Na svůj první závod nikdy nezapomenu, usmívá se Radek Fikr

Jak jste se dostal k funkci prezidenta České federace klubů vozítek s pedály?

Úplnou náhodou. Přišel jsem se podívat na zajímavé závody a natolik mě to uchvátilo, že jsem se zeptal známého z týmu Vodník, jestli bych s nimi mohl závodit. Nejdřív mi řekli, že ne, že jich je dost. Nedalo mi to, zeptal jsem se jiného člena týmu a ten mi sdělil, že naopak potřebují posilu. Tak jsem vyrazil na svůj první závod do Kudowy-Zdróje. Postupem času se ukázalo, že pan Vyčichlo, který tento sport před šestnácti lety do Čech přivezl, už na to nestačí a hledal nástupce. Lidí ochotných převzít takovou kupu starostí moc není, ale mě to natolik nadchlo, že jsem si řekl: zkusím to, byla by škoda nechat takovou tradici zaniknout.

Kdy to bylo a jak rychle jste tedy převzal vedení?

Můj první závod byl před sedmi lety. Funkci jsem převzal před třemi lety, když mi pan Vyčichlo na závodech v Normandii řekl, že splňuji všechny jeho požadavky. Jen se tedy zapomněl zmínit, co všechno je s tím spojeno za starosti.

Jak vám šel ten první závod?

Na svůj první závod opravdu nikdy nezapomenu. Naše vozítko bylo postavené čistě pro rekreaci, ne pro závodění. Já jsem ale sportovec, takže jsem se snažil závodit naplno. Při střídání jsem si způsobil tržnou ránu o převodník. Můj první závod tak skončil příjezdem ambulance a návštěvou nemocnice. Všichni doktoři a pacienti se chodili dívat na vodníka v zeleném kostýmu, který sedí na pohotovosti – to byl můj první kontakt s tímto sportem.

Každý tým má své téma. Jak to vlastně funguje?

Vozítka jsou originální, každý si může vymyslet vlastní koncept třeba podle oblíbené pohádky nebo seriálu. Musí vytvořit nejen vozítko, ale i vtipnou scénku, kterou se před závodem představí. Depo také musí být nazdobené v duchu tématu. Hodnotí se totiž nejen rychlost, ale i estetika – kostýmy, depo, scénka. Někdo sice může dojet první, ale bez dobrého estetického dojmu, který je nedílnou součástí celé show, nemusí skončit na stupni vítězů v tzv. kombinaci. Tedy sečtení výsledků v kategorii estetika a rychlost.

Jaká jsou další témata kromě již zmiňovaného vodníka?

Letošní novinkou je posádka Žralok, Sanitka a Formule. Máme třeba i Veterána a spoustu dalších. Celkem máme šestnáct vozítek, takže už dokážeme uspořádat vlastní české závody. Dříve jsme byli závislí na francouzských a italských týmech.

Jak vznikl tento sport v Čechách?

Ve Francii se kamarádi sešli v garáži, dali si nějaké drinky a vymysleli tento srandovní koncept. Dnes tam mají kolem 2000 vozítek a je to uznávaný oficiální sport s dvaceti závody za sezónu. U nás to začal pan Vyčichlo před šestnácti lety s vozítkem Český lev. Následně pan Ladislav Vojtko zkonstruoval Vodníka a pokračovalo to stavbou dalších. Bez francouzských přátel by to ale nevzniklo – ze začátku nebyly žádné české týmy.

Co vám chybí k tomu, abyste byli oficiálním sportem i v Česku?

Bohužel jsme zatím braní jen jako zábavní skupina, i když jezdíme na mezinárodní závody a máme mistrovství republiky. Ve Francii se to povedlo díky ministrovi, který si závody šlapacích vozítek oblíbil. U nás by to muselo jít také přes politickou podporu, ale zatím jsme neúspěšní.

Jak rychle vozítka jezdí a na jakém principu?

Dosahujeme rychlosti kolem 40 km/h, někdy i víc. Jezdíme čistě vlastní silou, máme čtyři kola a převody jako klasické kolo. Sedíme v sedačce a šlapeme. Je to o fyzické kondici a konstrukci vozítka. Profesionální stroje stojí kolem dvaceti tisíc korun.

Máte technické limity?

Přesně daná pravidla jsou na našich webových stránkách slapacivozitka.cz – velikost kol, rozměry vozítka, výška nad zemí. Kdokoli si podle toho může postavit vlastní vozítko.

Jak dlouho trvají závody?

V Čechách 80–90 minut, v zahraničí jsou i 24hodinové závody inspirované Le Mans. Každá posádka má čtyři piloty.

Kdo je vaše cílová skupina? Pro koho jsou závody určené?

Naše cílová skupina jsou rodiny s dětmi, obecně všichni, které to baví. Vidí tam svoje oblíbené postavičky, baví je hlavně scénky a pak je pro ně velmi lákavé, že si můžou do vozítek sednout. Pokud dosáhnou na pedály, mohou se v nich i projet a vyfotit se. Je to vlastně takový cirkus – v dobrém slova smyslu. Každý si tam najde něco, co ho zaujme.

Je tedy možné si vozítka vyzkoušet?

Ano, umožňujeme to v době, kdy stavíme depa, zhruba od desáté hodiny dopoledne. Pak máme oběd a následuje závod. Děti si můžou sednout a projet se, ale pod dohledem. Občas se stane, že děti jsou tak nadšené, že z vozítka ani nevidí, ale šlapou a jedou – až narazí jeden do druhého.

Kde všude v Čechách závodíte?

Navštívili jsme mnoho míst. Závodili jsme třeba v Poděbradech, kde se nám moc líbilo. Současné vedení města nás ale bohužel nepodporuje. Bez podpory města to nejde kvůli nákladům na zábory, obědy pro piloty, parkování. Všechno děláme dobrovolně bez honoráře. Skvěle to funguje v Rychnově, kde starosta projekt i přes původní obavy nakonec podpořil. A takové spolupráce si velmi vážíme.

Vracejí se zahraniční týmy?

Francouzi určitě, máme potvrzených dvanáct týmů. Italové jsou komplikovanější – autobus je stojí 8700 eur. Rozhodovali se mezi Francií a Českem, nakonec jedou do Francie. Italské týmy jsou hodně horkokrevné, často tam dochází ke kolizím.

Kolik lidí přijde na hradecký závod?

V Hradci máme nejsilnější fanouškovskou základnu, přijde zhruba tisíc diváků. Máme tu dlouholetou tradici. Velmi si vážíme podpory města i lidí, bez nich by to nešlo.

Kudy povede trasa závodu?

Začínáme u Muzea východních Čech, poté pokračujeme přes Tyršův most. Projíždíme Havlíčkovou ulicí na Masarykovo náměstí kolem fontány, pak pěší zónou na Pražský most a nábřežím zpět. Okruh má zhruba kilometr a půl.

Je hradecký závod součástí mistrovství Evropy?

Ano, hradecký závod je jedním ze závodů mistrovství Evropy. Celé mistrovství zahrnuje květnové závody v Itálii, červencové v Česku a zářijové ve Francii.

Matěj Holaň
matej.holan@salonkyhk.cz
Foto: Archiv Radka Fikra, slapacivozitka.cz