Mým cílem je Hradec popsat, nikoliv hodnotit, říká herec a režisér Petr Kult

Výsledkem je divadelní událost, která symbolicky uzavírá jubilejní rok 800 let od první písemné zmínky o Hradci Králové – a dává mu osobní, lidský rozměr.

Premiéra Kabaretu Königgrätz už je za vámi. Jaké byly první reakce publika?

Upřímně mě to dost překvapilo. Člověk může dlouho zkoušet bez diváků, ale kabaret diváky potřebuje co nejdříve – až v konfrontaci s publikem se ukáže, jestli to funguje. A tady to zafungovalo. Reakce byly nad očekávání, místy až frenetické.

Čím si vysvětlujete, že to tak zabralo?

Původně jsem si přál, aby Kabaret byl víc edukativní – víc historie, víc faktů. Nakonec je to ale spíše postavené na osobních „stand-up“ výpovědích v kombinaci s písněmi. To vše je víc nebo míň tematizované na Hradec. A kupodivu právě tohle lidi bere.

Vnímal jste rozdíl mezi premiérovým publikem a další reprízou?

Premiéra je vždycky specifická – často přijdou kamarádi, lidi z branže. Druhá repríza byla pro předplatitele a to byli lidé převážně středního a staršího věku. Šel jsem do toho s lehkou obavou, ale dopadlo to výborně: byli to Hradečáci a přijali to skvěle. Dokonce o něco líp než mladí diváci, kteří mnohokrát vůbec neznají Hradec, o kterém ti starší z nás na jevišti mluví. A to jsem přitom původně primárně cílil na mladé publikum.

Když to máte shrnout: co si má divák z Kabaretu Königgrätz odnést?

Chtěl jsem, aby to bylo co nejvíc barvitý. Aby tam byla kultura i subkultury, sport, „normální lidi“, městské figurky, humor, nadhled. Kabaret mi přijde jako formát, který unese různý vrstvy – a přitom zůstane živý a hravý.

Proč jste si vybral právě kabaret?

Protože v Hradci má kabaretní žánr historicky hlubší tradici, než si občas připouštíme. A zároveň mě dlouhodobě zajímá propojení různých světů: Klicperovo divadlo, Drak, hudba, loutky, osobní výpovědi. Kabaret je pro mě způsob, jak tyhle světy spojit do jedné události.

Vedle Klicperova divadla jste dlouhodobě spojený také s pražským souborem Ductus Deferens. Jak moc se tahle zkušenost propsala do Kabaretu Königgrätz?

Propsala se zásadním způsobem. Ductus Deferens je pro mě zásadní tvůrčí prostor, kde si dlouhodobě ověřuju určité principy – hlavně práci s autorským textem, s humorem a s tím, jak divadlo může reagovat na realitu kolem nás bez falešného patosu a bez zbytečné vážnosti.

Jak byste Ductus Deferens popsal někomu, kdo ho nezná?

Vznikl jako studentská recese, jako reakce na absenci výuky komediálního divadla na DAMU, ale postupně se z něj stal soubor, který se věnuje autorskému, generačnímu komediálnímu divadlu. Vycházíme z toho, že svět a především jeho divadlo je často přeintelektualizované, bere se příliš vážně, zahlcuje člověka negativními informacemi, a na to konto si myslíme, že lidé dnes spíš potřebují chytrý způsob, jak si odpočinout, než aby byli znovu zatěžkáni těžkými tématy.

Takže humor je pro vás klíčový nástroj?

Ano, ale ne humor jako pitvoření se nebo laciný vtip. Spíš humor jako způsob myšlení a nadhledu. To je něco, co se snažíme držet v Ductu dlouhodobě a co se přirozeně propsalo i do Kabaretu Königgrätz.

Můžete zmínit některé projekty, které jsou pro vás v rámci Ductusu zásadní?

Určitě. Drým džurny, což je letní czenglish komedie o cestě námořníků do Ameriky, hravá věc, se kterou pravidelně přes léto kočujeme. A Karameloun – kabaret, který je časově i organizačně náročný, ale mám k němu silný vztah, to je v podstatě prapůvodce klicperáckého Kabaretu, diváci ho znají především z Besedy nebo z divadelního festivalu. Důležití jsou pro mě i Naši fabulanti, což je edukační komedie o principech dezinformací a řetězových e-mailů, která vznikla s cílem mluvit o vážném tématu srozumitelně a zábavně. To a mnohé další hrajeme v Peškovce v Praze na Smíchově, ačkoliv občas zájezdově nebo kočovně vyjíždíme i do celé republiky.

Je tohle autorské zázemí důvod, proč vám dramaturgie Klicperova divadla nabídla právě Kabaret Königgrätz?

Myslím, že ano. Ty principy jsou podobné – autorský přístup, práce s osobními výpověďmi, kombinace humoru a témat, která se dotýkají vážnější reality. Jen v tomhle případě se to celé soustředilo na Hradec Králové.

Na inscenaci je výrazné, že nezačíná až zvednutím opony. Co se děje před představením?

Půl hodiny před začátkem je ve Studiu Beseda „hudební klub“. Nechtěli jsme, aby divák přišel, sedl si jako obvykle na sedačku v sále a čekal, až se zhasne. Chtěli jsme, aby už vstup do prostoru byl součástí večera, aby člověk měl pocit, že je účastníkem společné události.

Říkal jste, že Kabaret Königgrätz nežije jen na jevišti. Co se odehrává mimo něj?

Ve foyer je instalace textových „obrazů“, které doplňují informace a fakta o Hradci – ta, která se do celého dílka nevešla. Pracujeme tam třeba i s motivem pravěkého rondelu v Kuklenách – zjistili jsme, že spousta lidí o něm vůbec neví, a přitom je to něco, co je možné vnímat jako důvod k hrdosti a jako součást místní identity.

Inscenace vznikla „od nuly“. Jak ten proces vypadal?

Začali jsme pracovat už ke konci jara. Sbíral jsem materiál, četl jsem historii města, dělali jsme rešerše. Herci si psali vlastní texty, které se postupně upravovaly a skládaly dohromady. Jsou to stand- -upy v různých formách, do toho písňové texty, hudba – a celé se to lepilo během zkoušení.

Kabaret je zároveň silně „hradecký“ i tím, kdo na něm spolupracuje. Jak jste vybíral obsazení?

Od začátku jsem chtěl, aby se na jevišti potkaly různé perspektivy. Nejsme tam jen samí rodilí Hradečáci – a to je dobře. Zajímavý je i pohled těch, kteří do Hradce dojíždějí za prací nebo se sem přestěhovali. Přirozeně se to v divadle i během zkoušení trochu hýbe podle možností a dalších projektů, ale některé tváře jsem si přál od začátku.

Které?

Určitě Honzu Bílka díky jeho bohaté mezigenerační energii, je to člověk, který byl jak v Draku Josefa Krofty, tak později v Klicperově divadle. A chtěl jsem taky lidi z dnešního Draku – Šimona a Editu Dohnálkovy – protože spojení s Drakem pro nás bylo důležité. Velkou radost mám i z Karla Peška, osobnost Divadla Jesličky, jinak inspicienta Klicperáka: má k divadlu i k Hradci blízko, a přináší do večera další specifickou barvu. Jsem ale šťastný za všechny, kteří jsou součástí Kabaretu, protože teď už je role každého nezastupitelná, a ani si nedovedu představit, že by to hrál někdo jiný.

Hudbu pro inscenaci složil Michal Horák. Co vám spolupráce s ním přinesla?

Jeho hudební stopa je v tom hodně silná. Primárně je skladatelem hudby k našim textům, při jejichž tvorbě také pomáhal, pracoval taky s vícehlasy, s celkovým hudebním tvarem. A zároveň to dodalo projektu další „hradeckou“ energii – protože i tohle je pro mě důležité: aby Kabaret Königgrätz skutečně vycházel z města a z lidí, kteří k němu mají vztah. A Michal je můj kamarád už víc než deset let, a byl jedním z prvních, koho jsem si přál v Kabaretu mít jako spolutvůrce.

Je to vaše režijní premiéra. V čem to pro vás bylo nejtěžší?

Je to premiéra v tom smyslu, že je to první velká autorská režie v takovém rozsahu. Zároveň to není režie typu „vezmu klasický text a interpretuju ho“. Tady se píše od nuly, skládá se hudba i například pořadí jednotlivých výstupů, hledá se rytmus celého celku. Myslím, že dokážu lidi vést při psaní a pomoci jim dát věcem tvar. Složit to dohromady je pro mě těžší – a v tom byla klíčová spolupráce s Tomášem Čapkem, který má silný cit pro režii jako takovou, dokáže věcem dát celistvost, navíc je vynikající pedagog jevištního pohybu.

A do toho jste ještě sám hrál.

To je asi nejtěžší kombinace. Jednou jste „uvnitř“ jako herec, pak se musíte dívat zvenčí jako režisér. V určité fázi už člověk musí opustit svoji režijní roli a je nutné se soustředit na sebe jako herce, který je součástí celku. V tomto druhu divadla, kde plním vícero rolí, se mi tradičně stává, že sebe jako herce a interpreta zanedbávám, takže se například svůj stand-up učím na poslední chvíli – tak tomu bylo i v případě Kabaretu.

A když se na to podíváte z širšího pohledu: co pro vás Kabaret Königgrätz v rámci „jubilejního roku Hradce“ znamená?

Je to pro mě způsob, jak se na město podívat bez toho, abych ho soudil. Spíš ho chci poznávat. A současně mám radost, že se to potkalo v roce, který byl pro Hradec symbolický – 800 let od první písemné zmínky. Když se v takové chvíli podaří spojit místní scény, generace i různé typy tvůrců, tak to dává smysl. A přesně o to mi šlo. Tak se přijďte podívat!

Matěj Holaň
matej.holan@salonkyhk.cz
Foto: Facebook Petra Kulta