Trocha nostalgie Hradečáky určitě nezabije – 40. díl

Ještě ve zlatých šedesátých letech minulého století, jak je pamětníci dodnes rádi nazývají, byly Malšovice klidné hradecké předměstí s nádechem pohodového vesnického prostředí a třemi příjemnými letitými hospůdkami Na Hrázce, U Lípy a U Čechů. Vše se ale ke konci těchto let postupně změnilo, když se v Malšovicích začalo družstevně stavět nové hezké moderní sídliště. Nebylo to klasické panelákové sídliště, vyrostly zde domy stavěné z klasických cihel s velkým počtem zeleně v okolí. V tuto dobu se na bývalých polích a loukách, které sahaly až k lesu, začalo rodit nové bydlení pro mladé lidi z různých hradeckých podniků, ze kterých se následně stali zedníci, pracovníci u míchaček, pomocní stavební dělníci, řidiči nákladních aut a pracovníci dalších různých oborů. A právě proto tito stavebníci museli na dva až tři roky zapomenout na všechny své koníčky a záliby a veškeré své úsilí věnovat tomu, aby se jejich dům postavil v co nejkratším termínu a jejich rodiny se následně mohly nastěhovat do nového bytu v Malšovicích. Pokud se někdo před těmito stavebníky zmínil, že Malšovice jsou panelákové sídliště, hned dostal ponaučení, že oni přece bydlí v cihlovém domě.

Konkrétně náš dům v Čajkovského ulici jsme začali stavět 1. září 1968 a mně bylo tehdy krásných dvacet let. Bylo to pár dní po vstupu vojsk států Varšavské smlouvy v čele s vojskem Sovětského svazu na naše území. Pro nás stavebníky, ale samozřejmě i pro celý náš stát, to byl velice nepříjemný zážitek, ale nedalo se nic dělat a my, bylo nás dvacet družstevníků, jsme začali budovat náš dům slangově zvaný Dvacítka. Jako vklad jsme každý musel zaplatit částku 13000 Kčs a dalších 10000 Kčs jsme museli dát na podpůrný fond, na různé poplatky při stavbě domu. Další podmínka byla, že se každý družstevník zavázal odpracovat 2000 hodin na této stavbě. Každý dům to měl však jiné a co se týče průměru hodin, počet se u nás vyšplhal až na 2500 hodin. Byly i takové případy, že někteří družstevníci si z různých důvodů, kdy nemohli chodit pracovat, sehnali brigádníky, kterým potom platili za odpracované hodiny 10 Kčs na hodinu.

Každý z nás zastával na stavbě nějaký post a například já jsem pracoval hned od základů až po konečné omítky v bytech a fasádu na domě u míchačky, kde jsem se naučil zedníkům míchat tu nejlepší maltu a beton. Občas se stávalo, když jsem nebyl přítomen, že zedníci vraceli klukům řídkou nebo hustou maltu a křičeli na ně: „Máte to jako oslí hovna, kde je zase ten Trávníček?“ Když mi to potom kluci ze stavby říkali, byla to pro mě velká pocta, že jsem nepostradatelná osoba u míchačky. V té době se mezi družstevníky šířil slogan „Do nového bytu s novou ženou“, ale to bylo jen takové zábavné rčení, aby pánům stavebníkům šla práce lépe od ruky.

V sobotu a v neděli, když jsme pracovali na stavbě, jsme chodili v Malšovicích na obědy do restaurací U Lípy a Na Hrázku. U Lípy dělal tenkrát vedoucího restaurace pan Rudolf Doležal a na jeho velice chutnou hradeckou desítku tam za ním jezdili pivní labužníci z celého Hradce. Pamatuji se i na bývalého majitele restaurace Na Hrázce pana Václava Hejcmana staršího, který tenkrát pracoval u Restaurací a jídelen se svou manželkou. Pojedli jsme tam, dali si jedno až dvě piva a už jsme zase mazali nazpět budovat a stavět nové Malšovice. V té době byl problém pravidelných dodávek cihel, a tak jsme také občas museli chodit do různých cihelen a pomáhat tam při výrobě těchto výrobků pro naši stavbu. Každý dům měl svého stavbyvedoucího, předsedu a místopředsedu výboru. Konkrétně náš dům se stavěl pod hlavičkou VČE a náš stavbyvedoucí byl pan Josef Pavlík z Farářství, na kterého nám zůstaly jen ty nejlepší vzpomínky. Na tehdejší dobu se v Malšovicích postavilo hezké sídliště a byty 3+1 patřily určitě mezi ty lepší, co se v Hradci Králové v těch posledních letech postavily.

Pro nové obyvatele tohoto sídliště se hned na začátku sedmdesátých let postavila menší samoobsluha ještě s klasickými košíky, a když skončila, stalo se z ní později kino Mladých. Na nákupy se poté začalo chodit do velkoprodejny, která byla součástí nákupního areálu, kde byla restaurace, pošta, mléčný bar, trafika a obchody ovoce zelenina a čistírna oděvů. V prvním patře bylo potom kadeřnictví a holičství a pedikúra. Byly to začátky bydlení v těchto družstevních bytech, a protože se lidé v domech v té době všichni znali, navzájem si i pomáhali a společné bydlení probíhalo v dobré pohodě. Začátkem jara se ve všech domech dělaly po sobotách brigády na úpravu okolí domu, kterých se zúčastňovalo velké množství lidí. S pozdějším přechodem do osobního vlastnictví se však začalo vše měnit a dnes je škoda, že tyto akce v Malšovicích již neexistují. Slovo brigáda se totiž pomalu vytrácí ze slovníku dnešní generace.

Družstevníci, kteří se o výstavbu tenkrát zasloužili, byli převážně ještě mladí a nikdo z nich si plně neuvědomoval problém, který dnes trápí majitele bytů v těch hořejších patrech. Ne že by se zapomnělo na výtahy v domech, ale všechny nově postavené domy nesplňovaly výškový charakter pěti pater, aby byl v té době nárok výtahy na tomto sídlišti projektovat a zabudovat. Někteří starší majitelé bytů, které byly v horních patrech, se již odstěhovali, ale konkrétně náš byt v nejvyšším patře skýtá z balkonu nádherný pohled na malšovický les, Orlické hory a Krkonoše. A proto odstěhovat se z tohoto bytu v Malšovicích by byl konkrétně pro mě dost velký problém.

Malšovice jsem si zamiloval a považuji je, společně s Novým Hradcem Králové, za to nejlepší bydlení v našem krajském městě. Přestože již padesát pět let stoupám společně se svou manželkou třeba dvakrát až třikrát za den do devadesáti devíti schodů a do čtvrtého patra, na radu mého kamaráda lékaře v tom budeme ještě dále pokračovat, pokud to zdravotně bude možné. Za zaznamenání také stojí, že všichni pánové, kteří začali stavět náš dům v tom historickém roce 1968 a měli byty v nižších patrech, již nejsou mezi námi a nás poslední tři, kteří bydlíme v nejvyšším patře, má asi ten nahoře rád, protože jsme stále na tomto světě. Vždyť i po těch padesáti pěti letech je stále o byty na našem sídlišti velký zájem, hlavně mezi mladými lidmi. Do malšovického lesa na houby, na kolo, do hezkých lesních hospůdek a na procházku, do prostředí tolik oblíbeného mezi Hradečáky, je to pouhých tisíc metrů.

O malý kousek dále je vyhledávaný Stříbrný rybník na koupání, je tu možnost provozovat sport i příjemné osvěžení návštěvníků v restauračních zařízeních. V Malšovicích se konečně postavila i krásná fotbalová aréna, která dnes patří mezi nejhezčí fotbalové stadiony v Česku. Prostě Malšovice jsou pro mě už dlouhé půlstoletí velkou srdeční záležitostí a jak se zdá, zůstanu tu asi na věky, vždyť na krásný malšovický Lesní hřbitov to je od našeho domu jen pár kroků.

Slávek Trávníček