Po finále mi vytryskly slzy, vypráví nejznámější český fanoušek Argentiny

Máš přehled o tom, kolik takhle zarputilých fanoušků Argentiny u nás je? Víte o sobě navzájem?
Je nás tu určitě víc, ale, že bychom o sobě nějak věděli, to ne. Není ani tak důležité, abychom se všichni znali, jako to, abychom poradně fandili a věřili, že Argentina vždycky všechno vyhraje. Z těch veřejně známých lidi fandí třeba Petr Švancara nebo Mardy z Vypsaný fixy. U toho se mi doneslo, že je velký fanoušek od roku 1986. Tak to mě vždycky těší, když tomu někdo věří stejně jako já.

Přivezl jste nám spoustu suvenýrů v barvách vítězů Mistrovství světa. Mezi ty nejcennější suvenýry, které jste nám ukazoval, patří třeba i podepsána kartička od Diega Maradony. Co pro vás znamená?
Té si cením hodně, to asi nemusím říkat. I přesto, že je to jen kus papíru. Získal jsem ji díky kamarádovi z Holandska, který tehdy napsal do Neapole a oni mu dvě poslali. Přivezl jsem i dres Diega Maradony. Když se loučil s kariérou, tak Argentina vydala sadu speciálních dresů. Pak je tu i dres, ve kterém teď Messi vyhrál titul mistrů světa. A pak tu mám vlajky, které si vozím na stadiony, šálu z Kataru a náramek, který dostali všichni fanoušci, kteří byli na finále přímo na stadionu.

U vás ve vesnici jste raritou. Na váš dům v argentinských barvách se jezdí dívat lidé z celého okolí? Na co všechno u vás člověk může narazit?
Na baráku mám velkou šestimetrovou vlajku. Potom jsou tam všude bannery s Messim. Na těch je vtipný nápis In Messi We Trust, který je převzatý jako žert z amerických bankovek. Tenhle rok jsem přidal i to, že jsem si nechal polepit cele auto, na střeše je obrovský nápis Argentina. Je tam Messi, kterého po zisku letošního titulu vyhazuji spoluhráči do vzduchu a na espézetce mám nápis Maradona, aby každý věděl, jak se to auto jmenuje.

Vy máte za domem také zmenšeninu fotbalového stadionu slavného argentinského klubu Boca Juniors, ve kterém hrával už zmiňovaný Diego Maradona. Dal by se tam normálně hrát fotbal? 
Má tisíc metrů, to znamená, že pět na pět bychom si tam v klidu zahráli. Oficiální stadion týmu Boca Juniors se jmenuje Bonboniera a já to mám menší. Takže to mám pojmenovaný Bonbonierita. Mám tam dokonce tribunu pro padesát lidi. Všude jsou bannery slavných hráčů, kteří za tenhle klub nastupovali. Mám tam dokonce i trávník z té opravdové Bonboniéry, který prodávali někde na internetu. Musel jsem si ho koupit, protože to byl trávník, na kterém běhal ještě Maradona. A tomu všemu dominuje socha právě zmiňovaného Diega Maradony v nadživotní velikosti, kterou potkáte hned při příchodu. Občas si jdeme s rodinou takhle za barák zahrát. Pustíme si argentinskou hymnu a máme hezké odpoledne.

Kolik máte v rodině příslušníků, kteří s vámi chodí hrát?
Já mám pět dětí. Takže si zahrajeme krásně tři na tři. Musím říct, že původně jsem jich chtěl 11, ale žena už je unavená (smích).

Co na tuhle vaši lásku k Argentině říká vaše žena?
No já mám štěstí, že nemám manželku, ale přítelkyni, takže jsme spolu pořád v takovém hezkém vztahu. A je to hrozně fajn, skoro pořád jak na začátku. Ona si tedy myslí, že jsem čím dal praštěnější. Když se dozvěděla, že poletím do Kataru, tak si myslela, že jsem už úplně vedle. Protože mě samozřejmě zajímají práva lidí a ze začátku jsem velmi odsuzoval Katar a to, že se tam mistrovství bude vůbec konat. Moc nechápala, že tam najednou chci jet. Já jsem dokonce měl vstupenky na zápasy ve skupině s Mexikem a Polskem, jet se mi tam ale nechtělo. Po čtvrtfinále jsem si už ale nemohl pomoct.

Byl jste někdy přímo v Argentině na nějakém zápase?
Byl jsem na spoustě ligových zápasu Bocy Juniors a musím říct, že na to rád vzpomínám. V Argentině je fandění na úplně jiném levelu než tady u nás. Fandí se už hodinu před zápasem. Když jsme tam přijeli, nemohli jsme se tam nějak dostat, procházeli jsme několika kontrolami. Už se blížil začátek, tak jsme tam společně s ostatními podlezli nějaký plot a rychle utíkali ke stadionu, do toho nás honili policajti, bylo to divoký. Na zápase jsme všichni stáli, nikdo neseděl, všichni jsme byli jeden velký kotel. Pak nastoupili hráči a já si všiml, že mezi tribunou a trávníkem jsou příkopy, jaké máte u lvů v zoo, aby nikdo nevběhl na trávník. Náš tým tehdy vyhrál 3:0 a slavilo se, jak kdybychom byli mistři světa a přitom to byl jen obyčejný zápas v lize.

Kde jste sledoval nedávné mistrovství světa?
Základní skupiny z domova. Musím říct, že nerad chodím do hospody. To, jak jsou všichni chytří, mě úplně rozčiluje. Já jsem rád doma. Potom volám kamarádům a probíráme spolu průběh zápasu.

Argentina šokovala, když na úvod šampionátu po 36 zápasech a více než třech letech prohrála se Saudskou Arábií. To muselo být těžké pro fanouška Argentiny, ne? 
Když nad tím vzpomínám zpětně, tak to bylo to nejlepší, co se mohlo stát. Myslím si, že tohle ten tým vrátilo trochu na zem.

Na vyvrcholení turnaje jste se rozhodl odcestovat přímo do Kataru. Jak těžké bylo takhle na poslední chvíli sehnat letenky a ubytování?
Těžký to není, když má člověk peníze. Já 25 let abstinuju, tak jsem si něco našetřil. Chtěl jsem jet už na semifinále, protože čtvrtfinále bylo fantastický. Po něm jsem zkontaktoval agenturu. Problém byl, že bych takhle narychlo nedostal víza. Hrozilo, že bych se nedostal do letadla. To jsem zas vzhledem k tomu, kolik bych za to všechno dal peněz, riskovat nechtěl. Byli jsme ale domluvení, že jak Argentina postoupí ze semifinále, tak jedu.

Na kolik vás cesta s ubytováním a vstupenka na finále celkově vyšly?
Pohybuje se to v řadu nižších statisíců.

Na stadion, na kterém se hrálo finále, se vešlo 88 tisíc diváků. Jaká byla atmosféra?
Atmosféra byla neskutečná. Já jsem do Kataru přijel už v pátek a měl jsem den do finále. Šel jsem se tak podívat i na zápas o třetí místo mezi Chorvatskem a Marokem. Krásně jsem si okoukl tu atmosféru a stadion a hezky jsem se připravil na to finále. Na tom mistrovství světa je úplně skvělý, že tam člověk potká stejný blázny jako je on. Z Indie, Srí Lanky nebo třeba z Guatemaly. Mohli jsme se hodiny bavit o sestavách a o všem, co k fandění patří. Argentinci, když jsme si k nim sedli na večeři, tak vůbec nechápali, jak mužů znát všechny ty jejich hráče. Jak mužů mít doma sochu Maradony. Já, Čech z nějaký malý vesnice. Když jsem jim to ukazoval, nevěřili tomu a smáli se.

Jak jste si užil samotné finále?
Na stadionu jsem byl už pět hodin před finále a potkal jsem spoustu fanoušků. Všechno bylo moc hezky připravený. I ten předzápasový program byl vymazlený. Mistrovství stálo 200 miliard a bylo to na tom vidět.

Průběh finále byl ze začátku pohádkový, když už po 35 minutách vedli Argentinci 2:0. Byla v tu chvíli mezi fanoušky euforie?
Absolutní. A ještě ke všemu byly ty dva góly opravdu krásný. Musím pochválit i trenéra Argentiny, protože rozebral do té 79. minuty hru Francie.

Jak se změnila atmosféra, když v závěru utkání Francie vyrovnala?
Já musím říct, že jsem hned věděl, že to rozhodne není vyhraný. Argentinci nikdy nedostali nic zadarmo. Ani v tom reálným životě. To je stát, který věcně trpí. Takže já věděl, že to bude těžký, ale že se to takhle otočí během dvou minut, to jsem nečekal. Navíc po tom bylo ještě prodloužení, který bylo opravdu dlouhý. Byl to ale suverénně nejlepší fotbal, jaký jsem kdy viděl.

Jak si vedli fanoušci jednotlivých týmů?
Francouzi nebyli 70 minut slyšet, probudil je až jejich první gól. Argentinci celou dobu zpívali a fandili. Po vyrovnání na 2:2 tedy i brečeli. Po 30 vteřinách pláče si ale sundali dresy a na celý stadion zase začali skandovat.

Finále nakonec rozhodly až pokutové kopy. Jak jste ten napínavý závěr prožíval? 
Naštěstí mám tlak dobrý, takže jsem byl v pohodě. Ale představte si, že já jsem si ani nespočítal, že ta penalta Montiola je ta výherní. V takovém jsem byl transu. Nepočítal jsem to a když padl rozhodující gól, tak jsem 10 vteřin vůbec nevěděl, že jsme mistři světa. Když pak celá tribuna slavila, tak mi vytryskly slzy. Šílený. Obrovská euforie. Hodinu a půl zápase jsem si tam sedl a nemohl jsem ani mluvit. Já byl v takovým úplně divným stavu. Ale bylo to krásný.

Jak jste to potom oslavil?
Já jako abstinující alkoholik nemám co bujaře slavit. Ještě v Kataru, kde nikde není alkohol. Po zápase jsem šel před stadion, kde jsem dal i nějaké rozhovory. A potom jsme tedy šli s Argentinci někam do hospody, byť jsem nepil. Pro mě budou další čtyři roky nádherný, protože Argentinci jsou mistři světa.

Vítek Martinec
redakce@salonkyhk.cz
Foto: Archiv Miroslava Urbance