemýšlet o historii ne jen jako o odborném tématu, ale jako o příběhu, který musí být srozumitelný, jinak zůstane uzavřený v knihách a archivech. Myslím, že právě tady se položily základy toho, jak dnes přemýšlím o muzeu.

Velkou část profesního života jste strávil na hradecké univerzitě. Co vám akademické prostředí dalo?
Univerzita mi dala obrovský prostor pro přemýšlení. Naučila mě systematičnosti, práci s kontextem a schopnosti jít do hloubky. Dlouhá léta jsem se věnoval hospodářským dějinám, archivní práci i výuce a akademické prostředí mě naučilo trpělivosti a respektu k detailu. Je to svět, který vás nutí formulovat myšlenky přesně, opírat se o prameny a neustále si klást otázky. Na univerzitu jsem přišel z praxe – předtím jsem pracoval jako archivář ve státním okresním archivu a později jsem vedl univerzitní archiv. Postupně jsem se ale dostával do řídicích rolí, nejprve jako děkan a později jako prorektor, a s tím se přirozeně měnila i náplň práce. Čím víc člověk řeší strategii, koncepce a administrativu, tím víc se vzdaluje každodenní práci s oborem samotným. Ne že by to nebylo důležité, ale začalo mi chybět to, že výsledky práce jsou viditelné a hmatatelné.

V roce 2017 jste uspěl ve výběrovém řízení a stal se ředitelem Muzea východních Čech v Hradci Králové. Co vás k tomu kroku přivedlo?
Myslím, že se v tu chvíli potkalo víc věcí dohromady. Měl jsem za sebou řadu let na univerzitě a zároveň jsem si čím dál víc uvědomoval, že mi chybí přímější kontakt s praxí a s institucí, jejíž práce je vidět navenek. Když se objevila možnost ucházet se o post ředitele muzea, přišlo mi to jako logický krok. Muzeum je institucí, která stojí jednou nohou ve vědě a druhou ve veřejném prostoru, a právě tohle propojení mi bylo blízké. Zároveň bylo jasné, že ho čeká náročné období plné změn. Tahle výzva mě profesně lákala a byla hlavním důvodem, proč jsem se do výběrového řízení přihlásil.

Po nástupu do čela muzea jste říkal, že váš mandát bude hlavně stěhovací a rekonstrukční. Co se za těch osm let podařilo?
Když se ohlédnu, tak toho bylo opravdu hodně. Podařilo se zrekonstruovat historickou Kotěrovu budovu, hlavní odborné pracoviště v Gayerových kasárnách a také budovu bývalých Vrbenského kasáren, dnešní Archu, která je dnes stavebně hotová a připravená na vznik nových expozic. Částečně jsme rekonstruovali i bývalou školní budovu ve Stěžerách, kde má muzeum své odborné pracoviště, a v současnosti probíhá kompletní proměna Muzea války 1866 na Chlumu. Upřímně řečeno jsem při nástupu netušil, jak výraznou a trvalou součástí práce ředitele muzea budou stavby. Věděl jsem, že muzeum čeká období stěhování a rekonstrukcí, ale myslel jsem si, že půjde o časově omezenou fázi. Postupně jsem pochopil, že je to spíš trvalý stav. Jakmile se jedna stavba dokončí, začnou se rodit plány na další. Muzeum je zkrátka organismus, který se nikdy úplně nedokončí. A člověk si musí zvyknout na to, že některé výsledky své práce nikdy neuvidí. Muzeum je instituce, která musí přemýšlet v řádu generací. A to je vlastně velmi osvobozující.

Co vás na práci ředitele muzea nejvíc překvapilo?
Asi nejvíc šíře toho, čím vším se muzeum vlastně zabývá. Když jsem do funkce nastupoval, vnímal jsem ho především jako odbornou instituci blízkou univerzitě. Až postupně jsem si uvědomil, kolik dalších rolí muzeum ve skutečnosti plní. Od péče o sbírky přes vzdělávání, metodickou pomoc menším muzeím v kraji, digitalizaci, práci s nehmotným kulturním dědictvím až po spolupráci se samosprávou nebo státní správou. Překvapilo mě také, kolik práce zůstává pro běžného návštěvníka úplně neviditelné. Muzeum není jen výstava nebo vernisáž. Je to dlouhodobá, systematická práce, která se často projeví až s odstupem času. A právě tenhle rozměr – práce s pamětí, časem a odpovědností vůči budoucím generacím – jsem si v plné míře uvědomil až ve chvíli, kdy jsem se ocitl v čele instituce, jakou je muzeum.

Co vás na práci ředitele muzea překvapilo nejvíc?
Asi šíře agend. Představoval jsem si muzeum především jako odbornou instituci blízkou univerzitě, ale až zevnitř jsem pochopil, kolik dalších rolí vlastně plní. Od vzdělávání a metodické pomoci jiným muzeím přes digitalizaci až po péči o krajinu, spolupráci se samosprávou nebo práci s nehmotným kulturním dědictvím.

Část práce muzea ale běžný návštěvník vůbec nevidí. Proč je důležité o ní mluvit?
Protože muzeum není jen výstava. Jsme metodickým centrem pro muzea v kraji, vzděláváme muzejníky z celé republiky, zajišťujeme digitalizaci sbírek, pečujeme o nehmotné dědictví a spolupracujeme s detektoráři, státní správou i ochranou přírody. Ročně vzděláváme tisíce lidí. To všechno se odehrává mimo výstavní sály, ale bez téhle práce by muzeum nemohlo fungovat.

Jak vypadá váš běžný pracovní den?
Každé ráno, když jdu po schodech do ředitelny, mám pořád stejný pocit – radost, respekt a určitý druh pokory. Na stěnách visí fotografie bývalých ředitelů muzea i prezidenta Masaryka. Člověk si tam uvědomí, že není první ani poslední, kdo tu instituci vede, a že některá rozhodnutí mají přesah daleko za jedno funkční období. Do práce přicházím většinou kolem osmé hodiny. Bez ranní kávy by to nešlo. S asistentkou projdeme program dne a pak už žádný den není stejný. Střídají se porady, jednání, řešení sbírek, personální otázky nebo kontrolní dny na stavbách. Na té práci mě baví její pestrost. To, že jeden den řešíte archeologický výzkum, druhý den krajinné téma, třetí den vzdělávání muzejníků a čtvrtý den stavbu, která má sloužit další desítky let.

Čím může dnešní muzeum oslovit i lidi, kteří do něj běžně nechodí?
Tím, že se výrazně proměnilo. Dnešní muzeum už dávno není místem, které by návštěvníka poučovalo shora nebo ho nutilo procházet vitríny s pocitem splněné povinnosti. Současné muzejnictví stojí na jiném principu: návštěvník dnes očekává zážitek, emoci a příběh a teprve skrze ně je otevřený tomu, aby se něco dozvěděl. Každá výstava je proto týmovou prací. Podílí se na ní i architekti, pedagogové, grafici nebo tvůrci scénografie. Cílem není předat soubor informací, ale vytvořit prostředí, které člověka vtáhne a umožní mu objevovat vlastním tempem. Muzeum má navíc jednu velkou výhodu oproti jiným kulturním institucím: pracuje s autentickými příběhy a skutečnými stopami minulosti. V době, kdy jsme zahlceni rychlými informacemi a virtuálním obsahem, nabízí možnost zpomalit a zasadit věci do souvislostí. Neříká návštěvníkovi, co si má myslet, ale vytváří prostor pro otázky. A právě to považuji za jednu z nejdůležitějších rolí muzea dnes - pomáhat lidem orientovat se ve světě skrze porozumění minulosti.

Muzeum dnes netvoří jen historická Kotěrova budova na nábřeží, ale i zrekonstruované objekty v areálu Gayerových kasáren, kde má vzniknout takzvaný muzejní kampus. Proč je pro Hradec Králové důležitý a co má lidem nabídnout?
Sto tisícové město nemůže dlouhodobě fungovat jen kolem jednoho centra. Pokud se společenský a kulturní život soustředí na jedno místo, město ztrácí pestrost. Muzejní kampus v areálu bývalých kasáren je jednou z odpovědí na tuhle potřebu. Důležité je, že nejde o uzavřený „ostrov kultury“, ale o otevřený prostor v širším centru města. Místo, kam se můžete jen tak projít, zajít na výstavu, na program pro děti nebo na přednášku. Muzeum už dnes nemůže fungovat jen jako instituce pro občasnou návštěvu, musí být součástí běžného městského života. Z pohledu muzea je kampus logickým vyústěním dlouhodobého vývoje. Budovy, které spravujeme, začnou fungovat jako celek. Od reprezentativní Kotěrovy budovy přes Archu s velkými tematickými expozicemi až po zázemí pro odbornou a komunitní práci. Věřím, že za 20 nebo 30 let bude tenhle areál vnímaný jako samozřejmá součást Hradce, kde se přirozeně potkává paměť města s jeho současným životem.

V nedávno zrekonstruované Arše vznikne největší přírodovědná expozice v České republice. V čem má být výjimečná pro běžného návštěvníka?
Celá budova je koncipovaná tak, aby nabídla ucelený příběh vývoje života na Zemi, ale vždy zasazený do kontextu severovýchodních Čech. Inspirovali jsme se v zahraničí, například ve Vídni nebo Barceloně, kde podobné instituce fungují jako přirozená vzdělávací centra pro celé město i region. Nejde přitom jen o rodiny s dětmi, ale i o školy. Návštěvník projde vývojem přírody od prvohor až po čtvrtohory, dozví se, jak se vyvíjela fauna a flóra, jak se jednotlivé druhy třídí a proč je důležité chápat vztah člověka k přírodě. Důležitým tématem bude i to, že člověk není od přírody oddělený. Jsme její součástí a v krajině zanecháváme stopu stejně jako generace před námi. V místě, kde příběh přírody končí, plynule naváže archeologická a historická část věnovaná člověku. Nepůjde jen o vyprávění o Královéhradeckém kraji, ale o širší pohled na vývoj lidské společnosti zasazený do tohoto regionu. Součástí expozice budou také laboratoře a edukační prostory, kde si budou moci návštěvníci vědu prakticky vyzkoušet. V Hradci dnes chybí klasické science centrum a touto cestou chceme alespoň část této potřeby naplnit.

Pod muzeum spadá také Muzeum války 1866 na Chlumu, které nyní prochází rekonstrukcí. Kdy se znovu otevře a co tam návštěvníci najdou?
Předpokládané otevření je 26. června 2026 a půjde o úplně jiné muzeum, než na jaké byli lidé dosud zvyklí. Nechceme návštěvníkům ukazovat hlavně zbraně a uniformy, ale vysvětlit, proč k válce došlo, jak probíhala a jaké měla důsledky, které ovlivňují naši společnost dodnes. Nová expozice se zaměří na širší kontext prusko-rakouské války – od jejích příčin přes průběh až po dlouhodobé následky. Ukážeme přímou souvislost mezi rokem 1866, rozpadem Rakousko-Uherska a vznikem Československa. Důležitou roli přitom sehrají moderní technologie, včetně mobilní aplikace a rozšířené reality, které návštěvníkům umožní pochopit bitvu přímo v krajině, kde se odehrála. Chceme, aby byl Chlum místem, kde si člověk historii nejen připomene, ale kde jí skutečně porozumí.

Máte v muzeu místo, kam chodíte rád i bez pracovních povinností?
Ano, jsou to otevřené depozitáře – archeologický a depozitář militaria. Do běžných depozitářů je vstup velmi přísně regulovaný a ani ředitel tam nemůže chodit jen tak. Otevřené depozitáře jsou ale určené i pro veřejnost, probíhají tam edukační programy a mají proto jiný, otevřenější charakter. Ten prostor na mě působí velmi uklidňujícím dojmem. V archeologickém depozitáři mám vlastně dějiny na jednom místě od lovců mamutů až po středověk. A protože mám blízký vztah k technice, přirozeně mě přitahuje i depozitář militaria.

Změnilo vás osm let v čele muzea? A pokud ano, v čem nejvíc?
Určitě ano. Ze začátku jsem měl pocit, že musím být u všeho. Dnes už vím, že to není možné ani žádoucí. Naučil jsem se delegovat, důvěřovat lidem a dát jim prostor růst. A také přijmout, že některé věci prostě potřebují čas a nejdou urychlit. Změnil se i můj pohled na plánování – dnes přemýšlím v horizontu desítek let.

Co byste si přál, aby si Hradečáci s muzeem spojovali třeba za deset let?
Přál bych si, aby vystoupili na zastávce Muzeum, rozhlédli se doleva i doprava a zeptali se: „Tak kde dneska začneme?“ Jestli v Kotěrově budově, v Arše, nebo někde venku v areálu. Aby to místo bylo přirozenou součástí jejich života a místem, kam se chodí za kulturou, setkáváním i odpočinkem.

A co by si měli čtenáři spojit se jménem Petr Grulich?
Člověka, který dělá svoji práci proto, že ji má rád. Který má rád svou rodinu a kterému záleží na východních Čechách.

Tomáš Kulhánek
tomas.kulhanek@salonkyhk.cz
Foto: Ondřej Littera