Průlet černobílou historií: Jakých bylo 120 let fotbalu pod Bílou věží?

Bez lízátek by to nešlo

Když se v srpnu 2023 hrál první zápas ve zrekonstruované Malšovické aréně, splnil se sen mnoha generací hradeckých fanoušků. Hradecký fotbal měl konečně svůj důstojný domov, na který tak dlouho čekal. Tým vedený Jozefem Weberem smetl České Budějovice 5:1 a pod Bílou věží zavládla fotbalová euforie.

Nad tím vším bděly čtyři štíhlé siluety, které už dávno nejsou jen technickým prvkem, ale i dominantou města – ikonická lízátka. „Před padesáti lety jsem netušil, že se ze stožárů stane ikona,“ usmíval se v rozhovoru pro Salonky na jaře 2023 jejich autor, dnes 93letý projektant Miloš Morávek.

Dlouho to vypadalo, že se Hradec nového stadionu snad nikdy nedočká. Po letech zmaru, dohadů a megalomanských projektů, které neměly šanci na úspěch, se to však konečně povedlo. A dokonce nad Malšovickou arénou zůstala i lízátka, přestože zněly hlasy, že jsou na odpis.

Návraty jsou hradeckou specialitou

Černobílému klubu šly návraty vždy skvěle. A že jich ve své 120leté historii zažil opravdu hodně. Nejčastěji se jednalo o návraty do první ligy, kam se Votroci museli probojovat po velmi dlouhých a utrápených letech v nižších soutěžích.

V novodobé éře se jeden z nejvýraznějších návratů odehrál v roce 2010, kdy tým vedený koučem Václavem Kotalem po postupu hned v prvním kole porazil Spartu 2:1. Vydařený návrat mezi elitu řídil jistý Václav Pilař – v 61. minutě si vzal balón na hranici vápna a technickou ranou na zadní tyč obstřelil Jaromíra Blažka. Tým, jenž v celé minulé sezóně nenašel přemožitele a za nějž nastupovaly hvězdy jako Matějovský, Sionko nebo Wilfried Bony musel před navrátilcem do ligy kapitulovat.

„Kotal vsadil na mladé, měl přirozený respekt – i jako bývalý výborný hráč. Připomínalo to éru trenéra Škorpila, který si k áčku přivedl své dorostence. Tohle je hradecké DNA,“ říká Rademacher. Votroci na konci soutěže brali velmi slušné osmé místo a po delší době to vypadalo, že je hradecký fotbal opět na vzestupu. Na nejlepší období v novém miléniu si ovšem hradečtí fanoušci museli ještě pár let počkat.

Hradecká titulová pohádka

Ten vůbec nejpovedenější návrat se Votrokům podařil v sezóně 1959/60, kdy se východočeský klub stal poprvé a zatím naposledy mistrem ligy. Rok předtím byl přitom Hradec ještě druholigový – jedná se tedy o bezprecedentní a zřejmě nejvíce překvapivý ligový triumf v české fotbalové historii.

„Titul v roce 1960 byl naprostý šok. V českých poměrech nevídaný příběh nováčka – přirovnal bych to k triumfu Leicesteru v anglické Premier League v sezoně 2015/16,“ říká Tomáš Rademacher. Tým stavěli trenéři Ferenc „Franta“ Sedláček a po něm Václav Zástěra, klíčovým dílkem byl stoper Jiří Hledík.

„Nebyl to tým plný sobeckých individualit. Rozhodla soudržnost. Mimochodem, titul stvrdila výhra 4:0 nad Nitrou – v netypických zelených dresech. Zimní soustředění v Krkonoších, běhání v závějích… To všechno je příběh, který se dá číst jako manifest týmovosti,“ dodává spoluautor Černobílé historie.

Tehdejší Spartak sice nebyl postaven na hvězdném kádru, kdyby se ovšem podobný úspěch povedl v dnešní době, tak by si kádr rozebraly nejen přední české, ale i evropské kluby. Třeba takový dvacetiletý supertalent Rudolf Tauchen, nebo patnáctibrankový Milouš Kvaček by dnes měli cenovky v milionech eur.

Dvě evropská rande s Barcelonou

V následující sezóně hraje hradecký šampion Pohár mistrů evropských zemí – tehdejší obdobu Ligy mistrů. Utkání s Panathinaikosem se hrálo už na Všesportovním stadionu, ovšem bez tribun – diváci posedávali na písčitých valech navezených z nedalekého Stříbrného rybníku. Votroci díky brance Bedřicha Šonky vyhráli domácí zápas 1:0 a v Řecku hubený náskok udrželi. Prošli tak do čtvrtfinále, kde na ně čekal soupeř velkého jména – FC Barcelona.

Katalánci si v osmifinále poradili s největším rivalem a hegemonem úvodních ročníků Poháru mistrů – Realem Madrid. Na Camp Nou tedy Bílý balet vystřídali Votroci. Zápas s Barcelonou se stal legendou. Delegaci Hradce na Camp Nou vítal legendární Ladislav Kubala, v týmu tehdy působili i další maďarští emigranti a výteční fotbalisté Czibor a Kocsis.

Hvězdný celek si s bojovnými Votroky nakonec poradil vcelku jednoznačně – do druhého zápasu si přivezl komfortní náskok 4:0. Na zápas s Katalánci už písčité valy v roli tribun nevyhovovaly, a tak museli Hradečtí využít azylu na stadionu Evžena Rošického v Praze. Do hlavního města z východu Čech zamířily vlaky a autobusy plné natěšených fanoušků.

„Panovaly velké obavy z únosů maďarských emigrantů v dresu Barcelony na Východ, takže ti do Hradce nepřijeli. Přijel ale Luis Suárez – největší hvězda a držitel Zlatého míče z roku 1960,“ popisuje Tomáš Rademacher. Votroci v Praze s výrazně oslabeným soupeřem uhráli slavnou remízu 1:1.

Bláznivé devadesátky aneb další evropská jízda

Letos v červnu uplynulo 30 let od dalšího velkého úspěchu hradeckých fotbalistů. A znovu se jednalo o malý fotbalový zázrak. „Do Drnovic jsme na jaře jeli na popravu, protože tehdy hrály špici ligy, měly ambice, Chemapol, pana Gottvalda... A uhráli jsme tam remízu 1:1, pak jsme uspěli v rozstřelu,“ popisoval semifinálový duel s Drnovicemi brankář Tomáš Poštulka.

Mladý gólman byl tehdy dvojkou za velezkušeným Stanislavem Vahalou. Přesto se stal nečekaným hrdinou pohárového tažení. Trenér Petr Pálka ho dvakrát vytáhl jako eso z rukávu při penaltách, tento odvážný tah se nakonec ukázal jako klíčový i v pohárovém finále s Viktorií Žižkov.

„Vytvořila se mi nějaká aura, že penalty umím. A tu první jsem z Michala Bílka cítil. Znal jsem ho jako mladý ze Sparty, měli ze mě respekt. Dvě penalty jsem chytil a jednu někdo netrefil,“ vzpomínal na rozhodující rozstřel penaltový specialista. Hvězdami nabitý mančaft v čele s Poborským a Bílkem se musel sklonit před hradeckou skvadrou. Hradec opět skolil giganta a mohl se těšit na evropské poháry.

Následovala krasojízda v Poháru vítězů pohárů. „Votroci smetli Vaduz v součtu 14:1, poté si vyšlápli i na Kodaň, v té době jasně nejlepší dánský tým. „Domácí výhra 5:0 patří do vitríny hradeckých zázraků,“ říká Rademacher. „Tehdy jsem si řekl: na tohle budeme vzpomínat, dalších pětadvacet let se to nestane. A zatím se nestalo.“

Úžasné tažení zastavilo Dynamo Moskva. „Myslím si, že to byla promarněná příležitost. Po vyrovnání od Kaplana nevyšly penalty. V dalším kole čekal Rapid Vídeň – podle mě hratelnější soupeř než Dynamo.“ To byl zatím poslední zápas černobílého celku v evropských soutěžích.

Bylo dobře, bude lépe

Hradec byl, je a snad i nadále bude klubem lidí. „Není to jen o A-týmu. Mladší žáci, dorost, ženy… kolem klubu je spousta srdcařů, kteří fotbalu věnují víkendy, čas i energii,“ připomíná Rademacher. Teď mají i vhodné podmínky, aby mohli svou píli, umění a zkušenosti přeměnit ve výsledky na hřišti. Votroci se v posledních letech etablovali jako stabilní prvoligový tým, což se jim dlouhé dekády nepovedlo.

Na obzoru je i přechod pod soukromého vlastníka - tak jako ve většině klubů u nás i ve světě. A co bude dál? Nová aréna pozvedla laťku i chuť. „Fanoušci jsou náročnější, chtěli by Evropu. Přitom ještě nedávno se třáslo o záchranu do posledního kola,“ dodává Rademacher. Možná je právě v tom krása hradeckého příběhu: vědomí, že výšiny přicházejí po časech trpělivosti – a že jistotu nedávají jména, ale týmová práce a soudržnost.

Matěj Holaň
matej.holan@salonkyhk.cz
Foto: archiv Sport pod Bílou věží, FC Hradec Králové