Trocha nostalgie Hradečáky určitě nezabije – 35. díl

V minulém čísle Salonek jsem představil velkého milovníka kaváren Jaroslava Křivského, ale lidí, kteří vyhledávají právě takové prostředí k posezení s přáteli, je v našem městě určitě ještě daleko více. Patří mezi ně i můj letitý kamarád, známý hradecký spisovatel a publicista Jiří Polák, jehož je vidět v hradeckých kavárnách téměř každý den. Původně rozhlasový hlasatel a redaktor po odchodu z rádia založil a redigoval časopis města Hradce Králové Puls, který na svém vrcholu (přelom 80. a 90. let) vycházel v nákladu 5000 výtisků. Za celý svůj plodný život napsal 18 knih a nespočet článků pro různé noviny a časopisy. Je také spoluautorem námětu a scénáře k filmové komedii režiséra Tomáše Magnuska, rodáka z Náchoda, „Stáří není pro sraby“, jejíž děj do jisté míry vychází z humoristické novely „Uhni se, topí se!“, kterou Jiří napsal se svým kamarádem Rudolfem Vítkem.

Svoji předposlední knihu „Příběhy z kavárny snů“ věnoval proslulé Vídeňské kavárně Milana Bajera v Pardubicích. Není náhodou, že mezi Pardubáky platí slogan, že „Každý správný frajer chodí do kavárny Bajer“, což mimo jiné naznačuje, že jde o podnik výjimečný. Jen tak pro zajímavost, majitel této kavárny Milan Bajer se narodil v Hradci Králové v Malšovicích a k našemu městu má proto velice vřelý vztah. Kdy Jiří píše své knihy, je mi už delší dobu záhadou, a ví to jenom on sám, kdy tvoří a píše. Vzhledem ke své profesi ho ale kavárenské prostředí inspiruje a dostává tam prý nápady pro své knížky. Přednost vždy dává kavárnám, kde oceňuje zpravidla útulné interiéry s milou a hezkou dámskou obsluhou. Vždyť kavárny byly pro spisovatele, ale třeba i malíře odjakživa místem, které je inspirovalo a kde byla velká šance, že je tam políbí ta pravá múza.

Kromě spontánních návštěv a také občasných pracovních schůzek v různých kavárnách se spisovatel Polák pravidelně týden co týden schází s partou kamarádů v hotelu Černigov; v teplém období roku pak v zahrádce Asenza ve Švehlově ulici. Za ta léta se v této kavárenské společnosti vystřídalo hodně lidí a byť někteří z různých důvodů odpadli, tvrdé jádro stále zůstává. Spolu s Jiřím Polákem do něho patří pánové Jiří Valášek zvaný Sarma, Rudolf Říha, sběratel knih, dokumentů souvisejících s Hradcem Králové, František Pavelka, velký znalec historických automobilů, Oldřich Žaloudek, expert přes jazzovou a country muziku, Václav Koutník, dálkový amatérský cyklista, a Vilém Bušek, někdejší úspěšný obchodník a vášnivý cestovatel. V Černigově mají tito pánové svého oblíbeného číšníka, který přes svůj relativně mladý věk svojí noblesou a úslužností vzbuzuje dojem pana vrchního ze staré dobré prvorepublikové školy. On je již dobře zná a každému z nich bez objednání hbitě donese, co jeho jest – ať již jde o různé druhy kávy, či jen obyčejný tonic.

Všední den dopoledne v této kavárně má své kouzlo, svoji atmosféru a hosté pamětníci si určitě zavzpomínají na dobu, kdy za ředitele Josefa Ulíka tento hotel patřil mezi nejlepší v tehdejším Československu a šlapal na jedničku. Zdejší zaměstnanci jako např. Petr Holata, bratři Rudolf a Stanislav Hamrlovi z vinárny, František Zadrobílek, Jan Pacák a třeba vrchní kuchaři Rudolf Přibyl a Petr Doubrava a další patřili tehdy mezi špičky svého oboru v celé naší tehdejší republice.

To, že Jiřího někteří jeho blízcí přátelé z legrace nazývají „kavárenským povalečem“, mu vůbec nevadí, protože občas zajde i na pivo do tak zvané čtvrté cenové a cítí se tam, jak říká on sám, také dobře. A zde je názor Jiřího Poláka na život kavárenský před mnoha a mnoha lety: „Můžu si gratulovat, že žiji v době, která kavárnám a nejrůznějším bistrům přeje. To v padesátých letech minulého století posedávat u šálku kávy, číst noviny nebo jenom tak sledovat přes okno hemžení na ulici, se jevilo tehdejším mocipánům skoro jako hřích. Ne nadarmo byla možnost narazit na vylepené plakáty, ale i plechové smaltované cedule s vyobrazeným hejskem popíjejícím kávu a nonšalantně držícím cigaretu, jež zdobil nápis: „Povaleči z kaváren, do polí a továren!“ Tyhle časy, kdy posezení u kávy odvádělo lidi od budování socialismu, jsou naštěstí již pryč. Stejně jako tolerované kouření, které pobyt v kavárně ne vždy činilo tím nejpříjemnějším zážitkem. Dnes platí, že podniky tohoto typu jsou otevřeny pro všechny a nikoho společensky nedeklasují.

Jiří Polák je velký patriot Hradce Králové, který naše město stále považuje za „Salon republiky“ a pozorně sleduje připravované projekty k jeho dalšímu růstu. Sám iniciativně navrhuje určité miniprojekty k oživení veřejného prostranství a zvýšení atraktivity našeho městského dění. V minulosti byl autorem projektu Foglarova ulička, který se bohužel nepodařilo plně realizovat, dále zpracoval návrh na využití starého londýnského autobusu jako atrakci k prodeji britských gastronomických specialit a spolupracoval na návrhu vybudování městského zábavního parku v prostoru Flošny u Orlice. K tomu má zpracovanou dokumentaci a je připraven ji předat k využití příslušným orgánům města. Dále se výrazně angažoval v kauze existence největšího hradeckého hotelu Černigov. Připojil se k velké skupině hradeckých občanů, kteří vyjádřili názor, že je nerozumné budovu hotelu zbourat, ale je daleko výhodnější provést případnou levnější a potřebnou rekonstrukci. Je to ale věcí názoru a jak to nakonec s Černigovem dopadne, na to si budeme muset v příštích letech ještě počkat. Prostě je jen dobře, že jeho aktivita za Hradec krásnější a atraktivnější je příkladná pro další nové a nastupující patrioty našeho krásného města.

Jak je názorně vidět, Polákovy návštěvy hradeckých kaváren ho inspirují nejen k literární tvorbě, ale i k aktivitám ve prospěch města Hradce Králové, které letos slaví 800 let od svého založení.

Slávek Trávníček