Trocha nostalgie Hradečáky určitě nezabije – 24. díl

Život občas tropí hlouposti a někdy se to tak sejde, že by následující dva příběhy nevymyslel ani ten nejlepší scenárista či dramatik. Vše začalo ke konci sedmdesátých let minulého století v Palmové zahradě v Hradci Králové a byly z toho dva neskutečné příběhy kamarádů, kteří se přišli do tohoto skvostného podniku pobavit s přáteli, zatančit si a trochu popít kvalitního vína. Dále to mělo pro každého z nich již samostatné pokračování, ve kterém hraje roli i moje osoba. První příběh je o mém kamarádovi, říkejme mu Richard z Hradce Králové, dodnes velkém elegánovi s vystupováním à la Oldřich Nový. Je to také vzpomínka, kterou jsem si dlouho schovával pro sebe, a věřím, že se na mě dotyčný nebude zlobit, protože o něm vím, že má stále veliký smysl pro humor. Dnes to je již usedlý pán, ale ve své době to býval lev salonů, jak se za první republiky říkalo těmto lidem. Vždy perfektně ustrojen, s motýlkem, což mu zůstalo dodnes, a když jdeme někdy s kamarády na pivo do restaurace čtvrté cenové skupiny, vždy tam přijde v elegantním saku a na naše otázky, proč v saku, odpovídá, že žádný svetr ani džíny doma nikdy neměl. No prostě „modrá krev“ se v něm nezapře.

No a tento pán, když byl ještě ve stavu svobodném, měl nádherné děvče Mariku s maďarskými kořeny, sympatickou, inteligentní a krev a mlíko. Slečna Marika tenkrát přijela do Hradce Králové za prací až z jižního Slovenska a moc se jí tady líbilo. Holka by se tenkrát ráda vdávala, ale Richard stále odolával, bránil se a o svatbě nechtěl ani slyšet. Jednou se stalo, že jsme se sešli s přáteli v naší nádherné a originální Palmové zahradě na taneční zábavě, kde hrál v Hradci Králové tolik populární orchestr Jiřího Hasala. Pan Richard tam tenkrát vkráčel v perziánovém kožichu a čepici (papaše) a pan Prezident, zaměstnanec Palmové zahrady, ho vřele uvítal a jako vždy mu zasalutoval u vchodu do tanečního sálu.
Nálada tam byla jako vždy výborná a Richard, velký společník, tanečník a fajnšmekr na červené víno, si tam celý večer pochutnával na býčí krvi, která se v té době hodně pila. Pokud byla nějaká objednávka od tohoto stolu, byla to většinou býčí krev. O půlnoci jsme se jako vždy v poklidu rozešli a Richard si venku za velkého větru nasadil před Palmovkou svoji novou papachu, a když se svojí Marikou přecházel přes Pražský most, ten poklad mu ulítnul z hlavy přímo do Labe. Venku byla tenkrát velká zima, a i když nemrzlo, jít lovit čepici do Labe bylo naprosto nesmyslné. Ne však pro Richarda, který Mariku miloval, a protože to byl dárek právě od ní, rozhodl se, že čepici z té vody vyloví. Sehnal si velký klacek a v perziánovém kožichu slezl po železných schůdkách až k hladině Labe, ale jak byl posilněn tou býčí krví, tak tam silně zavrávoral, spadl do řeky a tu čepici konečně ulovil. Náhodou procházející muž mu potom podal nějaký větší klacek, a tak se elegán Richard dostal zpátky ke schůdkům a vylezl v tom perziánovém kožichu celý zmáchaný a promrzlý nahoru.

Ten pán mu vlastně zachránil život, protože kožich ho už pomalu začal potápět. Ale teď, když vylezl na břeh, nastal další velký problém, co dál. A protože Richard tenkrát bydlel na Novém Hradci, šel v té zimě promočen na kůži v tom svém zmáchaném kožichu pěšky až domů. Jak ho jeho dominantní otec doma přivítal, není známo, ale určitě ho za toto jeho extempore nepochválil. Tenkrát to Ríša přečkal bez následků a je tady mezi námi dodnes, i když už ne s tou pěknou temperamentní Maďarkou Marikou. Protože se mu dlouhá léta nechtělo do ženění, nakonec se stejně rozešli a krásná Marika se odstěhovala zpátky na jižní Slovensko. Ríša se po nějakém čase oženil, ale dnes je z něho již vdovec a ženám se vyhýbá, i když zůstal stále tím elegánem jako zamlada. Marika, ta se asi vdala za nějakého Zoltána a dnes třeba pěstuje někde u Nových Zámků papriku nebo rajčata. A tak končí první příběh a hned navazuje ten druhý, který mohl dopadnout daleko hůře. Všichni andělé strážní však stáli tenkrát v době těžké normalizace při mně.

Nasedli jsme s mojí manželkou Květou do trolejbusu číslo sedm a ujížděli směr Malšovice. Protože jsem byl po krásném večeru v dobrém rozmaru a nechtělo se mi ještě spát, oznámil jsem jí, že bychom se ještě mohli jít pobavit do Besedy na taneční zábavu, kde hrála tenkrát velice úspěšná hradecká country kapela Lokálka. Protože se jí tenkrát už chtělo spát, vyrazil jsem tam sám. V sále byla výborná nálada, bylo plno a z pódia se nesly hlasy zpěváků Franty Zapadla a Jirky Pirnera. Bylo tam spousta kamarádů a známých, a protože již bylo po půlnoci, zábava se rozjížděla na plné obrátky a doslova gradovala, bylo tam moc příjemně a veselo. Sedl jsem si ke stolu, ke známým, kde se oslavovaly narozeniny, a já jsem se k nim ihned přidal. To, co potom následovalo, mohlo naprosto změnit můj život do záporných hodnot.

V sále se začala losovat tombola a Václav Souček postupně vyvolával šťastné výherce. Už netuším, co mě to napadlo, ale když už se blížil konec losování, zaběhl jsem do kuchyně, kde visel na stěně obraz našeho  tehdejšího prezidenta Gustáva Husáka, a s ním jsem se přiřítil na jeviště, kde se právě objevil hlavní výherce a čekal, co mu dají za hlavní výhru. Přistoupil jsem k němu a předal jsem mu tam obraz našeho pana prezidenta. Ihned ke mně přiběhli kluci z Lokálky Jirka Pirner a Franta Zapadlo a odvedli mě za velkého aplausu ze sálu do vedlejší místnosti. Na vše se hned ale zapomnělo a zábava pokračovala v pohodě dál. Velkou zásluhu však na tom měli tito dva muzikanti. Myslím, že mě ochránili před problémem, dnes již nedokážu posoudit, jak velkým, ale vše dobře dopadlo, a já byl za to později moc rád. Tuto již zapomenutou příhodu jsem za dlouhou dobu, již v dnešním režimu, rozebíral s frontmanem Lokálky Frantou Zapadlem, ten se nestačil divit a vzpomínal na tuto neobvyklou událost při jejich koncertu v malšovické Besedě.

Ještě když byl pan Václav Souček mezi námi, jsme se jednou potkali u hradeckého rozhlasu a zavzpomínali na starou dobrou Lokálku, kdy hrála ještě v původním složení s Láďou Strakou, Jirkou Pirnerem, Frantou Zapadlem, Jirkou Gregorou, Láďou Hübelbauerem a Václavem Součkem. Dostali jsme se i na mé dost velké faux pas v malšovické Besedě v ulici Zámostí. Pan Souček mi tehdy říkal, že mohu děkovat Jirkovi Pirnerovi a Frantovi Zapadlovi za rychlý zásah, který byl proveden velice hbitě a pohotově. Činím tak až dnes a klukům za to moc děkuji. Nebylo to tenkrát ode mě nějaké disidentství nebo hrdinství, ale jak jsem ráno po probuzení poté vše vyhodnotil, mohla za to hlavně ta kvalitní a výborná býčí krev v Palmici. Červené víno miluji dodnes, ale jak se říká, všeho již s mírou.

Slávek Trávníček