Básník Radek Vohlídka: V mých básních má výlučné postavení podzim

Na svém kontě má tři autorské básnické sbírky a jednu společnou, vytvořenou s italským básníkem Filadelfem Giulianem žijícím v Čechách. Kromě toho své básně hojně publikuje v rozmanitých sbornících i na sociálních sítích. „Moje poezie se týká života, vztahů, přírody i duchovních záležitostí. Je stručná a trochu melancholická,“ řekl v rozhovoru pro Salonky básník Vohlídka, který je také spoluzakladatelem Literární poeticko-pivní společnosti vzniklé na Vinglu.

Co vás přivedlo k básním a kdy to bylo?

S básněním jsem začal někdy před patnácti lety, tedy poměrně pozdě. Do té doby jsem básně nejen nepsal, ale ani moc nečetl. I když jsem od malička velký čtenář, poezii jsem tehdy nepřišel na chuť. Teprve v pozdějším věku mě inspiroval dnes už bohužel nežijící polský básník a přítel Cezary Lipka, který do svých básní vkládal svůj život. Proto jsem si řekl, že bych to také zkusil, a začal jsem si psát do „šuplíku“. Když přišel covid, rozhodl jsem ve spolupráci s hradeckou tiskárnou Dukase vydat téměř samonákladem svoji prvotinu.

Samozřejmě se nemůžu nezeptat na vaši první báseň. Uvízla vám v paměti?

Sice patřím mezi básníky, kteří si svoje básně moc nepamatují, ale vím, že ta první byla o podzimu, což je moje stěžejní téma dodnes. Melancholický podzim mě vždy velmi přitahoval. Zatímco ostatní mají klasické čtyři roční období, tedy jaro, léto, podzim a zima, já bych klidně mohl mít: podzim, podzim, podzim a podzim. (smích)

Vaší premiérou byla sbírka Cesta k sobě, která vyšla v roce 2020. Na co jste se v ní zaměřil?

Sbírka není o tom, že bych reflektoval nějaké dění, například politické, angažované nebo sociální. Je rozdělena do několika mně oblíbených témat, z nichž jsem se potřeboval vypsat. Vycházel jsem z toho, že jsem třeba okolo sebe něco viděl, zaslechnul, přečetl či mě zaujalo nějaké sousloví, které jsem si hned zapsal. Z těchto vjemů pak vznikaly básně. Moje poezie se týká života, vztahů, přírody i duchovních záležitostí. A jak už jsem řekl, výlučné postavení v mých básních má podzim.

Jaké pocity vás provázely, když vyšla, a jaké byly reakce?

Moje pocity byly úžasné až euforické, protože to byla moje prvotina. Lidé, kteří nevěděli, že píšu, byli poměrně dost překvapení. Ti, co mě znali, ji myslím přijali pozitivně. Sbírku jsem si distribuoval sám, něco jsem rozdal, něco se také prodalo. Myslím, že ty básně nebyly špatné, a k některým z nich se dodneška rád vracím.

Od té doby jste ale vydal další dvě. Které?

Po první sbírce Cesta k sobě jsem se v roce 2022 při tvorbě knižního sborníku 7 × 7 poetických zastavení, v němž sedm básníků představuje svých sedm básní, seznámil se skvělým básníkem Jiřím Raichlem z Dobrušky, jenž má svoje nakladatelství Tofana. Tam mi vyšly další dvě autorské sbírky, v roce 2023 V náručí a loni Proti/Klady.

Následně jsme v roce 2024 Na Vinglu, což je náš oblíbený a známý hradecký hostinec Malý Růžek, vymysleli sborník Pinot Noir s noirovou poezií. V nakladatelství Tofana, jako zatím poslední počin, loni vyšla společná sbírka Cesty/Viaggi, v níž jsem se potkal s italským básníkem Filadelfem Giulianem, který žije už několik let v Červeném Kostelci. Knížka je doplněná skvělými ilustracemi jeho ženy Radky Giuliano Šimkové. Kromě toho jsem zastoupen v několika dalších sbornících, které vycházejí v republice.

Vaše básně byly také zveřejněné v časopisech Host či Divoké víno i na sociální síti Poetizer. Co to pro vás znamená?

Samozřejmě mě to potěšilo. Poetizer je aplikace do mobilu, kde jsem dříve více publikoval. Teď jsou moje básně spíše v poetických skupinách na facebooku a v minulém roce jsem byl zastoupen v asi pěti sbornících.

Stal jste se rovněž součástí antologie Literáti na trati.

Jde o velmi zajímavý projekt básníka a železničáře Františka Tylšara, v němž dostali příležitost autoři inspirovaní prostředím kolejí, vlaků a cestováním. Já jsem svými básněmi o cestování zastoupený v posledních pěti ročnících této antologie, s kterou jsme se dokonce dostali do Knihy rekordů Agentury Dobrý den v Pelhřimově.

Vystupujete také v literárním pořadu Večer přiměřených depresí. Mohl byste ho blíže představit?

Je to pořad, který se koná v Praze a nabízí autorské čtení poezie a prózy. Právě v něm jsem měl v roce 2019 svoje úplně první veřejné vystoupení. Při něm jsem se seznámil s básnířkou Zorou Šimůnkovou, která tento pořad dlouhá léta vedla, ale bohužel v covidové době zemřela. To bylo tenkrát pro mě, jako začínajícího básníka, naprosto zásadní setkání. Ona mi totiž řekla, kam bych měl své básně posílat. To se ukázalo jako skvělá cesta a rozšíření možností prezentace své poezie i možnosti kontaktů s mými čtenáři. Navíc na každém čtení najdu někoho nového z básnické komunity, což je velmi obohacující.

V legendárním hradeckém hostinci Malý Růžek zvaném na Vinglu vznikla Literární poeticko-pivní společnost. Proč zrovna tam a co k tomu vedlo?

To má zajímavou historii. Protože mám podnik Malý Růžek kvůli jeho naprosto perfektní atmosféře velmi rád, zkontaktovali jsme se s nakladatelem Jiřím Raichlem a dohodli se, že se setkáme právě v tomto hostinci. A tam vzniknul nápad připravit již zmíněný sborník 7 × 7 poetických zastavení. Jiří mi sdělil, že už má do něj vybrané nějaké básnířky a chtěl by ho doplnit o básníky. Znal jsem se s básníkem Martinem Vídeňským z Letohradu, kterého jsme přizvali na další setkání, kde jinde než na Vinglu. Protože jsme si neskutečně sedli, navíc měli podobný smysl pro humor i náklonnost ke stolním společnostem z první republiky, scházeli jsme se dál a z těchto setkání vznikla Literární poeticko-pivní společnost se sídlem na Malém Růžku v Hradci Králové.

Poté už jsme u piva vymýšleli další projekty, mezi něž patřil sborník Pinot Noir, který vznikal půl roku a bylo v něm zastoupeno třiatřicet básníků. Poté se na nás začali nabalovat další lidé, například jako jeden z prvních i hradecký básník Rostislav Opršal. Nebyli to však jen básníci, ale i ti, kteří mají rádi poezii a literaturu. Zatím poslední událostí, kterou jsme uspořádali loni 30. prosince, bylo Předsilvestrovské čtení na Vinglu. V hostinci se sešlo jedenáct básníků.

Zmínil jste sborník Pinot Noir, což v souvislosti s poeticko-pivní společností nezní moc pivně, když jde vlastně o druh vína.

Myšlenku sborníku jsem vymyslel já s tím, že v množství sborníků vycházejících v České republice by se měl nějak odlišovat. Rád píšu melancholickou poezii, takže by to mělo být něco temnějšího, prostě takový noir. Dva členové naší společnosti, kteří jsou velcí vinaři, vyhrkli Pinot Noir. A název byl na světě.

Co se při akcích na Malém Růžku děje?

Kromě toho, co jsem už zmínil, to jsou například křty sbírek. Měli jsme tady také čtení vysokoškolského pedagoga Ivo Haráka pro studenty a další podobně zaměřené akce s rozmanitými osobnostmi a básníky z různých koutů republiky.

Čím je pro vás poeticko-pivní společnost důležitá?

Samozřejmě v tom, že lidi obohacuje nejen tvorbou, ale i zpětnou vazbou. Kromě toho mezi námi panuje přátelská atmosféra a navíc stále vznikají nové věci. Teď například chystáme sborník, který bude věnován naší hospodě. To bude možná letošní překvapení. Kromě toho je Malý Růžek specifický svou originální výzdobou. Teď jsou tady na stěnách portréty různých osobností, které jsou dílem hradeckého malíře Lukáše Bezvody, jenž mimo jiné ilustroval mou zatím poslední sbírku Proti/Klady.

Své verše občas zveřejňujete na vašem facebookovém profilu. Jsou to většinou krátké a srozumitelné básně. Chcete, aby jim čtenář porozuměl takříkajíc na první dobrou, a vyhýbáte se komplikované poetice?

Řekl bych, že jsem se dopracoval ke čtyřverší. I když mi tento způsob psaní sedl, zjistil jsem, že to není úplně jednoduchá disciplína, protože píšu ne volným, ale většinou vázaným veršem. Vzhledem k tomu, že preferuji minimalismus, musím hodně volit slova. Výsledkem je, že je báseň v dobrém slova smyslu úderná. Přiznám se, i když to možná může znít divně, že když píšu, na čtenáře moc nemyslím. Je totiž zřejmé, že každému čtenáři poezie se líbí něco jiného, tak se tím moc nezabývám. Ve své tvorbě jsem svobodný.

Jak vnímáte názory, že v dnešní technologicky vyspělé době je poezie spíše na ústupu a mladá generace ji už moc nevnímá?

Poezie je taková popelka nejen u nás, ale i v jiných zemích. Na druhou stranu skupina lidí, kterou poezie zajímá, tento literární žánr dobře vnímá. Ani u mladé generace to není tak špatné, protože spousta mladých lidí poezii píše. Není to dnes sice s poezií žádná sláva, ale je tu naštěstí stále s námi.

Který druh poezie a s ním spojení básníci je vám nejbližší?

Bližší je mi stručnější poezie, ale není to úplně výlučné. Tematicky mám rád to, co mě baví, to znamená mírně melancholickou poezii. Nemám rád poezii ukecanou a prvoplánově vulgární. Z básníků jsou mi velmi blízcí Bohuslav Reynek, Jan Zahradníček, Vladimír Holan a někteří moji kolegové.

Doneslo se mi, že v Katedrále svatého Ducha v Hradci Králové vykonáváte službu ministranta a akolyty, což je církevní služebník. Co vás přivedlo k duchovní cestě?

Byla to nějaká delší cesta, životní vývoj, přehodnocení priorit v životě, která teprve v roce 2001 vyvrcholila společným křtem mě a mojí ženy. Jsme tedy konvertité, tedy ti, kteří přijali víru.

Mohou se čtenáři a milovníci básní těšit na vaši další sbírku?

Říkám si vždycky, že bych měl každé dva roky vydat novou sbírku. V letošním roce k tomu tedy nedojde, ale v tom příštím snad ano. Rád bych vydal sbírku, která se bude věnovat jenom podzimu. Než k tomu ale dojde, moje básně budou publikovány v různých sbornících.

Co byste si přál, aby si z vašich básní odnesli?

Přál bych si, aby se čtenáři nad mými básněmi zamysleli. Těší mě, když se na mě někteří z nich obracejí a sdělí mi, že právě to, co jsem napsal, si ve své aktuální životní situaci potřebovali přečíst. To si pak říkám, že psát poezii má určitě cenu.

Hynek Šnajdar
hynek@salonkyhk.cz
Foto: Hynek Šnajdar