Nemělo to sexistický podtext, jak je mi podsouváno, říká o svém slavném muralu JW17

Jak vnímáte umění ve veřejném prostoru?
Primárně ho vnímám jako svobodný projev. Věci, které se v něm objevují, nějakým způsobem odrážejí dění a život v tom místě a jsou svobodným vyjádřením autorů. Samozřejmě to má do určité míry nějaké morální limity, ale vždycky jsem to při tvorbě svých děl na stěnu domu bral tak, že si můžu dovolit v podstatě cokoli. Je to autentické umění nezatížené komercí ani reklamou. Proto jsem to začal dělat, protože se v tomto uměleckém vyjádření cítím velmi jistě a přináší mi to obrovskou radost.

U veřejnosti však často vzbuzuje kontroverze. Proč tomu tak je?
Myslím si, že u některých lidí je to často nějaký předsudek. Když se něco objeví na zdech, hodně lidí to považuje za špatné, protože ti ostří graffiťáci, kteří tvoří jen ilegálně, nedělají umění úplně dobrou reklamu ve smyslu legality. Když se já prezentuji na veřejnosti, snažím se dělat věci, které diváky pozitivně zaujmou, jsou dobře a jasně rozpoznatelné. Mnozí představená díla odmítnou, proto by měla být komunikace s nepoučenou veřejností srozumitelnější.

A právě kontroverze vzbudilo vaše graffiti s názvem Plavání, které jste v roce 2023 vytvořil na mostě U Soutoku v Hradci Králové. Odhalená prsa plavkyně neunikla pozornosti aktivistek z uskupení Kozisvět, kterým vadilo údajné sexistické zobrazení ženy, a vaše dílo přemalovaly. Jak jste na to reagoval?
Na tom místě jsem měl malbu už předtím, ale nebyla tak explicitní a navíc černobílá. Ta zeď se mi líbí, protože je krásně orientovaná a je na ni dobře vidět. I když se na veřejnosti držím spíše zpátky, přesto mám tendenci trochu provokovat a v tomto případě jsem se neudržel. Když se dílo objevilo na mostě, měl jsem velmi dobré odezvy, které jsem ani nečekal. Dámy tomu ale nasadily korunu, když ho přemalovaly, což vzbudilo ještě větší pozornost a dopadlo to tak, jak to dopadlo.

Z jejich pohledu nešlo o erotiku, ale v Plavání prý byla, sice latentně, přítomna pornografie. Byla?
Myslím si, že je to úplně mimo, žádný záměr to nebyl. Ano, jde o nahé ženské tělo, což ještě neznamená, že jde o pornografii. Je to nesmysl, nic takového jsem nezamýšlel, pornografie to není, možná tak trochu kýč.

Proč jste se rozhodl vrátit se na místo a letos v červnu na most namalovat graffiti Slast, které navazuje na původní Plavání, akorát ve střídmější a méně provokativní podobě?
Původně jsem se na to místo už vracet nechtěl, odmítal jsem to, nerad se vracím do stejných vod. Časem to ale ve mně uzrálo, protože mě hodně lidí nabádalo, abych se tam přece jenom vrátil a něco tam vytvořil. Po nějaké době jsem se tedy rozhodl, že se tam vrátím, a vznikla Slast navazující na Plavání. Jsem rád, že jsem to udělal.

Přesto i toto dílo vzbudilo pozornost, debaty i emoce Hradečanů nejen na sociálních sítích. Nejdříve se na něm objevila hesla upozorňující na sexuální násilí, vysoký počet znásilnění nebo deprese lidí související s jejich vzhledem a teď ho někdo kompletně přemaloval. Chcete to nějak okomentovat?
Je to legální plocha, takže se tam takové věci dít mohou. Je na mě samozřejmě upřená pozornost, takže se na mě dobře míří. Navíc se to někomu zdálo už od počátku špatné. I když s hesly, co se přes moji malbu objevila, souzním, v kontextu obrazu podle mě nefungují a podobné problémy by se měly řešit jinak než takto negativní formou. U veřejnosti to přijato nebylo a tím se bohužel povědomí o závažnosti tématu moc nebuduje. Z čistě sobeckého hlediska, žádného autora nepotěší upravení nebo změnění jeho díla a záměru.

Je pro vás kladná či záporná reakce veřejnosti lepší než žádná?
Stoprocentně. Když se o díle mluví, ať v záporném, nebo kladném slova smyslu, je to vždy lepší než totální lhostejnost. Někdy mám pocit, že se na stěny domu dělají rozměrné, velmi drahé muraly, kolem nichž veřejnost prochází a moc o nich nediskutuje, což je určitě škoda. Proto je někdy lepší udělat něco, co zaujme a vzbudí diskusi.

Nechal jste se slyšet, že v rovině graffiti etiky se na legální ploše do cizích věcí nijak nezasahuje. Dodržuje se to?
Je to obecné pravidlo, které by se mělo dodržovat nejen na legálních plochách. Do děl by se nemělo ničím vstupovat, ale raději ho celé přetřít a na tom místě vytvořit něco jiného. Samozřejmě, spousta lidí to nedodržuje, ale nemělo by se to dít, je to neúcta k autorovi.

Vrátíte se s něčím na hradecký most U Soutoku do třetice, nebo je to už pro vás uzavřená kapitola?
V tuto chvíli to neplánuji, v současné době to není aktuální.

Proslul jste svými velkoplošnými muraly nahých žen, které vytváříte především na opuštěné budovy. Co vás přivedlo k tomuto tématu?
Ono se mi o tom dost těžko mluví, protože si sám kladu stejnou otázku a každý rok na ni odpovídám trochu jinak. Byla to souhra více věcí najednou. Dlouho jsem obdivoval graffiti jako takové, protože mě moc bavila ta energie, která je radikální, tvrdá, nekompromisní, lidi šokuje… S touto energií jsem do své tvorby chtěl vstoupit, ale zároveň jsem do ní chtěl vnést něco malebného, protože jsem se vždy orientoval na tradiční malbu a kresbu. Snažil jsem se přinést něco, co nikdo nedělá, ale zároveň jsem usiloval o to, aby to bylo dostatečně kontroverzní. Proto jsem začal malovat akty s tím, že vše fungovalo na bázi humoru nebo lehkosti, nezatížené žádnými politickými či sociálními tématy. Hodně se nechávám inspirovat trendy sociálních sítí, jejich podbízivostí, marnivostí, humorem nebo trapností. V žádném případě to nemělo sexistický podtext, jak je mi podsouváno. Ženy jsou krásné, dobře se kreslí. To, co dělám, považuji za dokumentární činnost.

Kdy vás oslovilo graffiti?
Vyrůstal jsem v devadesátých letech, kdy se rozvíjela hiphopová subkultura, ježdění na skejtu a samozřejmě s tím bylo spojené graffiti. Bylo to seskupení lidí, kteří poslouchají úplně jinou muziku, dělají zcela jiné sporty a umění. To mě velmi zaujalo a už jako dítě jsem si toho začal všímat. Protože jsem kreslil, vydal jsem se touto cestou a moje první graffiti vzniklo asi v roce 2003, kdy mi bylo třináct let, ale ne na zdi. To bylo až později, někdy po mém dvacátém roce.

Kde všude jste se prezentoval se svými pracemi?
Byly to objekty po celé republice. V současné době mě hodně zvou na různé festivaly, kterým se říká Graffiti Jam, kde se určí legální zóny a tam se maluje.

Jmenujete se Jan Dostál, ale vystupujete pod uměleckým pseudonymem JW17 Mind Strike. Mohl byste ho čtenářům vysvětlit?
Vychází to z mého původního jména jako tvůrce graffiti, z něhož jsem vytáhl dvě zásadní písmena J a W, a sedmnáctka za tím znamená číslo domu v Malšovicích, kde jsem dlouhou dobu žil.

Je pro vás Hradec Králové, kde jste vyrůstal, důležité město? Vracíte se tam?
Hradec mám velmi rád, myslím si, že je to nádherné město, kam se rád vracím, i když to není tak často. Dokážu se představit i to, že bych se tam někdy klidně přestěhoval zpátky.

Zdědil jste po někom umělecké vlohy?
V rodině jsme žádné velké umělce neměli. Moje máma ale byla velmi šikovná, uměla i dobře kreslit, ale nikdy to nerozvíjela. Takže to mám asi po ní.

Vystudoval jste střední sochařskou školu v Hořicích, ale vysokou už ne. Neuvažoval jste o tom někdy?
Určitě uvažoval, ale v tu dobu jsem byl asi dost nezodpovědný mladý člověk, který měl ambice a nenaplnil je.

Čím se živíte?
Uměním. Prodávám autorské i zakázkové obrazy. Přijímám i zakázky na velkoplošný mural. Je skvělé, že můžu dělat to, co mě baví, a zároveň mě to uživí.

Kam směřuje vaše umělecká tvorba?
Těch směrů je pro mě v tuto chvíli daleko více. Nechci ve své tvorbě opustit ženská témata, ale chci jít trochu stranou od realismu, abstraktní, možná i expresivní cestou, aby tam ta žena byla stále patrná, ale v trochu jiné podobě než v té klasické.

Co máte v plánu do budoucna?
Plánů mám hodně a další projekty přibývají. Zapisuji si na papír nápady, které potom filtruji, snažím se je kreslit a v nějaké formě realizovat. Z nich pak vybírám z mého pohledu ty nejlepší.

Hynek Šnajdar
hynek@salonkyhk.cz
Foto: Hynek Šnajdar, archiv Jana Dostála