V prostředí digitálních technologií nám jde hlavně o člověka

Mohli byste se prosím čtenářům představit? Co děláte a čím se zabýváte?

Petr Profen Mareš: Původní profesí jsem grafik a webdesigner. V současné době působím na Katedře kulturních a náboženských studií na Univerzitě Hradec Králové, kde se zabývám tématy, jako jsou transhumanismus, technologická singularita nebo umělá inteligence a její dopady na člověka. Z tohoto výzkumu by měla letos vzniknout moje další kniha o proměnách člověka v éře AI, ta první byla o kyberkultuře, hackerech a digitální revoluci. Jinak publikuji i v různých kulturních periodikách, například A2, Fullmon, UNI nebo Reflex. Pod pseudonymem prof. Neutrino jsem vydal několik alb elektronické hudby a v roce 2004 jsem se podílel na vydání vůbec první kompilace experimentální elektroniky u nás. V minulosti jsme taky s výtvarníkem Jaroslavem Schejbalem vytvářeli různé audiovizuální projekty a performance.

Martina Kopecká Jurčeková: Působím jako projektová manažerka na Farmaceutické fakultě Univerzity Karlovy v Hradci Králové, kde se podílím na přípravě a koordinaci mezinárodních výzkumných projektů. Současně se pohybuji v oblasti audiovizuálního umění, pracuji zejména s fotografií, geometrií a barvou. Vystavuji od roku 2010, jsem členka Klubu konkretistů KK3. Využívám autorskou techniku trikoláže, vytvářím multimediální instalace, videa, interaktivní fotografické obrazy s využitím rozšířené reality (AR), které lze rozpohybovat prostřednictvím mobilní aplikace, věnuji se také grafickému a textilnímu designu.

Kdy se ve vás probudil zájem o moderní technologie?

MKJ: Vnímám, že jsme svědky něčeho přelomového, co by se dalo nazvat jako „AI revoluce“, která mění způsob, jakým pracujeme, tvoříme i se rozhodujeme. O moderní technologie jsem se intenzivně začala zajímat v souvislosti s proměnou fotografie v její postdigitální formu, která se zásadně liší od tradičních fotografických principů. S tím souvisí i moje cesta k umělé inteligenci, ve které jsem našla nový impuls pro svoji tvorbu. V tvůrčí činnosti potřebuji vytvářet něco inovativního, odmítám se držet zajetých stereotypů, což s sebou nese i to, že v umění občas jdete proti proudu. Právě nové technologie mě spojily s Petrem, protože oba přemýšlíme experimentálně a nebojíme se bořit hranice. Zároveň mě zajímá dokumentovat a reflektovat přerod, kdy se sci-fi stává skutečností. A skrze umění zprostředkovat, jak působí moderní technologie na člověka a společnost.

PPM: Mě vždy zajímal žánr science fiction v literatuře i filmu, který reflektuje nebo často předchází technologický vývoj a inovace. Zároveň se zabývám futurologickými predikcemi budoucnosti, které ji zároveň utváří. Budoucnost je totiž poměrně neodhadnutelná, a je v ní tudíž daleko svobodnější prostor pro bádání i experiment. Je to pro mě odvážnější terén než třeba studium historie, kde se můžu zabývat něčím, co ještě zatím není prověřené a obecně uznávané. I když jak známo, bez historie není budoucnost.

Jste součástí umělecké skupiny HOMO_DIGITALIS_3.2.1. Kdy a za jakých okolností vznikla a co bylo od počátku jejím cílem?

PPM: Není to tak dlouho, kdy se objevily běžně dostupné nástroje umělé inteligence pro kreativní tvorbu. Chtěli jsme se posunout dál a vyzkoušet si dělat věci za pomoci AI, která je pro nás zároveň i tématem a otevírá zcela nové filozofické otázky. Potom jsme v červnu roku 2024 dostali příležitost vystavovat v hradecké Galerii za Galerií v Centru uměleckých aktivit v době Mezinárodního divadelního festivalu Regiony. Připravili jsme instalaci Singularity: Human Expiration 2045, která byla hojně navštěvovaná a vytvořila prostor pro veřejnou debatu. A ta byla někdy až doslova na pěsti. To by podle mě mělo umění dělat, znejisťovat společnost a klást tíživé otázky, jinak je to jen vystavování „hezkých“ obrázků.

MKJ: Podstatou a tématem pro nás byl člověk v prostředí umělé inteligence, dlouhé diskuse a neotřelé nápady vedly spontánně ke vzniku kreativního konceptu o AI. Pro uskutečnění našich nápadů však v Hradci Králové chyběl výstavní prostor. Hráli jsme o čas, než se AI stane tendenční záležitostí. Nakonec se nám naskytla možnost Galerie za Galerií a my stáli před výzvou za pouhý jeden měsíc připravit instalaci od prvního námětu po vernisáž. Podařilo se nám do detailu vyladit koncept, sehnat elektroodpad, vygenerovat fotografie, videa, napsat texty i překonat technické obtíže spojené s AI. Expozice byla stylizovaná minimalisticky do futuristické prosklené AI kaple. S nadsázkou můžeme říct, že minimálně ve východních Čechách držíme prvenství uměleckého AI konceptu.

Na svých webových stránkách zmiňujete, že antické orákulum – hlas věštby –, které bylo prostředníkem mezi lidským světem a neznámem, se v době rychlého rozvoje umělé inteligence proměňuje v digitální proroctví. Kam se tedy ubíráme?

PPM: Na výstavě jsme pracovali s tématem technologické singularity, tedy s hypotetickým bodem, kdy nás AI předčí ve všech směrech a bude se exponenciálně dál vyvíjet už sama, kterou futurolog Ray Kurzweil „předpověděl“ okolo roku 2045. Otázkou je, jestli nastane symbióza a splynutí superinteligence s člověkem za vzniku nové entity metačlověka, jakýsi „AI ráj“, nebo naopak vývoj povede k nějaké formě kyberapokalypsy, kdy nás AI nahradí, nebo snad dokonce vyhubí. Záleží na tom, kam se bude společnost ubírat a jaká etická pravidla AI nastavíme. Dívám se ale na tyto scénáře spíš z pohledu techno-realisty a zúčastněného pozorovatele, než že bych preferoval některý z nich. Možná to bude úplně jinak. Jinak o AI se říká, že je to nevyzpytatelná „černá skříňka“, ale není to nakonec i sám člověk?

Naznačuje nám umělá inteligence budoucnost, nebo jen promyšleně přepisuje naši přítomnost?

PPM: To je otázka a zároveň i odpověď. Vždy jsme teď a tady, nežijeme ani v minulosti, ani v budoucnost, ale v přítomném okamžiku. Když někdo svými futuristickými vizemi predikuje budoucnost, mohou být ve skutečnosti reálné a ovlivnit vývoj tímto směrem.

MKJ: Ani vývojáři algoritmů nedokážou s jistotou říct, jak bude AI vypadat za deset let. AI se učí z dat a myšlenek, které má k dispozici, sami jí je mnohdy ochotně nabízíme, a které následně „chytře“ přeuspořádá. Měli bychom být v práci s umělou inteligencí obezřetnější, zejména při zadávání osobních údajů a fotografií svých rodin a dětí, protože vše zůstává „někde uloženo“ a s daty se v tichosti dále pracuje, tak trochu „o nás bez nás“.

V mnoha směrech může být AI zcela jistě skvělý pomocník, ale určitě se dá také zneužít. Vidíte v tom hrozbu?

PPM: Je bezesporu zajímavé, že od teoretiků i vývojářů AI, kteří byli ještě před nedávnem spíše technooptimisté, jako třeba Nick Bostrom nebo Eliezer Yudkowsky, přicházejí dnes ohledně AI s dost negativní předpovědí. Otázkou je, zda jsme schopni ve vývoji superinteligence, což je zatím spíš teoretický problém, eticky ovlivnit její vznik tak, aby měla stejné cíle jako my, a sladit tyto zájmy s našimi. Nebo se o nás prostě nebude zajímat a naše atomy využije pro jiné účely, které už budou mimo naše chápání. AI nás nemusí nutně nenávidět, jen se jí už nebudeme prostě hodit, jako když při stavbě domu vyhubíme v okolí mravence.

MKJ: Je důležité se o hrozbách bavit, protože moderní technologie včetně umělé inteligence se mohou stát, a s velkou pravděpodobností tomu již nevědomky přihlížíme, nástrojem manipulace a zneužití moci. Manipulace s veřejným míněním tu byla vždy, nyní však přibyl sofistikovanější a dostupný nástroj k vytváření lží, podvodných videí a vyvolávání napětí ve společnosti. AI nám všem může zásadním způsobem usnadnit život a zároveň ho zkomplikovat.

V Centru současného umění EPO1 v Trutnově máte nyní výstavu AI ORACULUM – The Future Is Now! Martino, při vernisáži jste prohlásila, že budoucnost, jak už název napovídá, je nyní a buďme její aktivní součástí. Není to silné tvrzení? Co jste tím myslela?

MKJ: Myslela jsem tím výzvu, abychom byli vnímavými a aktivními pozorovateli toho, co se děje kolem nás, měli kritické myšlení a přistupovali k novým technologiím s určitou obezřetností. Za důležité také považuji, abychom v komunikaci s dětmi mluvili nejen o nesporných kladech AI, ale i o případných hrozbách a hledali také možnosti, co můžeme sami za sebe ovlivnit. Budoucnost je nyní a tady, pokrok nezastavíme a je třeba se připravit na novou realitu světa, která nepochybně přijde.

Co všechno váš experimentální projekt zahrnuje a propojuje?

PPM: Naši tvorbu nazývám jako hybridní, není to čistě jen o AI, ale instalace prostupuje i mimo digitální prostor a propojuje prastaré motivy s těmi zcela aktuálními. Kromě AI jsme použili i další nové technologie a rozšířili jsme tuto výstavu o virtuální realitu, hologram, ale třeba i elektroodpad, který ukazuje, že technologie nejsou nehmotné a zanechávají po sobě nežádoucí stopu. Výstava je symbolickým zamyšlením nad tím, jaké bude mít AI dopady na člověka včetně těch environmentálních. A zda už historicky unavený člověk nepotřebuje nějakou redefinici. Jinak by se dalo říct, že propojujeme umění a technologie se životem.

MKJ: V prostředí digitálních technologií nám jde především o člověka, konkrétně co s námi, lidmi, AI dělá, a také jaký vliv má a může mít na umění. Kromě toho, že s nástroji AI experimentujeme, jako autoři se sami stáváme součástí experimentu a pozorovateli dějů. Mnohdy se dostáváme na zcestí, do jaké míry jsme ochotni přijmout estetický výstup, který nám AI vygeneruje, a nakolik jsme schopni estetiku ovlivnit a změnit.

Má se divák do vaší expozice zapojit intuitivně, nebo se na chvíli stát součástí systému, který nastiňujete?

PPM: Asi by bylo ideální, kdyby výstava vyvolávala nějakou debatu či zamyšlení o světě, který přichází. Naše AI kaple a AI modlitba sice možná můžou někomu evokovat pocit, že jsme nějaká podivná sekta transhumanistů, což s nadsázkou a v rámci uměleckého vyjádření mělo tak trochu vypadat, ale nikomu nic nevnucujeme. Budoucnost má každý ve svých rukách.

MKJ: To, co by si měl divák odnést, je emocionální prožitek. Na někoho mohou videa působit až tísnivě, naléhavě, vyvolávat úžas, úsměv či znepokojení zároveň. Pracujeme i s hudbou, kterou také generujeme přes AI a je pro nás nosným prvkem. Využíváme rozmanité paradoxy a kontrasty. Například ve videu vystupují tři malé holčičky, u kterých nevíte, zda k vám promlouvají z minulosti, nebo budoucnosti. Je jim okolo pěti let, mluví však přemoudřele dospělým hlasem. Zároveň jsou ohraničeny „zlatými“ rámy a vy se ocitáte v časoprostoru, který nedokážete jasně zařadit. V další místnosti je ekopavilon s videem, v němž nám holčičky povyrostly. Jsou z nich dospívající rebelující dívky, každá z nich má jinou povahu a přemýšlí jinak. Je v tom hledání sama sebe, smyslu života. V posledním, třetím prostoru AI Strojovny nahlédnete do ryzí mystické alchymie AI, zde se vše „vaří“ a utváří, AI jako „black box“.

Jakou roli v současné době podle vás hraje AI v umění?

PPM: Vycházíme z toho, že AI může být novým nástrojem budoucího umění, jako tomu bylo v minulosti třeba u fotografie nebo filmu, kdy si ze začátku mnozí mysleli, že to také není žádné umění. Z mého pohledu je to zatím relativně nový, neetablovaný nástroj, kdy spousta umělců neví, co si s ním má vlastně počít. Na počátku byl spíš odpor, ale postupně už to není takový strašák, co bere umělcům práci a kreativitu. Chápu, že v současné záplavě generovaného hyperkýče je dost těžké se vyznat. Proto jsme minulý rok uspořádali spolu s grafikem Petrem Chroustovským v hradecké městské knihovně akce Kreativní algoritmy, kde jsme se lidem pokusili ukázat, co tvorba za pomoci AI vlastně obnáší. Pozvali jsme k tomu třeba i performera Petra Válka a filozofku nových médií Ditu Malečkovou. Záleží také na tom, jestli je pro umělce důležitější samotný proces tvorby nebo jeho výsledek, tedy sdělení.

MKJ: V umění si kladu otázku, co se má k divákovi dostat za sdělení, emoci, prožitek. AI může nabídnout větší rozmanitost v uměleckých směrech. Pokud zůstane pouze u generování „líbivých“ obrázků a bizarností, které v současnosti mohou fascinovat, brzy se vyčerpá a otupí. AI může ve svém důsledku přinést renesanci tradičních „handmade“ forem umění. Umění je o kreativitě, nezávisle na tom, jaký nástroj se použije, a to včetně AI. Ta se může v budoucnu stát stejně samozřejmým nástrojem jako grafické softwary, nad jejichž používáním se už dávno nepozastavujeme.

Když je tedy budoucnost nyní, jak napovídá vaše trutnovská výstava, jaká bude? Zaleží to skutečně na tom, kterým věštbám jsou lidé ochotni naslouchat?

PPM: Problém dneška je, že vývoj pokročilých technologií mají dnes v rukách globální korporace, které se nikoho neptají, kam má další vývoj směřovat, aby sloužil co nejširší vrstvě lidí. Chybí zde větší demokratická debata o směřování technologií, které nás dnes ovlivňují víc než kdy jindy. Tito aktéři se totiž pohybují výhradně v trajektoriích svých ekonomických zájmů. Bylo by dobré, aby do vývoje bylo zapojeno více lidí včetně humanitních vědců a umělců, což by mohlo vést k určitému vyrovnání sil.

MKJ: Přála bych si, aby se vývojářské velmoci domluvily mezi sebou dříve, než dojde k nějakým dramatickým událostem. Nové technologie by měly především sloužit ku prospěchu lidí a jejich vývoj by neměl vést k bodu, kdy nás budou ignorovat. Měli bychom si zachovat možnost AI vypnout.

Kam směřuje vaše umělecká skupina HOMO_DIGITALIS_3.2.1. a co nového připravuje?

PPM: V současné době jsme vymysleli další scénář, který bych ale zatím nerad prozrazoval. Opět v tom ale budou zapojeny naše AI holky a jejich „životní“ patálie.

MKJ: Je na čase poslat holky do práce, možná nastane i nějaká vzpoura.

Hynek Šnajdar
hynek@salonkyhk.cz
Foto: Kateřina Svobodová