V kabině mám druhou rodinu, říká odchovanec Radovan Pavlík

Letos slaví Hradec hned několik významných výročí – město, fotbal, hokej. Vnímáte to v kabině, nebo se soustředíte čistě na sezónu?

Samozřejmě víme, že se slaví – na dresech máme výroční znak, město žije různými akcemi. Neřekl bych, že to někdo v kabině vyloženě prožívá, ale rozhodně to vnímáme. Mně osobně se líbila videa k výročním zápasům nebo sběratelské kartičky, to je fajn nápad. Hradec má dlouhou sportovní tradici, je hezké být součástí těchto momentů.

Pamatujete si, kdy jste poprvé jako malý kluk navštívil zápas na hradeckém zimáku?

Vybavuju si sklápěcí červeno-žluté sedačky a zápasy první ligy – úplně jiná atmosféra, jiné měřítko než dnes. Na extraligu jsme s tátou jezdili do Pardubic, měl lístky z práce, ale tady doma v Hradci jsem si užíval každý zápas. Nebylo vyprodáno, chodilo pár stovek lidí, ale mělo to své kouzlo. Pro dítě, co milovalo hokej, to bylo magické.

Kdy přišel ten zlom, kdy jste si řekl: „Takhle chci jednou stát na ledě jako hráč“?

Začal jsem opravdu brzy – ve třech letech ve školičce bruslení. Ale ten zásadní moment přišel někdy v dorostu, kolem patnácti, šestnácti. Najednou jsem měl možnost poprvé nakouknout k áčku, dotknout se toho dospělého hokeje. V tu chvíli mi došlo, že pokud mám šanci, musím po ní jít naplno. Rodina mě celou dobu podporovala a vedla, bez ní bych se k tomu nikdy nedostal.

V ročníku 2013/14 jste s dorostem získal mistrovský titul. Jak na tu sezónu vzpomínáte?

To bylo něco neskutečného. V play-off jsme prohrávali 0:2 na zápasy s Brnem, na jejich střídačce stál pan Zábranský, proti nám hráli kluci jako Martin Nečas nebo Lukáš Dostál. My jsme to ale otočili a pak vyhráli Mistrovství republiky. Trénoval nás Tomáš Martinec. Byla to taková naše pohádka a věřím, že právě tam se to pro spoustu z nás zlomilo. Naučili jsme se, co znamená tým, disciplína a každodenní práce.

Vzpomínáte si na svůj debut mezi muži v extralize?

Pamatuju si hlavně jedno: neudělat chybu. Potřeboval jsem tehdy jeden start, abych mohl hrát za juniorku v extralize, takže jsem dostal za áčko šanci ve Zlíně. Pár střídání, takové „nakoukni a ukaž, že na to máš“. Byl jsem nervózní, ale zároveň strašně vděčný, že ta chvíle přišla.

Jaký je rozdíl mezi vámi jako mladým debutantem a dnešním Radovanem Pavlíkem?

Dřív jsem byl ten mladý, dravý, co se chce ukázat. Dneska už se ode mě čeká zkušenost, vyspělost. Mám větší roli na ledě i v kabině. Nejsem typ, co by v šatně burcoval hlasem, spíš se snažím jít příkladem výkonem. O to víc si vážím kluků, jako je kapitán Martin Pláněk nebo Patrik Miškář – ti umí zvednout hlas, když je potřeba, a skvěle to funguje.

V kabině se dnes mluví několika jazyky. Jak si hráči rozumí mezi sebou?

Mluvíme česky, anglicky, někdy zazní i francouzština nebo finština. A i když někdo trochu bojuje s angličtinou – třeba jako já – mluvíme na sebe pomalu a srozumitelně. Důležité je, že si každý chce vyjít vstříc. V kabině to letos sedlo výborně, parta funguje.

Jak byste z pozice hráče popsal styl trenéra Tomáše Martince?

Je to aktivní hokej, hodně pohybu, hodně bruslení. Chceme být nepříjemní pro soupeře, napadat, hrát s pukem a zároveň zodpovědně dozadu. Je to náročné, ale zároveň vám to jako hráči dává jasný rámec, ve kterém se můžete rozvíjet.

Jste známý jako specialista na oslabení. Jak se k té roli člověk dostane?

Ani nevím, přišlo to nějak tak přirozeně. Jsem menší, rychlý, takže se v našem herním systému cítím dobře. Chtěl jsem dostávat víc času na ledě, přesilovky moc nehraju. Ve dvojici jsme se sešli s Patrikem Miškářem – doplňujeme se, čteme se. Někdy nám trenéři říkají, že hrajeme trochu mimo systém, ale dokud to funguje, nikdo to moc neřeší.

Pomáhá vám, že jste spolu prošli mládeží?

Rozhodně. Známe se roky, nejen z ledu, ale i mimo něj. A ta chemie, co tam je, nevzniká na tréninku – ta se buduje právě těmi momenty mimo hokej. Když pak přijde zkušený hráč zvenku, jako třeba Lukáš Radil, krásně to do sebe zapadne. On nám předává zkušenosti a my zase jemu trochu toho „domácího“ zázemí.

Zažil jste působení i v jiných klubech – v čem je Hradec jiný?

Všude jsem s ostatními vycházel dobře, ale doma je doma. Tady znám všechny – od kustodů po lidi na zimáku. Hradec je pro mě druhá rodina. Když sem ráno přijdu, cítím, že jsem tam, kam patřím.

Jak se podle vás klub posunul od vašich dorosteneckých let?

Obrovsky. Extraliga změnila všechno – úroveň, očekávání, návštěvnost. Lidé začali chodit, derby s Pardubicemi plní halu. Infrastruktura se posunula, zázemí je jinde. Hradec je dnes silný extraligový klub a má na to jít ještě výš.

Co by měl být další krok pro hradecký hokej?

Titul. Vyhráli jsme základní část, máme stříbro, bronz… ale ten nejvyšší cíl pořád chybí. Myslím si, že klub na to má – a nejen klub, i město. Je tu zázemí, podpora, vášeň. Je čas to dotáhnout.

Co by titul znamenal pro město?

Obrovskou euforii. Už postup do finále proti Třinci přinesl vlnu emocí – vítaly nás davy, lidé slavili druhé místo. Kdyby se povedl titul, město by explodovalo radostí. A já bych byl šťastný, že jsem toho mohl být součástí.

Jak vnímáte derby s Pardubicemi – čím je jiné?

Je to úplně jiný svět. Napětí, atmosféra, intenzita. Během play-off jsme museli jet na zimák v Pardubicích v konvoji s policií – to mluví za vše. Hradec a Pardubice jsou blízko, lidé jezdí z jednoho do druhého města do práce nebo za rodinou. Ale když se hraje derby, je to vážná věc. Ať vyhrajete, nebo prohrajete, ty zápasy jsou prostě výjimečné.

Jaká je vaše zkušenost s hradeckým kotlem?

Neuvěřitelná. Je to jeden z nejlepších kotlů v republice. Často tam vidím stejné tváře jako v době, kdy jsem sám jako kluk chodil fandit. Jsou to srdcaři, kteří žijí pro klub. A když to rozjedou, halu prostě strhnou.

Co pro vás znamená hrát doma – před rodinou, kamarády?

Je to pro mě odměna. Celý život mě podporovali, stáli za mnou, a teď si ty chvíle můžeme společně užít.

Kam si chodíte v Hradci vyčistit hlavu?

Do lesů na Novém Hradci. Bydlím kousek, máme pejska, takže často vyrážíme na kolo, na procházky nebo jen tak. Zastavíme u Lesního hřbitova a jdeme do ticha. Město je tady za rohem, ale příroda taky. A to je pro mě ideální kombinace.

Kdybyste mohl městu popřát něco do dalších let…

Ať zůstane takové, jaké je. Lesy, zeleň, kousky historie vedle moderních věcí – to dělá Hradec výjimečný. A hlavně ať se tady lidem dobře žije.

A co vzkážete fanouškům ke stému výročí klubu a dalším výročím, která letos slavíme?

Děkujeme. Za to, že chodíte, že nás podporujete i ve chvílích, kdy to nejde podle představ. Bez vás by ten sport neměl smysl. Věřím, že nás ještě čekají krásné momenty. A že je zažijeme společně.

Matěj Holaň
matej.holan@salonkyhk.cz
Foto: Stanislav Souček