Úsměv pacientů mě neskutečně motivuje

Letos v květnu jste od České asociace sester obdržela Cenu Florence Nightingalové za celoživotní dílo, co pro vás toto ocenění znamená?
Znamená pro mě velmi mnoho, protože Florence Nightingalová byla osobností pro ošetřovatelskou péči velice významnou, zásadní a je považovaná za zakladatelku ošetřovatelství. V době Krymské války se starala o zraněné vojáky, zaměřovala se zejména na hygienickou péči a díky tomu se jí podařilo výrazně snížit úmrtnost vojáků na infekční komplikace.

Když člověk dostane ocenění za celoživotní dílo, často to bývá i příležitost k ohlédnutí. Co všechno podle vás stálo za tím, že jste cenu dostala právě vy?
Důležitým faktorem je nepochybně skutečnost, že jsem u své profese zůstala. Ve zdravotnictví jsem už 47 let a po celou dobu pracuji v jedné nemocnici. Roli určitě hraje i mé dlouholeté aktivní členství v České asociaci sester. Pomohly mi i moje další aktivity nad rámec mé běžné práce. Například to, že už mnoho let učím na hradecké lékařské fakultě.

Chtěla jste být zdravotní sestrou už od malička?
Bylo to mé vysněné povolání. Když jsem se rozhodovala o mém budoucím povolání Střední zdravotnická škola v Hradci Králové byla pro mě jasnou volbou. Po přijímacím řízení následovalo velké zklamání, ačkoliv jsem přijímací zkoušky úspěšně složila, z tehdejších společensko-politických důvodů jsem nebyla přijata. Mé zklamání se mnou prožívali i rodiče. Napsali jsme odvolání, tatínek dokonce osobně navštívil pana ředitele a k mé velké radosti jsem byla nakonec přijata.

Ve fakultní nemocnici pracujete od roku 1978, vzpomenete si na to, jaký byl váš první den?
Úplně dopodrobna se nepamatuji, ale vím, že jsem se do práce moc těšila a byla jsem plná očekávání.

Co bylo tehdy v ošetřovatelské péči jiné? A co byste naopak řekla, že zůstalo stejné?
Nebyly jednorázové pomůcky, stříkačky a jehly jsme po použití myly, následně sterilizovaly v horkovzdušných sterilizátorech. Rukavice jsme taktéž po použití myly a sušily, O nočních směnách jsme motaly tampóny a nad kahanem z metráže připravovaly kanyly pro centrální žilní vstupy. Cytostatika jsme ředily v místnosti společně s jinými léky jako např. antibiotiky. Žádné odsávání, žádná digestoř. Koncentrované roztoky jsme si také ředily sami na oddělení. A mohla bych jmenovat dále. Dnes jsou již cytostatika připravována v nemocničních lékárnách za dodržování přísných aseptických podmínek. Do ošetřovatelské péče začali postupně vstupovat původně vojáci civilní služby jako velká pomoc pro sestry při jejich práci. Postupně vznikaly pozice sanitářů. Touto pomocí se významně změnil systém ošetřovatelské péče. Dříve sestra dělala i činnosti hospodyňky v kuchyňce a pokud bylo třeba i úklid. Toto pominulo a postupně se základní činnosti ošetřovatelské péče jako je hygienická péče, podávání stravy pacientům či polohování přesunuly do náplně práce sanitářů. S vývojem medicíny se začala rozvíjet i ošetřovatelská péče, včetně ošetřovatelské dokumentace. S nárůstem nových léků, přístrojů, počítačů začala stoupat náročnost ošetřovatelské péče, ale i odpovědnost sester za péči. Dříve sestry aplikovaly léky výhradně podkožně, nebo do svalu. Dnes je většina léků určena k aplikaci převážně do žíly. Sestry dnes provádějí daleko více odborných činností. Jde například péči o centrální žilní vstupy a samostatně pak po absolvování certifikovaných kurzů provádějí sestry také specifickou ošetřovatelskou péči o nehojící se rány a defekty.

Mění se podle vás pohled společnosti na zdravotní sestry? Cítíte třeba větší respekt než před 30 lety?
Já sama za sebe musím říct, že jsem měla obrovské štěstí na vedoucí pracovníky, kteří si mé práce vždy vážili. Obecně se ale pohled na sestry určitě změnil. Lékaři si dnes práce sester váží mnohem více než v minulosti, ale stále je co zlepšovat. Mnohé sestry jsou dnes vysokoškolsky vzdělané a spolupráce lékař – sestra je základem kvality poskytované péče.

I když jste si během let ve fakultce prošla více klinik, nakonec jste zůstala na Klinice onkologie a radioterapie. Proč jste si vybrala právě onkologii?
Rok před vypsaným výběrovým řízením na vrchní sestru jsem pracovala jako staniční sestra na imunologii. Za tu dobu se mi ve spolupráci s panem přednostou podařilo vybudovat stacionář a nechat zrekonstruovat všechny ambulance. Měla jsem z toho velkou radost a nemyslela jsem na to, že bych se měla přesouvat jinam. Pak ale přišla velká výzva. Dostala jsem nabídku, jestli bych se nechtěla přihlásit do výběrového řízení na vrchní sestru onkologie. Dlouho jsem o tom přemýšlela, ale nakonec jsem si řekla, je to výzva, jak obohatit mé znalosti a zkušenosti o další medicínský obor, který mě zaujal, naplnil a našla jsem se v něm.

Práce na onkologické klinice musí být v mnohém specifická. Ne všechny příběhy u vás končí šťastně, jak složité je pro vás se s tím srovnat?
Práce s onkologicky nemocnými pacienty je opravdu velmi náročná nejen fyzicky, ale i psychicky. Na druhou stranu onkologický pacient je velmi vděčný pacient. Úsměv na tváři a poděkování pacientů nás velmi motivuje do další práce. V případě, kdy pacienta nelze vyléčit úplně, je příjemné vidět, že jsme dokázali jeho život zkvalitnit a prodloužit. My se samozřejmě snažíme primárně o vyléčení pacientů a pokrok v onkologické léčbě je ohromný. Ne vždy je ale úplné vyléčení možné. Pokud tým lékařů rozhodne o ukončení aktivní onkologické léčby, poskytujeme pacientům takzvanou paliativní péči. Pomáhá nám paliativní tým, který komunikuje s pacientem o jeho přáních. Pacient už ví, že se nevyléčí, ale v rámci paliativní péče nadále tišíme doprovodné symptomy toho nevyléčitelného onemocnění. Sám pacient se rozhoduje, jestli by chtěl jít domů, do domácí hospicové péče, nebo do kamenného hospice. Někdy nastane situace, že pacient souhlasí s hospicem, ale jeho zdravotní stav se natolik zhorší, že převoz lékař nedoporučí a pacienta necháme důstojně zemřít u nás na lůžkovém oddělení. Takže pokud už se bavíme o terminální fázi života je pro nás motivací i vědomí, že pacient důstojně zemřel.

Co je podle vás klíčem k tomu, aby i v té opravdu těžké situaci pacient cítil důstojnost a lidskost?
Určitě empatie ze strany personálu. Je důležité, abychom si opravdu našli chvilku a za pacientem zašli. Pokud si chce popovídat, tak s ním komunikujeme, pokud ne, tak ho třeba jenom vyslechneme. Vyslechnout pacienta a dát mu jistotu, že jste tady pro něho, znamená často opravdu hodně. Ne všichni pacienti jsou obklopení příbuznými. Jsou i pacienti, kteří opravdu zůstanou v nemoci úplně sami. My jsme tu od toho, abychom poskytli i tuto péči. Když mají pacienti na sklonku života nějaké přání, vždy se snažíme ze všech sil ho splnit.

Vy jste stála u zrodu paliativního týmu ve Fakultní nemocnici Hradec Králové. Jak dlouho už funguje a z jakého důvodu jste se o jeho vznik zasazovala?
Už v roce 2008 založil v naší nemocnici pan profesor Filip ambulanci paliativní péče, která funguje dodnes. V roce 2018 se nám pak podařilo právě ve spolupráci s profesorem Filipem obhájit takzvaný projekt Avast, který byl základem vzniku paliativního týmu. Součástí týmu je kromě lékaře, sestry také sociální pracovnice a psychoterapeutka. Po ukončení projektu Avast se paliativní tým osamostatnil a vzniklo samostatné Oddělení podpůrné paliativní péče, které působí ve FN HK a stará se o všechny chronicky nemocné pacienty napříč obory.

Učí se dnes personál, jak mluvit s pacienty a jejich rodinami o konci života?
V první řadě by měli s pacienty a jejich blízkými mluvit ošetřující lékaři. Předmět komunikace je zařazen jak do výuky budoucích lékařů, ale i sester.

Už skoro 20 let zastáváte funkci vrchní sestry, která je určitě spojená i se zvýšenou administrativou a manažerskou prací. Nechybí vám někdy ta obyčejná práce s pacienty?
V náplni práce vrchní sestry opravdu převažuje administrativní a manažerská práce. Na klinice máme 55 sester, 21 sanitářů a administrativní pracovnice. Mám svoji práci ráda, ale ano, práce s pacienty mi opravdu chybí.

Už jste zmínila, že kromě práce v nemocnici také učíte na lékařské fakultě. Co vás nejvíc baví na práci s mladými sestrami?
Učím zejména proto, že v mladých lidech vidím velký potenciál a baví mě ho rozvíjet. Moc bych si přála, aby více sester, které vystudují, zůstávalo ve zdravotnictví. Ačkoliv se počty studentů na zdravotnických školách i fakultách stále navyšují, určitá část studentů nakonec skončí úplně mimo zdravotnické obory. A to je problém. Pak jsou tu také někteří, kteří po ukončení studia nastoupí do zdravotnického zařízení a po krátké době odchází. Třeba z toho důvodu, že si mysleli, že budou mít více volného času. Domnívám se, že pro dnešní generaci je dostatek volného času důležitější, než jak jsem to na začátku své profesní cesty vnímala já. V každém případě ze své pozice moc dobře vím, že sehnat dnes sestru není vůbec jednoduché.

Co byste poradila mladým lidem, kteří uvažují o práci v ošetřovatelství nebo už v ní začínají?
Přála bych každému, kdo práci ve zdravotnictví zvažuje, aby po ukončení studia zůstal ve zdravotnictví. Aby našel v naší krásné a pomáhající profesi radost z práce a aby jej naplňovala tak, jako mně celý můj profesní život až doposud. Práce ve zdravotnictví je krásná a opravdu se jí nemusíte bát. Je samozřejmě náročná, ale úsměv pacienta nebo radost, z vyléčení, či prodloužení života za to rozhodně stojí.

Říká se, že lidé v pomáhajících profesích často zapomínají sami na sebe. Jak to máte vy?
Ano, je pravdou, že jsem na sebe občas zapomínala. Dnes už vím, že upřednostnit práci nebylo vždy tím správným rozhodnutím. Když jsem nastupovala na pozici vrchní sestry na onkologii, můj mladší syn šel do první třídy. Jsem si vědomá toho, že jsem na syna neměla tolik času, kolik bych měla mít, ale hodně mi tehdy pomáhali rodiče.

Jak po náročném dni v práci nejraději odpočíváte?
Vždycky jsem měla ráda různé sporty. Nikdy jsem žádný sport nedělala vrcholově, ale velmi ráda jsem relaxovala při jízdě na kole, kolečkových bruslích, plavání nebo lyžování. Dříve jsem také dělala gymnastiku a aerobik, dnes se snažím chodit alespoň na jógu.

Tomáš Kulhánek
tomas.kulhanek@salonkyhk.cz
Foto: Ondřej Littera