O diváka musíme neustále bojovat, říká umělecký šéf Klicperova divadla Pavel Khek

V druhé polovině října jste v Klicperově divadle uvedli první premiéru letošní divadelní sezony – inscenaci Arabela. Vy jste ji i sám režíroval. Jaké zatím máte na Arabelu ohlasy?
Obecně si myslím, že když začne být divadelní režisér spokojený se svou prací, je na nejlepší cestě do režijního důchodu. Takže samozřejmě vím, že kdybychom měli ještě týden navíc nebo kdybych byl trochu chytřejší, určitě se to dalo udělat lépe. Nicméně ohlasy publika jsou zatím veskrze pozitivní. Navíc je to jedna z inscenací, u níž jako režisér víte, že až si ji herci osahají, bude ještě lepší.

Arabelu známe z televizních obrazovek asi všichni, na českých divadelních prknech se ale objevuje úplně poprvé. Kde vznikl nápad hrát v Klicperově divadle Arabelu?
Ten nápad přinesla moje kolegyně a kamarádka, dramaturgyně našeho divadla Lenka Smrčková. Opět tím prokázala svou schopnost vytáhnout vždy něco zajímavého – ať už divácky, nebo tematicky. Ze začátku jsme si mysleli, že zahrát Arabelu na divadelních prknech nebude možné. Nakonec se nám ale podařilo kontaktovat přímo dědice Miloše Macourka a Václava Vorlíčka a ti mi vyrazili dech, když okamžitě řekli, že pokud z toho neuděláme úplnou blbost, tak nám svolení samozřejmě dají. Zároveň jsme se od nich dozvěděli, že v Německu jsou divadelní adaptace Arabely poměrně časté a dokonce z ní tam udělali i muzikál. V Česku jsme tedy opravdu první, ale v Německu se Arabela v repertoárech divadel občas objeví.

Dá se říct, že Arabela je tou nejnáročnější inscenací, kterou aktuálně mohou diváci v Klicperově divadle zhlédnout?
Asi ano. V koordinaci všech složek, různém přebíhání a převlékání patří určitě k nejtěžším inscenacím. Na druhou stranu každá inscenace je něčím náročná. Když máme hluboká představení, kdy jdeme do bolavých lidských věcí, je to velmi náročné pro herce. Pak jsou zase inscenace složité technicky. Třeba před představením A pak usnu a vstanu o Zuzaně Navarové nám trvá dvě hodiny jen nazvučení. U Arabely se to ale snoubí všechno.

Jak náročné je dnes dostat do divadla diváky?

To je otázka za milion dolarů. Myslím, že divadlu se teď po covidu začíná opět dařit. Našemu Klicperovu určitě – to vidíme na tržbách i návštěvnosti. Zároveň se ale mění návyky diváků. Dnes už si málokdo koupí lístek na inscenaci, která bude za dva a půl měsíce. Kromě toho covid změnil ještě další věc – výrazně víc se hraje v létě, třeba pod otevřeným nebem nebo v prostorech, které nejsou primárně určené pro divadlo. Letní produkce po covidu vykvetly jak houby po dešti. V každém případě jsme v Klicperově divadle rádi za každého diváka, nejvíc za ty, kteří k nám chodí opakovaně. Víme, že konkurencí pro nás jsou dnes i streamovací platformy jako Netflix, HBO Max nebo Oneplay, na kterých si lidé mohou pustit spoustu zajímavých věcí z pohodlí domova, kdežto k nám musí zvednout zadek, ustrojit se a dojít do divadla. Musíme o diváka neustále bojovat. A zároveň víme, že už se nespokojí jen tak s něčím.

Uměleckým šéfem Klicperova divadla jste od roku 2019. Kdybyste měl za tu dobu vypíchnout jednu autorskou inscenaci, která by to byla?

To je taková Sophiina volba. Nechci utíkat z otázky, ale pro mě je vždycky nejzajímavější ta inscenace, na které v tu chvíli zrovna pracuji. Divadlo dělám mimo jiné proto, že vás nutí žít v přítomném okamžiku. Nemůžete se moc hrabat v tom, co bylo na včerejší zkoušce, nebo v tom, co bude na zítřejší. Musíte být stoprocentně koncentrovaní na přítomnost. Já zas tak moc nemám rád koukat na divadlo, když už je hotové, mě baví zejména ten proces. Takže bych vypíchnul asi vždy tu inscenaci, kterou právě zkouším nebo ji teprve píšu. Když mám ale vzpomenout konkrétní věci, jsem moc rád, že jsme se vrhli do Zbabělců a do příběhu Zuzany Navarové v inscenaci A pak usnu a vstanu.

Kde berete inspiraci?

Můj režijní pedagog mi říkal, že musím mít také čas do sebe inspiraci vstřebávat. Mám pocit, že mi to jde čím dál hůř. Poslední roky vždycky dobíhám to, co musím udělat. Sám cítím, že bych měl trochu zvolnit, abych měl mezi inscenacemi aspoň pár týdnů na to, jít třeba někam do galerie nebo do kina. Samozřejmě hledám inspiraci v literatuře a všelijakém umění, ale trochu bojuju s časem.

V létě jste s manželkou, herečkou Veronikou Khek Kubařovou, přivítali na světě syna. Jaký jste táta?

Strašně jsem se na to těšil. Je to další role, kterou se musíte naučit. Je to jako když herec dostane první den text, vůbec neví, jak si s ním poradí a má pocit, že se to v životě nenaučí. Postupně ale začne listovat, číst repliky a zorientuje se v tom. Já jsem teď úplně na začátku životní role a moc doufám, že ji zvládnu.

Nejste z herecké rodiny, jak jste se k divadlu dostal?

Do dvaceti let jsem se věnoval úplně jiným věcem. Hodně jsem sportoval a myslel jsem si, že se tím možná i budu živit. Každopádně jsem se pak ocitl na slavném muzikálu Jesus Christ Superstar a přišlo mi to úplně úžasné. Od té chvíle jsem začal s divadlem koketovat. Přes teoretická studia na filozofické fakultě a přes DAMU jsem se k němu nakonec dostal. Myslím si, že nakonec ani nejsem zas tak daleko od sportu, protože režisér je svým způsobem takový trenér.

Blíží se konec roku 2025. Jaký pro vás byl?

Nic nepřebije to, když s manželkou čekáte miminko. Zároveň jsem rád, že díky manželčině obětavosti neztrácím kontakt s divadlem. Musím říct, že v Klicperově divadle teď panuje skvělá atmosféra a věřím, že nám všem je tam dobře. Pokud se budeme bavit o divadle, byl rok 2025 moc fajn.

Chcete se o Pavlu Khekovi dozvědět ještě více? Pusťte si celý podcast na našem webu, youtube kanále nebo v aplikaci spotify.

Tomáš Kulhánek, Patrik Jandejsek
tomas.kulhanek@salonkyhk.cz
Foto: Markéta Šedivá/Klicperovo divadlo