Trocha nostalgie Hradečáky určitě nezabije – 34. díl

Jsou to již 3 roky, kdy zemřel 7. ledna 2022 hradecký bonviván a prvorepublikový elegán Jaroslav Křivský alias Křivák. Jak šel čas, stala se z něho postupně známá, hlavně kavárenská postava Hradce Králové, a nebojím se říct legenda našeho města. Když kráčel po Hradci a potom usedal někde v kavárně na svoji oblíbenou kávičku (jak krásně říkají Slováci) v padnoucím obleku, to byla vždy pro něho velká událost. Běda však, když nebyl spokojen se svojí objednávkou. To potom vždy nastal pro obsluhující v kavárně problém. Vše muselo být totiž podle jeho not a z podniku musel odcházet spokojen.

V útulné kavárně v Grandu, tam se cítil Jaroslav vždy jako doma a hradečtí pamětníci si ještě určitě pamatují, že právě zde se vařila ta nejlepší káva v našem městě. V té době tam působili dva špičkoví vrchní a velice příjemní lidé, pánové Pacák a Šimek. Oba tito vrchní dávali tomuto podniku a všem přítomným hostům takový příjemný pocit, jak to asi vypadalo v kavárnách za první republiky. S panem Pacákem měl Jaroslav společného koníčka. Protože je pojila velká láska k hradeckému fotbalu, vždy u něho skončili. Pan Pacák mu vždy po fotbalové diskuzi přinesl držák s novinami a Jaroslav si tam poté pravidelně pročítal s patřičným proslovem denní tisk, např. Svobodné slovo, Rudé právo, Pochodeň a Československý sport. Pan Křivský byl znám tím, že na spropitném nikdy nešetřil. Kolik dával v kavárně v Grandu, to se již nikdy nedozvíme, protože to si vzal náš milovník kaváren s sebou do kavárenského nebe.

Jeho dalším oblíbenějším podnikem u nás v Hradci Králové byl ve své době i hotel Černigov, kam velice rád chodil jak sám, tak i na oblíbené úterky se svými kamarády. Málokdy přišel ve svetru, téměř vždy ve slušivém moderním obleku. Jeho oblíbeným pravidelným tématem bylo, že děti nepatří v žádném případě do kavárny, protože ruší hosty svým hlasitým křikem při debatách u stolu. Personál hotelu ho již takového znal a svému pravidelnému štamgastu vycházel vždy vstříc. Bývalý vrchní Roman Žák z kavárny v Černigově na něho vzpomíná v dobrém se slovy: „Pan Křivský, to byla taková ikona mezi hosty našeho podniku. Vždy pečlivě ustrojen, dobře naladěn a navoněn, přicházel na svoji oblíbenou kávu a s naším personálem vycházel velice přátelsky. Prostě pan Jaroslav byl v Černigově velice váženou a vítanou osobou.“

Jednou se v jedné hradecké kavárně stalo, že Jaroslav nebyl vůbec spokojen s tím, co mu přinesla obsluha na stůl. On si totiž objednal grog a pan vrchní mu přinesl sklenici s již nalitým rumem. On jako pravidelný návštěvník restauračních zařízení věděl, že rum se musí přinést na stůl zvlášť. Přestože byl Jaroslav Křivský známý elegán, tenkrát ho to tak rozhodilo, že křičel na celou kavárnu: „Běžte s tím grogem do p…e“ a praštil s ním na zem. Tak i takový byl někdy hradecký milovník kaváren pan Jaroslav.

Bylo zajímavé, že jako letitý Hradečák měl neustále připomínky vůči našemu městu a donekonečna opakoval, že Hradec je sice hezké město, ale v kavárnách mu chybí boxy. Jeho prioritou totiž byly boxy, a která kavárna je neměla, tu považoval za druhořadý podnik. Do boxů na kávu jezdil proto dlouhá léta do Náchoda i do Pardubic. Vždy také říkával, že tak jako kavárna Itálie v Náchodě, která boxy měla, by měla vypadat každá pořádná kavárna. Slovo boxy bylo asi ve společnosti jeho nejčastěji vyslovované slovo. Obdivoval také hotel Beránek v Náchodě, s nímž ho pojily hlavně vzpomínky na „zlatá šedesátá léta“, když tam jezdil na koncerty se svými kamarády na starý dobrý Olympic ještě s Mikim Volkem, Petrem Jandou a dalšími ve své době výbornými bigbíťáky. Prostě Náchod mu učaroval a nedal na něho dopustit.

Jarda nikde moc v restauračních zařízeních nejedl, ale když dostal chuť na svoji oblíbenou svíčkovou, sedl v Hradci do vlaku a samozřejmě v obleku odjel do Poděbrad na svíčkovou. A jak vždy tvrdil, tam byla nejlepší. Když bylo léto, vždy to spojil s lázeňským koncertem. Byl to prostě labužník dobrého jídla a milovník lázeňské estrádní muziky v jedné osobě. Tam se cítil nadmíru spokojen a rád se tam vracel, protože právě Poděbrady ho pojily s jeho manželkou Zdenou, kde si řekli před mnoha lety své ano. Byl známý i tím, že vlastnil spoustu různých obleků na každou příležitost. Měl obleky tmavé i světlé, na koncert, do kavárny nebo na letní vycházku po městě se svojí manželkou Zdenou. To si na sobě dal vždy záležet.

Milovník obleků Jarda Křivský také moc rád ukazoval svým nejbližším kamarádům své obleky. Když je potom někomu doma předváděl, vždy otevřel skříň a svým osobitým komentářem k přítomným takto promlouval: „Tak tyhle kloucky (tak říkal oblekům) mám na pondělí, tyhle na úterý, tyto na středu, šedé na čtvrtek, sportovní mám na pátek a tyto dvoje tmavé nosím zásadně v sobotu nebo v neděli.“ Potom otevřel další skříň, kde měl další obleky např. do Černigova, do divadla, na koncerty vážné hudby a na operety, které tak zbožňoval. Když už některé z nich nenosil a zdály se mu již nemoderní, vzal nůžky, rozstříhal je a odnesl do kontejneru. Měl zásadu, a vždy to komentoval slovy, že přece jeho kloucky nebude nosit nějaký trouba.

Mám na něho další vzpomínku ze začátku šedesátých let, kdy jsme v té době chodili jako kluci do tenkrát populárního Kafáče u kina Jas. Byla neděle odpoledne, my jsme s kamarády popíjeli džus a najednou se tam otevřely dokořán dveře a vešel Jarda Křivský. Měl krásný světlý oblek, rozhlédnul se po kavárně, ale po chvilce odešel. Večer se opakovalo to samé. Tentokrát měl oblek tmavý, opět se rozhlédnul, jestli na něho hosté koukají, a vzápětí zase odešel. Jarda byl už tenkrát manekýn, měl rád nejnovější módu a toužil po obdivu a rád se předváděl. Samozřejmě, že ke všem svým na tehdejší dobu luxusním oblekům nosil špičaté boty šité na míru od pana Moučky z Prahy. Za panem Moučkou jezdila v té době celá republika. Miloval muziku a rozuměl jí. Obdivoval holandského houslistu Andrého Rieu a jeho velký orchestr. Měl úžasný přehled o světě operet, miloval střední proud v podání německých zpěváků a další moderní muziku. Vše nahrával pro své kamarády, hlavně pro Jiřího Poláka, svého velkého kamaráda a chráněnce, který též obdivoval jeho německé nahrávky a s oblibou je u něho s přáteli poslouchal. Dalším jeho velkým oblíbencem byl zpěvák světového formátu Engelbert Humperdinck, kterého vynášel Jaroslav do nebe a určitě právem.

Rád si zajel i na operetní koncert do lázeňské polské Kudowy. Jednou se tam stalo, že hudební těleso z Wroclavi uvedlo ve zdejším divadle koncert složený ze známých operetních melodií a pan dirigent požádal publikum, aby po zahrání skladby uhodlo název a autora, který to složil. Obecenstvo to přijalo s nadšením a aktivně se této nabídky účastnilo. Nejprve to byly známé světové melodie od známých autorů, ale postupně se laťka zvedala, došlo na poslední skladbu a nikdo se po skončení přes několik výzev dirigenta nehlásil. Již to vypadalo, že to bude prohra publika a vítězství dirigenta. Za velkého ticha v druhé řadě však povstal pan Křivský a hlasitě česky plnému hledišti a panu dirigentovi sdělil, že uvedená skladba se jmenuje Berliner Luft a je z roku 1899 od Paula Lickeho z operety Paní Luna. V sále vypukla vřava s výkřiky na jeho adresu bravo a dirigent oznámil, že ten pán má pravdu a velmi hluboké znalosti z hudebního světa. Bylo to velice hezké zakončení krásného koncertu a pan Jaroslav odcházel z divadla nad míru spokojen.

Jeho velkým koníčkem bylo i cestování po světě, to byla jeho vášeň a měl desítky alb ze svých cizokrajných cest. Jarda v tom měl perfektní pořádek a i ten největší puntičkář by mu mohl závidět ty jeho pečlivě uložené a nádherně popsané fotky. Měl takovou mánii, že když se vrátil z nějakého zahraničního zájezdu, hned to nesl v úterý do Černigova ukázat svým kamarádům. I kdyby tam zrovna pánové řešili tu nejvýznamnější světovou událost, Jarda je hned přerušil a museli se podívat na nové album a poslouchat jeho nejnovější zážitky z cest.

Z přítomných pánů si nikdy nikdo nedovolil protestovat a třeba hodinu tam seděli jako školáčkové a poslouchali pozorně jeho hlasité vyprávění z právě prožité dovolené. Nikdo z nich si to totiž s ním nechtěl rozházet. To by to Jarda už nikdy nepřinesl a pánové by přišli o hodně. To byl potom náš cestovatel nejšťastnější člověk na světě a domů odcházel v pohodě a šťasten, že kamarádům udělal zase radost. Když potom opět někam zavítal na rekreaci, vždy se to takto opakovalo. Stávalo se někdy, že si tam přinesl třeba tři alba, a to se doba samozřejmě protáhla a bylo zase po plodné debatě. Nikdo nesměl ani muknout, jinak by se Jára moc a moc zlobil.

Těch dalších zážitků bylo samozřejmě ještě více, ale i toto stačí na vzpomínku na tohoto naprosto originálního Hradečáka, kamaráda, fotbalového experta, kavárenského „povaleče“, bonvivána, milovníka kvalitní muziky, hlavně operet, výborného kuchaře, vypravěče vtipů, obdivovatele měst Náchoda, Pardubic, Poděbrad a samozřejmě krásných žen.

Slávek Trávníček