Odložil jsem hoblík a vzal do ruky scénář, uvedl herec Jiří Kniha

Hned na úvod se chci zastavit u vašeho bibliofilského příjmení. Přiznám se, že jsem se ním dosud nesetkal. Pátral jste někdy po tom, jak k němu váš rod přišel?
Asi by bylo možné pátrat v matrikách, ale díky sociálním sítím mě kdysi dávno oslovil jistý Michal Kniha, s nímž jsem se setkal. Začali jsme spolu pátrat a zjistili, že někde u Strakonic žili další Knihové. Dnes si občas napíšeme a na úvod se oslovíme Ahoj bratře Kniho. Kde se však vzalo toto příjmení, netuším. Mám jen takovou tezi, že při prvním sčítání lidu se dávala jména podle gruntů. Když ho někdo neměl, ale třeba jen nosil zapisovateli knihu, mohl být, i když to zní triviálně, takto pojmenován. Takže kromě předků v mé rodině, jsou ještě další, kteří nesou stejné příjmení. Moc jich asi není, ale pár jich v republice určitě bude.

Na prknech Národního divadla jste nedávno převzal Cenu Thálie za roli v představení Pětkrát kolem světa pražského divadelního souboru Tygr v tísni. Čím konkrétně jste zaujal Hereckou asociaci? Jak to zdůvodnila?
Pokud si dobře vzpomínám, vyzdvihla to, že prostřednictvím loutek hraji velké množství rozmanitých postav, které dokážu v přesné zkratce barevně odlišit a charakterizovat. I když se celý příběh točí kolem hlavních hrdinek, cestovatelky Barbory ​​​​Markéty Eliášové, kterou ztvárňuje kolegyně Alžběta Nováková, asociace sdělila, že moji malí a velmi různorodí hrdinové z mnoha koutů světa, jichž je devět, udržují tempo představení a dodávají mu dynamiku, lehkost a vtip.

Byl jste překvapen?
Určitě byl. Už před dvěma lety jsem byl nominovaný za alternativní divadlo, ale tehdy jsem to moc neřešil. Postupně mně ale docházelo, že Herecká asociace prošla nějakým vývojem. Dříve šly totiž ceny spíše do velkých divadel, ale teď se to u Cen Thálie posunulo dál a je možné být nominován nebo dokonce získat cenu i za alternativní nebo loutkové divadlo. Proto mě nyní Cena Thálie potěšila, ale beru to tak, že cena byla pro celý kolektiv divadelního souboru Tygr v tísni.

Jste nejen herec, ale také loutkoherec. Má to nějaký základ ve vašem rodišti v Hradci Králové?
Od zhruba čtrnácti let jsem docházel na „dramaťák“ do Divadla Jesličky Josefa Tejkla v Základní umělecké škole Střezina. Mojí kantorkou byla pedagožka literárně dramatického oboru Ema Zámečníková, která mě nadchla. Jednou za mnou přišel Jirka Jelínek z druhé party „dramaťáku“, která dělala svoje loutkové představení, a zeptal se mě, jestli bych do toho nešel s nimi. Plácli jsme si už na chodbě školy, zkusili to a tím vznikla forma netradičního loutkového divadla, kdy loutky mohly být z čehokoli, což bylo hodně drzé a alternativní. Vznikl tím základ budoucího hradeckého Divadla DNO.

Nedá mně to a musím se zeptat. Nebylo vám někdy nabízeno, abyste se stal trvalou součástí hradeckého Divadla Drak?
Nikdy jsem se vyloženě za loutkoherce nepovažoval, takže jsem o to ani neusiloval. Pro mě je důležitý nápad a jestli ta forma bude loutková nebo činoherní je mně úplně jedno.

Vraťme se ale do minulosti. Pokud vím, původně jste absolvoval na střední odborné škole obor truhlář. Jak se to stalo, že jste se od tohoto řemesla odklonil k herectví?
Ano, odložil jsem hoblík a místo něj vzal do ruky scénář. V době, kdy jsem šel na tento obor, nevěděl jsem přesně co se sebou. Ze začátku mě truhlařina i bavila, ale později jsem zjistil, že zase tak zručný, jako mnozí ostatní kluci, nejsem. S kamarády jsem jen tak pro potěšení dělalo Divadlo DNO, v té době jsem neměl žádné ambice se hraním žít. V sedmnácti letech mě ale divadlo bavilo čím dál tím více a to už jsem tušil, že truhlařina mě asi v budoucnu živit nebude.

Žádnou hereckou školou jste nevystudoval, přesto jste záhy hostoval v Klicperově divadle a poté byl dokonce v angažmá v brněnském Divadle Huse na Provázku. Dalo by se to označit jako důkaz vašeho hereckého talentu?
V Klicperově divadle jsem zkoušel už někdy v sedmnácti letech. Tehdy mě oslovil divadelník a pedagog Josef Tejkl z Divadla Jesličky, že potřebují pro malou roli eléva. Moc dlouho jsem nepřemýšlel a rozhodl se, že to zkusím. Naplno jsem tam začal hostovat v roce 2004. Byly tam velké herecké osobnosti, pro mě polobozi, Ondra Malý, Pavla Tomicová, Simona Babčáková, Jirka Zapletal a další. V té době jsem samozřejmě hrál s Divadlem DNO a na jednom festivalu nás viděl režisér Vladimír Morávek, který v té době působil v Klicperáku. Nabídl mně roli v představení Návštěva staré dámy, kde se jako hlavní postavy střídaly skvělé herečky Soňa Červená a Pavla Tomicová. Byl jsem z toho úplně paf. Pak jsem ještě zaskakoval za Davida Steirgelwalda v Prodané nevěstě. Tehdy už Morávek mířil do Divadla Husa na Provázku, kde se stal uměleckým šéfem. Nabídl mně, jestli bych tam nešel do angažmá. Jedna moje kamarádka tehdy říkala, že to není hozená rukavice, ale boxerka, kterou musím zvednout. To jsem učinil a nastoupil tam v roce 2005. Kromě toho, že jsme s kamarádem Jirkou Jelínkem, který tam nastoupil také, hráli na malé scéně naše společné projekty, účinkoval jsem téměř ve všech představeních tohoto divadla. I když nemám hereckou vysokou školu, podle Morávka, který měl na mysli Janáčkovu akademii múzických umění v Brně, jsem ji účinkováním v Huse na Provázku vystudoval za rok.

Byly tyto začátky vaší kariéry dobrou a inspirativní školou?
I když jsem v době působení v Klicperově divadle neměl žádné výrazné ambice, Husa na Provázku už pro mě byla velká škola. S odstupem času si myslím, že to byla skvělá zkušenost a věděl jsem, že divadlo je cesta, po které chci jít.

V současné době působíte v Praze v několika divadlech. V kterých?
Hraji v divadlech Na zábradlí, Tygr v tísni, Studio Rubín, Minor a Městských divadlech pražských.

Vypadá to, že vás baví pendlovat a měnit žánrová zaměření těchto scén?
Na tuto loď jsem před nějakým časem nastoupil a chci to tak mít. Díky tomu, že se zabývám různými a pestrými formami divadla, netrpím pocitem vyhoření.

V jednom rozhovoru jste řekl, že vás váš kamarád a kolega Jiří Vyorálek označil za škodiče mezi žánry. Jak to myslel?
V Redutě v Brně jsme zkoušeli s Danielou Špinar krásné představení Kabaret Kafka. Byla tam pasáž, kdy jsme všichni zpívali úryvek z filmu Kabaret, kde tedy každý měl svůj hlas. Já jsem byl hodně netrpělivý a vždycky skočil do partu toho druhého. Tehdy Jirka naštvaně řekl: Já nemůžu stát vedle Knihy, on je škodič mezi žánry. Tak vznikla tato hláška.

V čem vás mohou návštěvníci zmíněných divadel aktuálně vidět?
V Divadle Na zábradlí hrají v představení pro rodinu s názvem Europeana podle fantastické předlohy spisovatele Patrika Ouředníka. S dětmi školního věku mohou rodiče zajít také do Divadla Minor na představení o vnitřní svobodě Tramtárie. Dále bych chtěl diváky pozvat do A studia Rubín na představení se sociální tematikou Jenom matky vědí, o čem ten život je, které osloví ženy i muže, ale doporučuji ho především párům.

Kromě divadla také natáčíte. Lze vás vidět ve filmech i seriálech. Jako raper Mário Doubek vystupujete například v nekonečném seriálu Ulice. Jak byste tuto figuru popsal?
Kamarád, který chodí na filmy i do divadel a má přehled, je dost kritický. Jednou se na jeden díl tohoto seriálu podíval a poté mě v té roli označil za sympatického tydýta. Moje žena zase řekla, že mě budu mít rády maminky.

Baví vás ta seriálová nekonečnost?
Vlastně je mně to skoro jedno, prostě to považuji za práci. Ten pocit, že děláte něco, co má nějakou kontinuitu, tam vlastně není. Je to takové instantnější, i když moje postava v tomto seriálu se posunula, už trochu zmoudřela.

Může to být ale cesta k tomu, abyste se více dostali do povědomí veřejnosti? Samozřejmě může, ale hrozí to jistou škatulkou, kam vás mohou diváci zařadit. Dříve jsem z toho měl trochu strach, ale dnes už si to nepřipouštím. V tom seriálu ale nejsem každý den a ani nejsem hlavní postavou, takže mně to moc nehrozí.

Sledujete televizní seriály?
Vlastně ne, spíše se doma díváme na filmy, které nám jsou něčím blízké.

Čím je pro vás herectví, čeho byste chtěl v této oblasti dosáhnout?
Moji hlavní ambici je nevyhořet, mít stále herecky žánrovou pestrost a vědět, proč to dělám. Dalším mým cílem je spolupracovat s lidmi, s nimiž si sedneme, a zpracujeme témata, která nás spojuje. To je pro mě podstatné. Chci dělat živé divadlo, v němž se dá skloubit úplně všechno a dobře to do sebe zapadne.

Jste hradecký rodák. Jaký máte vztah k tomuto městu? Vracíte se tam pravidelně?
Nemůžu o sobě říci, že jsem patriot, to slovo mně přijde moc silné. Hradec mám ale samozřejmě rád, protože jsem tam vyrůstal a ta stopa tam stále je. Mám tam rodinu, baví mě se tam vracet, i když to není zase tak často. Naposledy jsme tam byli v létě a když se to podaří, vyrazíme s rodinou do Hradce na Vánoce.

Hynek Šnajdar
hynek@salonkyhk.cz
Foto: archiv Jiřího Knihy