Ředitel je od toho, aby udělal místo ostatním učitelům, říká Karel Šust

Jak jste se vy jako dítě dostal k hudbě? Chodil jste také na nějakou ZUŠ?
Když jsem byl malý, tak žádné základní umělecké školy nebyly. Existovaly ale lidové školy umění, podle kterých dodnes někteří starší lidé označují zušky jako lidušky. Já jsem vyrůstal ve Smiřicích v muzikální rodině. Nejdřív jsem chodil do soukromé výuky a když mi bylo asi deset let, vznikla u nás pobočka hradecké lidušky. Tu jsem poté navštěvoval až do svých 18 let. Pamatuji se, že mě můj otec nutil hrát na piano a já jsem se tomu dost vzpíral a utíkal co nejvíc ke kytaře.

Už v 19 letech jste hru na kytaru začal učit, co vás na tom tak lákalo?
Původně jsem chtěl jít po maturitě studovat na pedagogickou fakultu, ale kvůli problémům s hlasivkami jsem nedostal potřebné razítko od lékaře. Naštval jsem se, že nesmím učit na škole a hned po maturitě jsem šel do Adalu, kde dělali kurzy hry na kytaru. A já začal vyučovat. Zpětně viděno to bylo docela odvážné, protože jsem uměl jenom akordy a písničky. Zároveň jsem se rozhodl, že se hru na kytaru chci sám pořádně naučit. Hrál jsem osm hodin denně, poctivě se připravoval a po roce mě přijali na konzervatoř.

Kromě výuky jste se aktivně věnoval folkové a country hudbě. Mezi lety 1986 až 1990 jste byl členem dnes už legendární hradecké kapely Lokálka, která shodou okolností letos slaví 50 let. Jak na to vzpomínáte?
Vzpomínám na to moc rád. Byť to byla estráda, strašně mě to bavilo. V devadesátém roce jsem musel skončit kvůli tomu, že už to nešlo časově skloubit s ředitelováním. Byl to vlastně i konec mojí aktivní muzikantské kariéry. Ale musím říct, že Lokálka mě baví dodnes. Dokonce i naše škola je tou estrádou trochu poznamenaná.

Vzpomenete si, jak jste se v roce 1987 dostal do ZUŠ Střezina?
Úplně náhodou. Už jsem předtím učil jeden rok na ZUŠ v Hořicích, ale pak mi do toho vstoupila dvouletá vojna. Po návratu se uvolnilo místo na Střezině a pro mě to byl velký posun. Dostal jsem o tři stovky měsíčně víc a ještě k tomu jsem měl placené i prázdniny. Pamatuji se ovšem, že ze začátku jsem bral školu pouze jako takový doplněk k mému hraní. Říkal jsem si tehdy, že kdyby mi tehdejší paní ředitelka zakázala hraní, tak ze školy okamžitě odejdu. Dnes jsem už roky v opačné situaci a chci po kantorech, aby školu měli jako prioritu.

Jak se stalo, že jste se hned po třech letech stal na Střezině ředitelem?
Zase bych řekl, že to byla hra náhod. Bylo to krátce po revoluci a myslím, že mě to potkalo zcela nepřipraveného a ve 30 letech i sociálně nezralého. V té době ještě nebyl konkurz, ale volba. A za mnou přišli lidi ze Střeziny, ať do toho jdu. Do dneška vlastně netuším, čím jsem je zaujal. Sám jsem se na to vůbec necítil a nevěřil si.

Přesto jste byl zvolen. Dokázal jste si představit, že v pozici ředitele zůstanete tak dlouho?
Mým vzorem byl první ředitel Střeziny Vladimír Kubišta, který školu vedl 29 let. Ačkoliv jsem ho osobně neznal, z vyprávění jsem věděl, že to byl velmi zajímavý člověk. Říkal jsem si hned po nástupu, že když pan Kubišta tady byl 29 let, tak já bych chtěl ředitelovat 30 let, abych posunul rekord o kousek dál.

Měl jste od začátku nějakou vizi, jak by měla Střezina pod vaším vedením vypadat?
Mám rád, když učitelé nejsou v jakémkoliv kumštu sami. I dnes je běžné, že v některých zuškách mají mimo hudební obory jednoho učitele tance, jednoho výtvarníka a když už vůbec mají literárně-dramatický obor, tak mají také jednoho učitele. To mně vždycky vadilo, protože když jste sám, tak práci nemáte s kým konzultovat. Můžete jít sice jako výtvarník za kytaristou, ale logicky to není ono. Snažil jsem se to tedy u všech oborů postupně lepit na sebe tak, aby nikdo nebyl sám. A nakonec se to nalepilo až do současné velikosti.

Dnes se o Střezině často píše jako o největší zušce v zemi, bylo tomu tak i v době, když jste na pozici ředitele začínal?
To samozřejmě ne. Ale na tehdejší dobu to byla poměrně velká škola, chodilo do ní asi 1100 dětí. Paní ředitelka, po které jsem funkci přebíral, byla výtvarnice a hradecká Střezina možná i díky tomu měla velmi silný výtvarný obor. Na většině ostatních základních uměleckých škol byly a jsou nehudební obory jen takovou menší přídavkovou záležitostí.

Kolik žáků a na jakých oborech má ZUŠ Střezina v současnosti?
V letošním roce máme 2401 žáků, což je historické maximum. Zároveň máme 108 zaměstnanců, z nichž zhruba 90 jsou učitelé.

O který obor je největší zájem?
Klasicky ve všech zuškách většinou vede hudebka. U nás chodí na hudební obor přes 1000 dětí. Na druhém místě je výtvarný obor, který má na Střezině silnou tradici už z minulosti. Aktuálně ho navštěvuje asi 650 dětí. Zbytek se dělí mezi taneční obor a dramaťák.

Musí zájemci o studium na Střezině projít nějakým výběrem?
Do všech oborů se dělají přijímací zkoušky. Máme pevně danou kapacitu, kterou nesmíme překročit. Někdo rozhodl, že je dobře, když bude 20 procent české populace vzděláváno v základních uměleckých školách. V Královéhradeckém kraji ten podíl aktuálně činí 24 procent, takže platí pro zušky stop stav na zvyšování kapacity. Naše oficiální kapacita je 2010 dětí. Zbylých 400 míst máme přes doplňkovou činnost nebo vzdělávání dospělých. Vždycky jsme se snažili děti neodmítat, už léta to ale není možné. Už delší dobu je problém u hudebního oboru a v poslední době jsme na hraně i ve výtvarném oboru. Každý rok děláme seznam náhradníků a když se v průběhu školního roku uvolní místo, obvoláváme je.

O které hudební nástroje mají děti největší zájem?
Ten zájem je vždy v takových vlnách. V 90. letech byla vlna, kdy všichni děti chtěly hrát na zobcové flétničky. Vzpomínám si, že jsme měli třeba 110 zobcoflétnistů. Teď už je dlouhé roky v módě piano. Kdyby to bylo pouze na rodičích, tak jsou téměř všichni žáci na klavíru. Někoho pak i přemlouváme na další nástroje, abychom měli třeba kontrabasy, trubky, pozouny a další nástroje, které ti rodiče vůbec neznají. Velká výhoda je, že naše škola může nástroje za symbolickou cenu půjčovat domů. Chceme, aby si děti kupovaly nástroj až když vyrostou a vědí, že u něj zůstanou.

V jaké výši je na ZUŠ Střezina školné?
Máme asi 20 typů školného podle oborů či množství učebních hodin. Většinou se ale pro porovnání mezi zuškami uvádí výše školného u hudebního oboru. U nás je to 1900 korun za pololetí. U ostatních oborů je o něco nižší.

Na Střezině se nedávno konečně podařilo dokončit první etapu rekonstrukce. V nových prostorech už se učí žáci na výtvarném a tanečním pavilonu. Jak dlouho jste na ten moment čekal?
Prostory pro výuku jsem řešil od prvního dne, kdy jsem v září roku 1990 převzal ředitelskou funkci. Vlastně už pár týdnů předtím jsem se byl společně s bývalou paní ředitelkou podívat na prostory Steinského paláce na Ulrichově náměstí. Byli jsme první uchazeči, ale nedopadlo to. Od té doby jsem prošel snad všechny větší budovy v Hradci od letiště až po Velké náměstí. Velmi blízko jsme jeden čas byli k budově v Dlouhé ulici poblíž Klicperova divadla. V roce 2011 se definitivně rozhodlo, že půjdeme sem do areálu bývalé ZŠ Jih. Já to bral jako poslední možnost, protože představa panelákové školy pro výuku umění mi nešla pod vousy. Ukázalo se ale, že to má i své výhody a díky své velikost pro nás ten areál není špatný. Prakticky okamžitě se začalo pracovat na projektu přestavby areálu pro potřeby ZUŠ.

Věřil jste celou dobu, že se podaří areál za vašeho ředitelování zrekonstruovat?
Ano, ale občas to nebylo jednoduché. Celý ten proces byl velmi složitý a v jeho průběhu pro nás přišlo i několik zklamání. Největší asi v roce 2018, kdy už se začalo stavět a po pár měsících se to celé zrušilo. Když se původně vyčíslily náklady na 180 milionů, působilo to na místní politiky jako červený hadr na býka. Neustále se to odkládalo a dnes rekonstruujeme za minimálně 340 milionů. Jsem ale moc rád, že se to nakonec podařilo a první dva pavilony už máme zrekonstruované.

Práce na Střezině budou pokračovat, co váš čeká letos a v dalších letech?
Máme už schválenou druhou etapu prací. Začít má letos na jaře a trvat bude tři roky. Zahrnuje rekonstrukci a dostavbu pavilonu populární hudby, rekonstrukci pavilonu klasické hudby a přestavbu objektu vstupu a kanceláří a zázemí školy. Následně je v plánu ještě třetí etapa, ve které by se měly zbořit tělocvičny a postavit na jejich místě dva víceúčelové sály. Já mám ve svých vizích a snech ještě čtvrtou etapu. Pro literárně-dramatický obor využíváme ještě budovu Divadla Jesličky v Brandlově ulici, která je v opravdu špatném stavu. Je to budova stará přes 50 let a každý rok tam řešíme několik havárií. Mou vizí je, že bychom tady v areálu Střeziny v Luční ulici na místě nevyužívaných školních pozemků postavili nové Divadlo Jesličky. Díky tomu bychom pak měli všechny obory v jednom areálu. Zatím ale nevím, jestli se to povede někdy prosadit.

Asi neprozradím tajemství, když řeknu, že se blížíte k důchodovému věku. Přemýšlíte o tom, že školu po 34 letech předáte někomu mladšímu?
Dlouho jsem měl vizi, že budu ředitelovat 30 let, překonám pana ředitele Kubištu a v 60 letech půjdu do důchodu. Protože se důchodový věk začal zvyšovat, je z toho nakonec dokonce 34 let. V letošním roce se toho spoustu mění jak z pohledu zákonů, tak například i potřebou více využívat umělou inteligenci. Když jsem v 90. letech získal první počítač, začal jsem ho používat pro Střezinu, strkal tím tu školu dopředu a uměl jsem říct učitelům, v čem je to dobré. Teď si představuju, že by měl přijít někdo nový a být napřed třeba v té umělé inteligenci. Vždycky jsem měl takový zvyk, že když jsem chtěl něco po svých učitelích, tak jsem to šel nejdřív dělat sám, abych jim dokázal, že to jde. Od napsání studijního plánu pro dítě se speciálními potřebami až po pořádání plesů. Teď už ale necítím dostatek sil, abych byl ve všech věcech lídrem. Mám pocit, že určitá etapa, kterou jsem tady 34 let budoval, se uzavírá. Dostal jsem od města nabídku, abych i bez konkurzu pokračoval ve funkci ještě další tři roky po dobu rekonstrukce. Potěšilo mě to, ale nakonec jsem se rozhodl, že bude pro školu lepší, když to předám. Aktuálně se tedy připravuje konkurz na nového ředitele. Já už zůstanu pouze jako poradce u té stavby, protože je pravda, že ten projekt znám do poslední cihly a je to tak trochu moje dítě.

Co byste budoucímu řediteli poradil?
Už léta ke mně jezdí na stáže ředitelé jiných škol. Každému z nich říkám, že ředitel je od toho, aby udělal místo ostatním učitelům, nikoliv aby dělal to, co chce on a aby byl slavný. Já jsem se vždycky chtěl živit muzikou a být slavný. V tom ředitelování ale zjistíte, že není důležité, kolik toho uděláte s pár vlastními žáky vy sám, ale jaké podmínky dokážete udělat všem ostatním učitelům a otevřít jim tak cestu.

Víte už, čemu budete věnovat svůj čas poté, až ve funkci ředitele skončíte?
V Hradci rád pomůžu s věcmi okolo rekonstrukce Střeziny a u nás ve Smiřicích budu na menší úvazek učit na zušce, kterou mám asi 100 metrů od domu. Rozhodně se nebojím, že bych neměl co dělat, protože doma mám ještě farmu plnou zvířat. Rád bych se taky konečně dostal na ryby. Už jsem asi 50 let u rybářů, ale posledních 30 let jsem na rybách nebyl. Přitom si každý rok kupuju povolenku s tím, že letos už to určitě vyjde. Takže v červenci předám školu a nejpozději v srpnu konečně půjdu na ryby.

Tomáš Kulhánek
tomas.kulhanek@salonkyhk.cz
Foto: Tomáš Kulhánek, MMHK