Ne pes, ale nůž je nejstarší přítel člověka, říká sběratel nožů Miroslav Rybář

Když se řekne nůž, co se vám vybaví na první dobrou?

Ne pes, ale nůž je nejstarší přítel člověka. Od úsvitu věků lidstva pomáhal přežít šílené přírodní podmínky. Na začátku byly pazourky, vyvřeliny, postupně, kdy člověk získával mozkovou a technologickou kapacitu, to bylo surové železo, poté bronz, kdy už byly zbraně na vysoké úrovni, a nakonec ocel. Neznám jiný předmět, který by od začátku lidstva fungoval až dodnes. Je to neopomenutelný pomocník v každé domácnosti, ale je také bohužel zbraní. Nožů je široká škála a dělí se na sběratelské, k dennímu používání, vojenské, kuchyňské a myslivecké.

V čem spatřujete jejich kouzlo?

Nejdříve si je vybírají oči. Na výstavě ale každému říkám, aby si vzal nůž do ruky, protože to je o prvním pocitu. Buď nůž v ruce sedí, nebo nesedí. Kouzlo je v provedení nože z kvalitních ocelových materiálů.

Co vás k nim přivedlo? Kdy to bylo a proč zrovna nože?

Bylo to v roce 1966, když mi byly čtyři roky. Můj děda měl sbírku německých bajonetů a dýk. Bydlel nad námi a vždycky, když jsme tam za ním přišli s bratrem nahoru, všechno měl na stole, my jsme to hodně obdivovali a on nám to půjčoval do ruky. Byl velmi šikovný, nože vyráběl ze strojních pilek na železo a spousta myslivců od něj měla krásný nůž. Já jsem se rád díval, jak to dělá, a musím říci, že na dědu moc rád vzpomínám, protože mě k nožům přivedl.

Kolik jich vlastníte?

Moje sbírka není velká, protože nože při různých příležitostech rozdávám přátelům. Ještě se nenašel nůž, který by mě oslovil tak, abych si ho nechal. Výjimkou jsou nářaďové nože od americké společnosti Leatherman, což je naprostá světová špička v jejich výrobě. Tyto nože jsou zhotoveny z těch nejlepších materiálů, firma na ně dává dvacet roků záruku. Tento nůž, jehož střenka je z titanu, stále mám.

Pokud vím, legendární byla rybička, která vznikla před více než sto lety. Máte ji také?

V dávné minulosti stála korunu a já jsem ji dostal od dědy. V současné době je velké množství lidí, kteří rybičky sbírají, protože firma Mikov dělá různé série. Jedna jejich špičková rybička, která je ze čtyřiadvacetikarátového zlata, dnes sběratele přijde na 270 tisíc korun.

Co je pro vás sběratelství?

Sběratelství je touha vlastnit předměty určitého zaměření a snažit se jich mít co nejvíce, aby byla zachována jejich rozmanitost. Stejně jako celý náš život je to o pocitech. A proč moje sbírka není velká a proč si ty nože nenechávám? Před lety jsem měl vážný úraz a bylo mi řečeno, že už nikdy nebudu chodit, což se naštěstí nakonec nestalo. Od té doby nejsem nějak úzce spojen s materiálním světem. Nicméně jsem rád, když vyrobím nůž, který někomu daruji a obdarovanému udělá radost.

Sbírají se výhradně originály?

Je to jako s obrazy, každý sběratel chce mít originál. Takže i s noži je to stejně.

Je to nákladný koníček?

Ano, je to velmi nákladný koníček. U mě na výstavě se nože pohybují v rozmezí od dvou až do tří set tisíc korun.

Jaké vlastnosti by měl mít správný nožíř?

V České republice je spousta výborných řemeslníků. Nožíř musí znát slévárenství, oceli, být velmi šikovný a zručný. Jedněmi z nejlepších světových nožířů jsou pánové Richard Tesařík a Josef Rusňák, kteří mají neskutečně šikovné ruce. Když si od nich vezmete nůž, držíte v ruce šperk. Nůž od nich je umělecký předmět.

Vyrábíte si je také sám?

Když jsme jezdili na vandry, založili jsme si klub TK Wanderers a já jsem začal dělat nože pro kamarády trampy. Vyučil jsem se strojním zámečníkem, pak jsem si udělal školu a dnes učím nástrojaře. Právě znalosti ze strojírenského oboru se mi při výrobě nožů hodily. Na začátku každého výrobku je nějaký nápad nebo vize. Svou představu nakreslím na papír. Pak je třeba si promyslet, jaké materiály se zvolí a jak bude produkt vypadat. Nože dělám z uhlíkové, nerezové nebo práškové oceli. Ocel se vyková do hrubého tvaru a následuje smirkování. Protože nemám pásovou brusku, všechno dělám ručně s pomocí pilníku. Nůž poté odvezu do kalírny, nakonec ho vyleštím, vložím ho do rukojeti a dozdobím. Trvá to sice desítky hodin, než nůž vytvořím, ale je to pro mě relaxace a baví mě to.

Jak o ně pečujete?

Nůž vyrobený z uhlíkové oceli časem rezaví. Proto je třeba ho omýt ve studené vodě a ideální je, proříznout jím slaninu. Potom stačí vzít hadr, nůž očistit a on už pak nerezaví. Každý, i ten nejlepší nůž, se ale jednou otupí a je tedy třeba ho nabrousit. K tomu používám diamantovou brusnou sadu. Nůž se v žádném případě nesmí dávat do myčky, kde je slané prostředí, a vše by se také mělo krájet na dřevěném prkénku.

Zmínil jste, že při různých příležitostech obdarováváte noži své blízké.

Při rozmanitých výročích obdarovávám nejen své přátele, ale také celou rodinu včetně vnoučat s tím, že nože obdrží až ve věku patnácti let. Bude to pro ně dárek od dědy, který pro ně zůstane v jejich vzpomínkách a srdcích. Ale pozor, panuje taková pověra, že nůž, jako ostrý předmět, by neměl být darován zadarmo. Buď za něco oplátkou, nebo alespoň za korunu.

V květnu se v Adalbertinu konala dvanáctá mezinárodní prodejní výstava Hradecký nůž, které jste ředitel. Co vás před lety přivedlo k nápadu ji uspořádat a kde se původně konala?

K tomu nápadu mě přivedla lenost. V té době jsem si řekl, proč bych jezdil po výstavách, když si mohu udělat vlastní a nožíři budou jezdit za mnou. Moje manželka je velmi úžasná a kreativní osoba, která postavila na nohy hradeckou kavárnu a galerii Artyčok, kde byl prostor pro vystavování. Tehdy jsem se rozjel do Prahy, vzal s sebou vizitky a navštívil tamní jednu z nejlepších výstav nožů. Postupně jsem tam obcházel jednotlivé nožíře, představil se a řekl jim, že bych chtěl v Hradci uspořádat výstavu, a dal jim svoji vizitku. Na moji první dorazilo asi patnáct nožířů a přišlo zhruba 170 návštěvníků, což bylo na první a neznámou výstavu velmi slušné. Časem jsme Artyčok museli opustit a najít větší prostory, což se nabízelo v Adalbertinu, kde máme k dispozici 65 velkých stolů. Pořádat však tak velkou výstavu je zároveň obrovský závazek. Každý vystavovatel dopředu dostává plánek budovy včetně GPS bodu, kde bude stát jeho auto. Prostě ti, kteří vystavují, mají zajištěn veškerý servis. Jako ředitel mám na starosti téměř všechno. Jsem zároveň i uklízeč, šatnář a podobně. S nožíři se setkávám i neformálně a jsou to moc dobří lidé.

Kdo se výstavy zúčastnil?

Jsem pyšný na to, že se jí zúčastnili nejen tuzemští, ale i zahraniční nožíři například z Gruzie, Arménie, Litvy, Polska, Slovenska či Ukrajiny. Měli jsme tam špičkové vystavující, mezi něž patří skvělý slovenský nožíř Martin Vasil nebo mladík Václav Chalupa, který tomuto řemeslu úplně propadl a byl pozván na pařížskou výstavu ve Francii, což je jeho fenomenální úspěch, i celého českého nožířství. Navíc hradeckou výstavu za den navštívilo 800 lidí, kteří dostali anketní lístky a mohli hlasovat v soutěžích o nejlepší zavírací nůž, pevný nůž a nejlepší expozici.

Během této události ale došlo k nečekané a nepříjemné události.

Z volně přístupného stolu byl odcizen vzácný zavírací damaškový nůž o celkové délce 201 milimetrů a délkou čepele 86 milimetrů, vyrobený z damascenské oceli. Rukojeť byla vytvořena z mamutího klu bílé barvy a záštita rovněž z damascenské oceli. Tento unikátní nůž byl vyroben přibližně před jedním rokem a jeho odhadovaná cena činí 55 tisíc korun. Nůž ukradl jednaosmdesátiletý muž, kterého záhy policie zadržela, a nožíř Jiří Čurda, který nůž vyrobil, pachateli nabídl, aby ho od něj odkoupil, což po poradě s advokátem udělal.

Máte nějaký nožířský sen?

Byl bych určitě rád, kdyby mezinárodní výstava Hradecký nůž měla evropský charakter a pokračovala i nadále, protože už má své renomé. Ta třináctá se v Adalbertinu uskuteční v sobotu 25. října od 9 do 16.30 hodin. Od příštího roku bude vždy jedna za rok. Myslím si, že by si tato výstava zasloužila větší podporu, protože dělá velkou reklamu Hradci, a navíc na penězích stojí pozvání těch nejlepších zahraničních nožířů. Je to úžasná událost a máme lidem určitě co nabídnout.

Hynek Šnajdar
hynek@salonkyhk.cz
Foto: archiv Miroslava Rybáře