Zpěv a hudba jsou smyslem mého života, řekla hradecká zpěvačka Adusha

A odkud čerpá inspiraci pro texty svých písniček? „Vždy je tam část mých pocitů a názorů, jindy písničky vycházejí vyloženě z mého života a někdy z okolí, když si všimnu něčeho, co mě zaujme a já to pak chci vyjádřit po svém,“ uvedla Adusha, která absolvovala bakalářské studium oboru sociální patologie a prevence na Univerzitě Hradec Králové a nyní pokračuje na Palackého univerzitě v Olomouci, kde studuje aplikovanou psychoterapii.

Byla talentová soutěž zásadním krokem k nastartování vaší kariéry?

Myslím si, že to pro mě byl jeden ze zásadních kroků k něčemu se odhodlat, neskutečný výstup z komfortní zóny a pomohlo mi to získat sebedůvěru jít více s kůží na trh.

Pamatujete si moment, kdy jste poprvé pocítila, že hudba a zpěv jsou cesty, kterými se chcete vydat?

Už v dětství jsem psala básničky a ve dvanácti nebo třinácti letech jsem složila první písničku. Zároveň se ve mně otevírala i ta rozumová stránka. Věděla jsem, že bude těžké se v této oblasti prosadit, takže jsem to vždy dělala pro zábavu s tím, že se toho nikdy nechci vzdát. Moje okolí vidí, že to dělám s láskou, beru vše s pokorou, co přijde, to přijde, pořád mám cíle a sny, za kterými si jdu, ale zároveň stojím nohama na zemi a přistupuji k tomu logicky.

Kdo vás v té době nejvíce ovlivnil nejen hudebně, ale i lidsky?

Milovala jsem britskou dívčí hudební skupinu Little Mix a dodnes znám každou její písničku. I když se už rozpadla, byla pro mě tehdy vzor kvůli vlastním, velice dobře promyšleným textům. Tenkrát jsem si řekla, že něco takového by mě bavilo, a navíc byly členky skupiny pokorné a skromné, což se mi líbilo.

Co stálo u zrodu vašeho uměleckého jména Adusha?

Tak mi říkali, když jsem byla malá holka. Často promlouvám při vystoupeních k divákům a říkám jim milé duše, protože se hodně soustřeďuji na duševní stránku osobnosti, a kromě toho to také souvisí právě s tímto uměleckým jménem.

Jak vypadá váš tvůrčí proces? Začínáte textem, melodií, nebo spíše nápadem či pocitem?

Mám to pokaždé jinak, ale většinou začínám textem. Stává se, že s někým mluvím, on řekne nějaké zajímavé slovo a mně už se rozjede fantazie nebo příběh. A to už je cesta k napsání textu. K psaní textu také vedou pocity, jako třeba nějaké mé trápení nebo naopak radost. Občas mě nic nenapadá, proto si v programu hraji se samply, různými melodiemi, k tomu mě napadá text a do hudby si dosadím příběh.

Inspiraci k psaní textů tedy nacházíte v sobě, ve vážných celospolečenských tématech či příbězích druhých?

Vždy je tam část mých pocitů a názorů. Jindy písničky vycházejí vyloženě z mého života a někdy z mého okolí, když si všimnu něčeho, co mě zaujme a já to pak chci vyjádřit po svém. Myslím si, že se o vážnějších věcech, které společnost trápí, obecně v písničkách málo mluví, což je podle mě škoda.

Poslouchal jsem vaše písničky a zaujal mě váš sarkasmus, sebeironie a vlastně tam byly i záblesky humoru. To je to, co chcete posluchačům předat?

Mám dvě stránky. Buď chci, abych zasáhla posluchače hloubkou a předala jim nějakou, pro mě důležitou informaci, nebo jim chci odlehčit každodennost a k tomu je dobrý sarkasmus, humor i sranda ze sebe samé, prostě to, co je mi také velmi blízké. Mám třeba písničku, která se jmenuje Catfish, kdy se jejím prostřednictvím na sociálních sítích stávám někým jiným, než ve skutečnosti jsem. Člověk se totiž na sociálních sítích nějak prezentuje a realita je pak trochu jiná. Písničku jsem napsala, protože jsem si všimla i u sebe, že si občas dám na fotku filtr nebo že tam dávám jen to, s čím jsem spokojená, ale neodráží to celé moje já, jaká doopravdy jsem. Je vlastně fajn si tohle občas přiznat.

Řekla jste, že hudba musí vycházet z vašich pocitů, ne jak to chtějí ostatní, jinak není upřímná. Je to pro vás zcela zásadní?

Ano, je. Řekla jsem to na základě kritiky na sociálních sítích, kdy mi někdo radil, abych udělala něco veselého a nějak jinak. To je však pohled některých lidí a ne můj, jako autorky písniček. Vadí mi, když mě někdo tlačí do svého úhlu pohledu. Své písničky beru podle sebe, jak já to vidím a cítím.

Jak byste popsala svůj hudební styl někomu, kdo vás ještě neslyšel?

To je těžká otázka. Možná bych to nazvala něco jako pop-folk, ale některé písničky se lehce dotýkají i country, jiné jsou zase do rapu. Snažím se, aby moje písničky byly hudebně různorodé. Asi by mě úplně nebavil pouze jeden styl.

Sociální sítě jsou dnes pro hudebníky obrovskou platformou, jak se dostat do povědomí posluchačů. Do jaké míry je využíváte, kolik máte posluchačů?

Mám takový dojem, že v dnešní době se více daří na sociálních sítích než v realitě, tedy než se z konkrétního člověka stane všeobecně známá osobnost. Já mám na instragranu zhruba 40 tisíc lidí, což je podle mě slušné číslo. Na koncerty chodí méně lidí, ale chce to asi čas a trpělivost.

Těší vás zpětná vazba posluchačů?

Nejvíce mě potěší, když to někomu pomůže, zlepší náladu nebo se tím něco přiučí. Mám pocit, že pak moje hudba dává dvakrát větší smysl, protože to přerůstá i mě samotnou a pomáhá to nejen mně, ale i někomu jinému, byť by to byl i jen jeden člověk.To mě těší, je to milé a zároveň cítím, že to má smysl.

Vrátil bych se ještě k albu Conflicted, tedy Konflitní. Proč jste mu dala právě tento název a o čem je?

Vychází celé ze mě, protože jsem uvnitř poněkud konfliktní osoba a pere se ve mně velmi mnoho věcí. Myslím si, že většina z nás svádí nějaký vnitřní souboj sám se sebou. Proto album dostalo tento název.

Mělo u vašich fanoušků velký ohlas?

Je to mé první album a vyšlo v roce 2023 před soutěží Česko Slovensko má talent, tedy v době, kdy mě ještě neposlouchalo tolik lidí. Mělo ale pozitivní reakce a to mi samozřejmě udělalo radost.

Co pro vás bylo na hudební cestě největší překážkou a co naopak největší radostí?

U mě bude asi největší překážkou psychika, protože není úplně jednoduché vystupovat před lidmi, když jsem byla celý život tak trochu introvert. Zpočátku to pro mě bylo hodně těžké a je to stále překážka, kterou musím překonávat. Když se ale všechno povede podle mých představ, to mi přináší radost a dostávám se do stavu euforie.

Absolvovala jste bakalářské studium oboru sociální patologie a prevence na Univerzitě Hradec Králové. Mohla byste ho trochu přiblížit?

Při studiu jsme se zaměřovali na společenské problémy, jako jsou domácí násilí, sebevražednost, psychické potíže, šikana, měli jsme také antropologii, což je věda o člověku v širokém slova smyslu.

Co vám studium dalo?

Mimo jiné mi dalo hodně podnětů k psaní mých písniček. Podařilo se mi spojit studijní obor s tím, co dělám v hudební oblasti. Když jsem vyrůstala, měla jsem určité psychické problémy a studium mi poskytlo vhled i pochopení, co a jak se děje. Byla to pro mě svým způsobem i terapie.

V současné době ve studiu pokračujete na Palackého univerzitě v Olomouci. Jde o podobný obor?

V Olomouci studuji aplikovanou psychoterapii, kdy pořádáme skupinové terapie, zabýváme se krizovými situacemi a intervencemi, což pomáhá k rozšiřování obzoru.

Budete se vystudovanému oboru věnovat v praxi, nebo se vydáte zcela na hudební dráhu?

Jsem racionální člověk, a když vidím, že se nyní hudbou nemůžu uživit naplno, chci se věnovat vystudovanému oboru. Pokud by se ale situace změnila a hudba by mě uživila, budu se zcela věnovat hudební dráze. Rozhodně se této myšlenky nechci vzdát, ale uvidíme, co přinese budoucnost.

Na čem právě pracujete a co byste posluchačům ráda nabídla v nejbližší době? Uvažujete o dalším albu?

Další album zatím v plánu nemám, i když bych ho někdy určitě chtěla vydat. Je to však finančně náročné. Je to cíl, který si chci splnit, ale bude to reálné až v době, kdy ukončím studia a budu pracovat naplno.

Pokud ale vím, vyšel vám singl.

Ano, vyšel letos 3. října, jmenuje se Stopka a mám z něho obrovskou radost. Je o limitech, které si člověk nastavuje. Člověk chce být totiž všude a všechno zažít. Někdy si ale musí dát stopku, poznat své hranice, myslet nejen na své okolí, ale také na sebe a odpočinout si psychicky i fyzicky. Součástí nového singlu Stopka je také videoklip, který natočili kameramani Dalibor Prokeš a Jakub Šiška a odvedli super práci, za což jim moc děkuji.

Co vám zpěv a hudba dávají v osobním životě?

Rozhodně velké uvolnění, které mě osvobozuje od různých tlaků. Je to pro mě zároveň neskutečná ventilace a svým způsobem smysl mého života, protože si vůbec neumím představit, že bych s tím skončila. Je to moje forma komunikace prostřednictvím textů, které píši.

Jak odpočíváte, když zrovna netvoříte nebo nestudujete?

Spím nebo jím. (smích) Miluji cestování, které naplňuje velkou část mého života. V rámci programu Erasmus jsem například půl roku byla ve španělském Madridu a v roce 2022 jsem čtvrt roku pracovala v Jižní Koreji, kde jsem se cítila jako doma. Díky pobytům, které jsem v zahraničí trávila sama, jsem si dokázala, že zvládnu spoustu věcí a neměla bych se tak bát a víc si věřit, což vlastně přispělo k tomu, že jsem se odhodlala se přihlásit do soutěže Česko Slovensko má talent.

Co byste poradila mladým lidem, kteří chtějí začít sdílet svou hudbu na sociálních sítích, ale bojí se reakce okolí?

S tím jsem bojovala, když jsem dospívala, protože jsem v různých situacích hodně dala na reakce svého okolí. To se však časem změnilo, když jsem si uvědomila, že jsem to já a moje pocity bez toho, jak na to reaguje okolí. Člověk to ale neví, pokud to nezkusí. Je tedy potřeba vyšlápnout, nenechat se zviklat kritikou, špatnou zpětnou vazbou nebo tím, že se hned něco nepovede. Důležité je být trpělivý, mít výdrž a odvahu jít za tím, co má člověk rád a naplňuje ho to.

Žijete v Hradci Králové? Čím vám je toto město blízké?

Já ho miluji. Je to nádherné, živé a kulturně bohaté město. Velkou výhodou je, že leží v centru republiky. Zároveň mám v Hradci, kde žiji s přítelem, hodně kamarádů a žije se mi v něm skvěle.

Hynek Šnajdar
hynek@salonkyhk.cz
Foto: archiv Adély Řezáčové