Pro záchranu ženy a dítěte jsme udělali maximum

Co vám při přebírání zaslouženého ocenění prošlo hlavou?

Ondřej Mrňávek: Hlavou mi běžela spousta věcí, ale tou hlavní byla vděčnost všem spolupracovníkům i sobě, mým blízkým a zejména mým rodičům, že jsem měl možnost vystudovat medicínu a nyní tak mohu pomáhat lidem. Při slavnostní události byl také přítomen doktor Jiří Mašek, náměstek hejtmana Královéhradeckého kraje, který roky působil jako ředitel záchranky a společně s dalšími kolegy mi už v útlém mládí umožnil absolvovat stáže na záchrance. Byla to tedy pro mě jakási satisfakce za práci, kterou vykonávám.

Jiří Tóth: Měl jsem z toho samozřejmě velkou radost a ocenění si nesmírně vážím. Je to nejen ocenění profesionální spolupráce Fakultní nemocnice Hradec Králové a Zdravotnické záchranné služby Královéhradeckého kraje, ale rovněž i ocenění všech kolegů a kolegyň, kteří se na záchraně životů podíleli. Tento případ hodnotím, jako lékař urgentního příjmu, z hlediska organizace jako vysoký standard dobře fungujícího sytému. Spousta odborníků skvěle odvedla práci, která je náročná. Je to z mého pohledu velmi pozitivní zpráva.

K případu došlo v červnu letošního roku. Brali jste to v tu chvíli tak, že půjde o něco zcela mimořádného?

OM: Při práci na záchrance se objevuje hodně věcí, které si laik možná často neumí představit. Že půjde o něco mimořádného, bylo zřejmé, když přibližně v 19.40 přišla přes pager akutní výzva k rychlé aktivaci. Dispečink ještě neměl přesné údaje o tom, co se děje, ale už z telefonátu bylo zřejmé, že jde o život. Tím se to nastartovalo a během chvíle jsme dostali upřesňující informace, že jedeme k těhotné ženě v bezvědomí, kdy už před naším příjezdem došlo k neodkladné telefonicky asistované resuscitaci. Když jsme dorazili na místo, zjistili jsme, že pacientka má zástavu oběhu. Naštěstí se nám ji ale podařilo oživit.

JT: Od začátku bylo jasné, že jde o mimořádnou a velmi náročnou událost, která je složitá na koordinaci a spolupráci. Museli jsme se na to připravit psychicky i organizačně s tím, že musí být k dispozici tým lékařů různého zaměření. Protože šlo o mladou pacientku se zástavou oběhu, měli jsme aktivovaný i tým pro mimotělní oběh. Potom už na sebe vše navazovalo tak, jak má, a jsem moc rád, že to dopadlo dobře. 

Byla tato situace z lékařského hlediska něčím neobvyklá? Jak probíhala samotná záchranná akce přímo na místě?

OM: Byla neobvyklá pokročilým stádiem těhotenství ženy. Tento stav v rámci resuscitačního úsilí vyžaduje jisté modifikace. Byly tam technické věci, které se týkaly nás záchranářů, a patofyziologické, týkající se organismu těhotné ženy a plodu. V pokročilém těhotenství totiž může děloha tlačit na cévy a omezovat průtok krve. Celé oživování trvalo sedmnáct minut. Pro záchranu ženy a dítěte jsme udělali maximum.

JT: Situace, se kterou jsem se předtím nikdy nesetkal, byla velice neobvyklá a šlo o raritní událost. Dobrý výsledek resuscitace je také vzácný, zvláště když se týká těhotné matky a dítěte. Udělali jsme maximum a z výsledku máme radost. Na místě události jsem nebyl, to je úkol záchranné služby. Vždy záleží na rychlosti dojezdu záchranky, rychlé orientaci lékařů a okamžité resuscitaci, protože jde skutečně o sekundy. Vzhledem k tomu, že jsme na urgentním příjmu měli od záchranářů rychlé informace a pacientka byla přivezena dobře zajištěná, časový stres jsme neměli.

Je možné popsat vaše myšlenky při samotném zákroku?

OM: Myslím, že mi v tu chvíli nějaké vedlejší myšlenky hlavou nešly. Soustředil jsem se výhradně na pacientku a snažil se být o krok napřed. Současně bylo důležité zajistit co nejrychlejší transport do nemocnice, aby mohlo dítě přijít bezpečně na svět, protože při zástavě oběhu matky byl jeho život ohrožen také. Zároveň jsem byl stále přes operační středisko záchranky v kontaktu s kolegy v nemocnici, aby bylo vše, co je nutné, připravené.

Existoval okamžik, kdy jste měli obavy, že se to nepodaří?

OM: Po celou dobu. V tomto případě se nedá nic předvídat, mohlo to dopadnout špatně, to se však naštěstí nestalo.

JT: Musíme dodržovat přesné postupy a udělat vše tak, jak je potřeba. Měl jsem samozřejmě radost z toho, že vše dobře dopadlo, ale do poslední chvíle to nebylo jisté.

Vše nakonec dopadlo dobře. Co jste cítili, když jste viděli, že matka i dítě jsou v pořádku?

OM: Že jsou obě skutečně v pořádku, jsme věděli až s odstupem času. Měl jsem velkou radost, že to klaplo tak, jak mělo, a spolupráce s kolegy byla skvělá. Všechny okolnosti příznivě hrály pro pacientku, dítě i pro náš tým. Poté, co došlo k samotné záchraně, se ve mně vyplavily emoce, a dokonce i vyhrkly slzy. S odstupem několika měsíců od této události už víme, že je vše v pořádku. Pracuji také na Klinice anesteziologie, resuscitace a intenzivní medicíny, kde byla pacientka na lůžkovém oddělení v prvních dnech hospitalizovaná, a měl jsem tak možnost průběh jejího zdravotního stavu bezprostředně sledovat. Když začala komunikovat, teprve v tu chvíli jsem věděl, že je vyhráno.

JT: Za sebe bych to popsal jako radost a zadostiučinění doprovázené určitou euforií. Musel bych se však vyrovnat i s tím, kdyby tomu bylo naopak.

Měli jste později možnost se setkat se zachráněnou ženou?

OM: Ano. Pacientka mě i se svou skoro tříměsíční dcerkou nedávno navštívila přímo v práci. Bylo to pro mě nečekané, ale velmi příjemné setkání. Mám velkou radost, že jsem je obě mohl vidět a že jsou v pořádku.

JT: Po nějakém čase nám přišla poděkovat, což bylo zcela jistě příjemné a uspokojující. Nejsem ale moc emotivní člověk, tak ty pocity neumím úplně popsat. Protože je práce na urgentním příjmu náročná, člověk se pak hned musí soustředit na další činnost.

Máte nějaký osobní postup, jak se vyrovnat s náročnými případy? Je psychická odolnost pro vás jako lékaře zásadní vlastnost?

OM: Konkrétně po této události na začátku noční služby jsme s kolegy několik hodin rozebírali, co se stalo. Právě to, že jsme si o tom povídali, přispělo k uvolnění psychického tlaku. Zdrojem pozitivní energie je vždy také rodina, příbuzní a kamarádi, ale věci z náročné práce by se neměly nosit domů. Je ale dobré si vyčistit hlavu a potom se do práce vrátit plný energie. Myslím si, že psychická odolnost pro lékaře mého zaměření je jedna z opravdu zásadních vlastností.

JT: Psychická odolnost musí být vysoká, protože tato práce je extrémně náročná. Na urgentním příjmu mám poloviční úvazek, což mi vyhovuje. Druhou polovinu trávím na Zdravotnické záchranné službě Pardubického kraje. Když se to kombinuje, vyvažuje to ten stres. Svou psychickou odolnost udržuji pravidelnými meditacemi, sportováním, dostatečným spánkem, prostě se cíleně udržuji v dobrém psychickém i fyzickém stavu.

Co vám v medicíně dává největší smysl, abyste v ní stále pokračovali?

OM: Pro mě je medicína jeden z mých koníčků a plním si jí svůj sen. Hnací silou a motivací jsou také úspěšné zásahy. Když se něco podaří jako v případě zachráněné ženy a jejího dítěte, je to velké zadostiučinění.

JT: Medicína mě baví a nevím, co jiného bych dělal. Je to zajímává, uspokojující a pestrá práce, v níž se mohu neustále rozvíjet, profese, která mě naplňuje a jsem při ní šťastný.

Proč jste si ji vybral?

OM: Začalo to už ve školce, kdy jsem na rozloučenou dostal knížku Čím bych chtěl jednou být o profesi lékaře. Dodnes ji mám schovanou. Od té doby mě tahle myšlenka provázela, i když jsem si cestou občas pohrával s různými obory. Na prvním stupni základní školy, kdy jsem byl sám na operaci, jsem se chtěl stát chirurgem, ale od šesté třídy jsem toužil pracovat na záchrance, jezdit se sanitkou a lítat vrtulníkem. Fascinovalo mě to. Vyvrcholilo to tím, když jednou záchranka odvážela mého dědu, což bylo myslím určující pro mou další cestu. Vybral jsem si nakonec obor anesteziologie a intenzivní medicína a u toho jsem už zůstal.

JT: Dvacet let jsem byl vojákem z povolání, kterým jsem chtěl být od malička. V současné době jsem již v aktivní záloze výsadkového pluku. Medicínu jsem si vybral jako nejzajímavější vojenskou specializaci.

Co vaše profese v místě, kde působíte, obnáší?

OM: Mým oborem, z něhož mám atestaci, je anesteziologie a intenzivní medicína. V nemocnici se asi nejvíce věnuji anesteziologické péči, ale v rámci služeb se dostávám i na lůžkové oddělení, kde se věnuji i intenzivní péči. Práce na záchrance přináší pestrou škálu situací, které vyžadují znalosti z intenzivní i obecné medicíny, všeobecný přehled a rychlé rozhodování.

JT: Urgentní příjem je místem prvního kontaktu pacienta s nemocnicí. Naším principem je vyšetřovat pacienty, ať už přijdou sami, nebo jsou přivezení záchrannou službou. Prostřednictvím vyšetření a pomocných metod stanovíme pracovní diagnózu, v případě, že je to nutné, zahajujeme léčbu. Rozhodujeme také o propuštění s návaznou léčbou nebo o hospitalizaci v nemocnici s určením úrovně další péče. To je smyslem urgentního příjmu. Naše prostorové i organizační zázemí má schopnost řešit i stavy, které nejsou zcela běžné, s tím, že si můžeme přizvat relevantní odborníky.

Práce je jedna věc a volný čas druhá. Jak ho trávíte? Co vás baví?

OM: Pokud volný čas vůbec mám, odpočívám, nabírám síly a energii. Rád také jezdím na výlety, cestuji, občas zajdu do kina, doma si pustím film, něco si přečtu, a to i odbornou literaturu. Důležitý je pro mě samozřejmě kontakt s rodinou a kamarády.

JT: Když mám volný čas, snažím se na prvním místě věnovat rodině, mám dva syny ve věku šesti a devíti let. Hodně sportuji a věnuji se také sebevzdělávání ve zdravotnické profesi, což je nekonečný příběh.

Hynek Šnajdar
hynek@salonkyhk.cz
Foto: Ondřej Littera