Zpěvačka Martina Forejtková: Šanson? Drama tří minut

Kdy jste si poprvé uvědomila, že hudba bude vaší životní cestou?

Myslím, že už v útlém dětství. Ve dvou letech jsem si sedla k pianu a vybrnkávala si melodie, takže to byla moje vášeň. Docházela jsem na hodiny klavíru do Základní umělecké školy Habrmanova, po studiu na gymnáziu jsem nakonec na hradecké univerzitě absolvovala pedagogické obory hudební výchova a francouzština.

Co vás přivedlo právě k šansonu, žánru, který je velmi osobní a interpretačně náročný?

Vzpomínám si, že jsem u rodičů v obýváku našla vinylovou desku francouzského šansoniéra Francise Cabrela, která mě uchvátila. Stále jsem ji poslouchala a uměla nazpaměť. To bylo pro mě v té době největší nadšení. Když má totiž člověk hudební sluch, cizí jazyk krásně vstřebává.

Písně tohoto typu mají kořeny ve Francii. Je pro vás tedy francouzština nejen jazykem, ale také srdeční záležitostí?

Mám to štěstí, že jsem se cizí jazyky vždy učila snadno, ať už to byly angličtina, němčina, nebo francouzština, která je melodická, a to se mi líbilo. Právě přes písně a šansony jsem se ji jako samouk učila a z tohoto jazyka jsem úspěšně složila přijímací zkoušky na vysokou školu. Z textu písní a učebnic jsem si vytvořila mozaiku, abych pronikla do zákonitostí tohoto jazyka, což se myslím povedlo. Když jsem ještě chodila na gymnázium, přestěhovali jsme se s rodiči do nedalekých Hvozdnic u Libčan, které měly krásný přátelský vztah s městečkem Le Mêle-sur-Sarthe v Normandii. Poměrně dost často jsme tam jezdili a Francouzi zase k nám. Vzájemně jsme se obohacovali a motivace naučit se tento jazyk byla jasná. Francouzština je pro mě určitě srdeční záležitostí.

Jak byste charakterizovala šanson?

Je to drama tří minut, kde je velmi důležitý text obsahující nějaký příběh. Aby mě šanson zaujal, musí mít také zajímavou melodii a harmonii. Jsou v něm hloubka, myšlenka, emoce a energie. Pro mě, jako zpěvačku tohoto žánru, je velmi důležité se do šansonu položit. Pokud se to podaří, posluchačům naskakuje husí kůže a prožijí si tam svůj příběh. A to je při koncertech vždycky mým velkým přáním.

Už jste zmínila jméno Francise Cabrela. Kdo vás kromě něj ještě na začátku kariéry ovlivnil?

Nejsou to jenom klasičtí šansoniéři, jako Charles Aznavour, Jacques Brel, Yves Montand, Gilbert Bécaud či Édith Piaf, ale také novodobí podobně zaměření frankofonní zpěváci, například Lara Fabian či Jeanne Cherhal. Při koncertech v první půlce zazní písně současných interpretů, které třeba posluchači moc neznají, v té druhé přijde řada na písně klasických a hodně známých šansoniérů.

Dá se říci, že síla šansonu i v dnešní době spočívá v příběhu a má stále co sdělit současnému publiku?

Určitě ano. Myslím si, že je to nadčasové. Tradičními tématy jsou vztahy, láska, bolest… To všechno se dotýká lidí i v dnešní době a je to stále aktuální.

Jak publikum reaguje na písně ve francouzštině, když nezná tento jazyk?

Pokud písně slyší ve francouzštině bez dokreslení vzniku písně a popřípadě jejich volného překladu a nevědí, o čem jsou, vnímají zvukomalbu tohoto jazyka a melodii. Při našich koncertech se někdy stává, že písně rádi vyslechnou ve francouzštině a nechtějí nic vysvětlovat. Snažíme se ale samozřejmě o to, aby se publikum dozvědělo, co je obsahem písní. Součástí našeho hudebního uskupení je moderátor, který koncert provází slovy, a já osobně preferuji to, aby lidé věděli, o čem se zpívá.

Působíte jako zpěvačka, klavíristka a akordeonistka v hudebním uskupení Nos Dames. Co stálo u jeho zrodu?

Úplné počátky byly u nás v obýváku v Třebechovicích pod Orebem, kdy jsme se spolužačkou z univerzity, violoncellistkou a zpěvačkou Káťou Prokešovou začaly společně hrát. To bylo někdy v roce 2012. Dokonce jsme spolu vystupovaly ve vodárenské věži v Týništi nad Orlicí, abychom se poté přesunuly do tamního kulturního centra jako duo Nos Dames. Později, to už bez Káti, vzniklo trio Nos Dames, v překladu Naše dámy, kdy se jeho součástí stala houslistka Miriam Otčenášková, a navzdory názvu je součástí tria zpěvák David Jandl, který zároveň při koncertech zajišťuje průvodní slovo.

Podle čeho vybíráte repertoár?

V první řadě se mi musí líbit. Vyberu píseň, zkusím ji doprovodit na klavír a prezentuji ji svým kolegům. Pokud je zaujme, dohodneme se, v jaké tónině ji budeme hrát, vymyslíme aranž a zkusíme si ji tak zvaně ušít na tělo. Také poslouchám hudbu a písně na internetu nebo ještě chodím do hudební knihovny, kde je také docela dobrý hudební zdroj. Hrajeme tedy převzaté písně, ale v našem podání, které bývá často odlišné od originálu.

Při jakých příležitostech vystupujete?

Snažíme se vystupovat v období Týdnů frankofonie, což je v březnu. Většinou nás ale někdo pozve, například když někde kvetou levandule. Propojí se to s tou květinovou atmosférou a rozlévá se tam i dobré francouzské víno. Přibližně třináct let také pravidelně v červenci vystupujeme v zaplněném katolickém kostele v Kunvaldu. V Hradci Králové jsme už několikrát hráli na Slezské plovárně. Pravidelně jsme koncertovali i v knihovně města ve Wonkově ulici, vystupovali v kavárně Artičok, v Petrof Gallery, v evangelickém kostele pod Malým náměstím či ve Sboru kněze Ambrože. Zahráli jsme si i na malebném Zámečku ve Starých Ždánicích. Opakovaně vystupujeme v Týništi nad Orlicí, v Třebechovicích pod Orebem, na Hradozámecké noci v Častolovicích a ve Werichově vile v Praze.

Pokud vím, vaše skupina se stala mnohonásobným laureátem ostravské šansonové soutěže Concours de la chanson francophone. Co to pro vás znamená?

Celorepubliková soutěž, kterou pořádá Francouzská aliance v Ostravě v rámci Týdne frankofonie, má několik kategorií. Setkání se koná v renomovaném ostravském hudebním klubu Parník. Soutěž má celorepublikovou platnost, protože na ni navazuje kolo středoevropské, a má vysokou úroveň. Kromě toho naše uskupení v roce 2022 získalo cenu absolutního vítěze Grand Prix v Moldávii. Je to pro nás určitě velká pocta.

Vy sama jste držitelkou mnoha ocenění. Kterých?

Soutěží se účastním od roku 2014. Stala jsem se několikanásobnou vítězkou a držitelkou ocenění z mezinárodních soutěží ve frankofonních písních, například v Ostravě, Budapešti a Banské Bystrici. V roce 2022 jsem získala cenu absolutního vítěze v mezinárodní soutěži ve frankofonních písních se skladbou Les feuilles mortes. Kromě hudebních úspěchů se také mohu pochlubit loňskou cenou za mimořádný přínos v popularizaci francouzské kultury v soutěži Un grand MERCI, která si klade za cíl ocenit ty nejvíce inspirující vyučující francouzštiny v České republice. A to mě samozřejmě moc těší. Velkou motivací pro mě také je, že na soutěže mohu jezdit se svými studenty.

Berete je jako potvrzení správné cesty, nebo jako závazek do budoucna?

Je to určitě jistý závazek. Jsem ale také ráda, že nás slyší lidé nejenom v naší domovině. Je to velká motivace a inspirace. Samotná ocenění a úspěchy mých svěřenců jsou zcela jistě i důkazem toho, že jdeme po správné cestě.

Co vám hudba dává v osobní rovině?

Nádhernou svobodu. Kdybych v určitých momentech života neměla hudbu, myslím, že bych možná skončila někde u psychoterapeuta nebo psychologa. Teď o tom mluvíme se synem a ten mi dal za pravdu, protože v hudbě také našel vášeň. Hudba představuje naši niternost a jejím prostřednictvím lze dostat ven emoce. Je to tedy rovněž určitý druh terapie.

Působíte také jako pedagog hudební výchovy a francouzštiny na Prvním soukromém jazykovém gymnáziu v Hradci Králové. Přenášíte do výuky vlastní umělecké zkušenosti? Jak na vás studenti reagují?

Myslím, že dobře. I ti, kteří dřív hudbu neměli rádi, se nechali namotivovat, takže v hodinách francouzštiny a hudební výchovy zpíváme. Je to náš denní chléb. Nikdy netlačím na pilu, nikoho, kdo třeba zrovna neintonuje, neodsuzuji. Každý může dělat chyby, které jsou podle mě v pořádku, důležité je, aby se studenti cítili bezpečně v prostředí, kde jim nic nehrozí. Své studenty nemůžu hodnotit jinak než pozitivně, protože jsou opravdu skvělí. Velmi mě také těší, že mnohdy do našich hodin hudebky přijdou kolegové, sednou si a poslouchají.

Vnímáte mezi mladými lidmi zájem o francouzštinu a s tím spojenou hudbu?

V současné době je velká otázka, zda se naplní na nižším gymnáziu skupina francouzštiny, aby v ní bylo alespoň pět studentů, kteří potom absolvují šest let tohoto krásného jazyka, a všichni se ho naučí. Je to hodně intenzivní, protože výuka s menším počtem studentů je efektivnější. Samozřejmě bych byla ráda, kdyby zájemců o francouzštinu bylo více, protože je to skutečně nádherný jazyk, který se dá na našem gymnáziu paralelně učit s angličtinou či dalším třetím cizím jazykem. Hlavní je se toho nebát.

Jak se vám daří skloubit pedagogickou práci s koncertní činností?

Není to žádný velký problém. Hrajeme jednou nebo dvakrát do měsíce, občas něco nového nazkoušíme, na čemž se podílí celé trio, a samotné koncerty také považuji za formu zkoušky. (smích)

Na co se posluchači mohou v nejbližší době těšit?

V dubnu si dáme s koncertováním pauzu. Poté 29. května jenom s Davidem Jandlem vystoupíme ve Velinách na Noci kostelů a pak připravujeme 4. června již tradiční velký koncert na Slezské plovárně v Hradci Králové.

Máte umělecký sen, který byste si chtěla splnit?

Můj sen je, aby mi vydrželo nadšení a abych nevyhořela. Přála bych si být i nadále spokojená, aby mi moje práce stále dávala smysl a byla koníčkem.

Hynek Šnajdar
hynek@salonkyhk.cz
Foto: archiv Martiny Forejtkové