Za klukoviny nesmí nikdo platit životem, říká zachránce hocha Libor Karsch

O sobě říká, že nestojí o slávu, ale že má „velký dar nezazmatkovat a udělat to, co je potřeba“. V rozhovoru mluví o samotné záchraně, ale i o empatii, výchově, odvaze ozvat se a o tom, proč bychom měli každý den udělat aspoň jeden malý dobrý skutek.

Ve filharmonii jste přebíral medaili města Hradec Králové. Jak jste ten večer prožíval?

Upřímně, společenské akce úplně nemusím. Naposledy jsem měl oblek na sobě na svatbě kamaráda nebo možná na vlastním maturitním plese, a to už je pár let. Takové prostředí ve mně spíš vyvolává rozpaky. Zároveň jsem ale byl vděčný, že si někdo všiml činu, který zachránil dětský život, a že to společnost dokáže ocenit. Atmosféra byla moc hezká – filharmonie, hudba, příjemní lidé. Povídali jsme si s Danem Kouteckým, zachráncem ženy, která na kole vjela do Labe, a s lékařem, který zachránil maminku s miminkem. Bylo to strašně přátelské, neslo se to celé v duchu dobrých činů.

Vraťme se k tomu únorovému odpoledni. Co jste tehdy u řeky viděl?

Od přírody jsem pozorovatel. I když jdu s rodinou, se psem a řeším dítě a kočárek, pořád koukám před sebe a vnímám, co se děje. Toho kluka jsem viděl už zhruba sto metrů před sebou – šel k břehu a to mě hned zpozornělo. Sedl si k ledu, a pak to byl zlomek vteřiny: šlápnul, led povolil a najednou byl ve vodě.

Co následovalo v těch prvních několika vteřinách?

Okamžitě jsem se rozběhl. U Hučáku je poměrně velká hloubka, rozhodně taková, že se dítě od dna neodrazí. Břeh je oblý a není tam moc čeho se chytit. Kluk měl zimní bundu, dlouhý kabátek, oteplené kalhoty a těžký školní batoh, který ho rychle stahoval dolů. V tu chvíli nepřemýšlíš, jestli je to těžké – prostě ho drapneš a vší silou vytáhneš. Byl asi po prsa ve vodě, oblečení a batoh nasákly, ale naštěstí se mi ho podařilo dostat nahoru.

Jak jste s ním pracoval, když už byl na břehu?

Byl v šoku a chtěl okamžitě utéct domů, bál se, že bude mít průšvih. Sundal jsem mu mokré věci, posadil ho na lavičku a snažil se ho uklidnit. Už jsem párkrát jednal s lidmi v šoku nebo zraněnými, takže vím, že je důležité klidné jednání a základní věci – teplo, kontakt, jednoduché pokyny. Hned jsem volal na 112, aby to měly pod sebou všechny složky. Policisté byli na místě s termofólií během čtyř, pěti minut, záchranka přijela hned po nich. Kluk neměl čas ani pořádně prochladnout. Musím hodně pochválit IZS – můžeme být v Česku opravdu rádi, jak rychle a profesionálně fungují.

Kdy na vás dolehla tíha toho, co se vlastně stalo?

V tu chvíli jedeš na autopilota. Nezmatkuješ, děláš, co je potřeba. Za mnou pak vyběhl záchranář, řekl mi, že jsem mu pravděpodobně zachránil život, a fixou si napsal moje jméno a číslo na ruku. Vzal jsem rodinu, psy, kočárek a šli jsme domů – a teprve pak to na mě začalo postupně padat. Emoce, které někdo zažívá už předem a které ho někdy úplně zablokují, já mívám až potom. Beru to jako dar – že v krizové situaci nezazmatkuju a udělám to, co je potřeba. Druhý den mi volala tisková mluvčí i nadřízený, jak to, že jsem nic neohlásil. Upřímně, vůbec mě nenapadlo běžet psát nějaký záznam. Pozornost jsem nevyhledával, ten čin se prostě stal. Udělal bych to znovu – z čistě lidské podstaty.

Zmínil jste, že to nebyl první případ, kdy jste někomu pomáhal v ohrožení života. V jakých situacích jste se už ocitl?

V minulosti jsem třeba oživoval člověka nebo tahal vozíčkáře z hořícího auta. Tenkrát jsme s kolegou dostali vynadáno, že jsme na to nenapsali úřední záznam. Přišlo mi absurdní, že někdo řeší papír, když zrovna vytáhneš těžkého invalidu z hořícího auta. Ale takové absurdity se prostě dějí. Já to beru tak, že když se něco stane, tak máš jednat.

Setkal jste se s tím zachráněným chlapcem i později?

Ano, asi měsíc po události jsme se potkali v kavárně poblíž Velkého náměstí. Maminka byla samozřejmě vděčná. Kluk věděl, že sbírám „angličáky“, a přinesl mi tři ze svých autíček – to bylo moc hezké gesto. Nedávno jsem ho potkal i v naší ulici. Pozdravil jsem „Dobrý den“ a maminka mu říká: „Vidíš? Pána jsi měl pozdravit, ten ti zachránil život.“ Myslím, že teď si to ještě úplně neuvědomuje, ale až bude starší, možná mu dojde, jak blízko byl průšvihu. Klukoviny dělá každý, ale nikdo by za ně neměl platit životem.

Co byste chtěl, aby si lidé z vašeho příběhu odnesli?

Aby byli pozorní. Aby nebyli lhostejní k tomu, co se děje kolem nich – dětem, starým lidem, komukoliv. Stačí vnímat drobné změny v situacích, dívat se lidem do očí, mít trochu empatie. Nemusí jít každý den o záchranu života, ale věřím, že má smysl udělat aspoň jeden malý dobrý skutek – pozdravit, usmát se, zastat se slabšího. V dnešní době je strašně jednoduché být sebestředný, koukat jen do telefonu a na sociální sítě. Já si myslím, že to chce opak: začít u sebe, ale směrem ven – být nápomocný a vnímavý.

Dnes je často „normální“ nezasahovat. Kde se ve vás bere odvaha ozvat se nebo zasáhnout?

Často si v hlavě přehrávám krizové scénáře. Ne proto, abych je přivolával, ale abych věděl, co bych dělal, kdyby se něco stalo. Když třeba vidím ve veřejné dopravě, jak někdo na někoho začne křičet, zpozorním. Přemýšlím, jak zasáhnout tak, aby se situace uklidnila, ne vyhrotila. Zažil jsem třeba situaci v Lidlu, kdy chlap s dětmi evidentně nehrál fér s prodavačkou. Většina lidí by dělala, že nevidí, aby se nedostala do konfliktu. Já jsem cítil, že je správné ozvat se – ne vulgárně nebo agresivně, ale jasně říct: „Takhle ne. Takhle děláte ostudu akorát sám sobě.“ Nemám rád bezpráví a nespravedlnost. Myslím, že někdy stačí jen nastavit zrcadlo. Jestli ho to nenaučili rodiče, může ho to naučit až život – klidně i formou ostudy.

Říkal jste, že jste „kluk z vesnice“. Jak vás formovalo dětství a výchova?

Na vesnici jsme měli u baráku rybník a potok. Dělali jsme spoustu blbostí – padali z kol, domů jsme chodili odření a rozbití – ale zároveň jsme měli pud sebezáchovy. Starší kamarádi nám ukazovali, co už je přes čáru a co je nebezpečné. Když jsi spadl z kola, příště sis dával větší pozor, ale nikdo tě nenechal v situaci, která by tě mohla stát život. Hodně mě formovali máma, táta, babička s dědou. Máma by se pro mě dodneška rozdala. Dávali mi lásku a zároveň nastavovali hranice. Myslím, že výchova v lásce je strašně důležitá – dítě potřebuje oporu, ale ne diktátorství. Rodič by měl být i trochu kamarád: „Tohle se nedělá, a já ti ukážu proč a jak to dělat líp.“ Člověk si nese bednu zážitků a je na něm, jak z nich v dospělosti vytěží něco dobrého.

Co vám dobíjí baterky, když zrovna nejste ve službě?

Mám rád tvorbu rukama – třeba vyrábím mosazné prstýnky. Chodím s detektorem kovů, zajímám se o historii, sbírám minerály a kameny. Miluju přírodu, hrady, zámky, kulturní památky. A miluju svoje psy – dokážou člověka nádherně nabít energií. Sbírám „angličáky“, mám rád vintage a military oblečení, stará americká auta. Jednou bych si chtěl splnit sen a koupit si starý americký pickup, zatím ho mám aspoň v podobě modelů.

Matěj Holaň
matej.holan@salonkyhk.cz
Foto: Město Hradec Králové, Matěj Holaň