Basketbalista Sedmák: Můj sen? Dovést Královské sokoly k medaili

V Hradci Králové působí čtvrtým rokem, od postupu do nejvyšší soutěže. Basketbalista Peter Sedmák si k roli hráče přibral i pozici sportovního manažera a rád by klub Královských sokolů pozvednul ještě na vyšší úroveň. „Každý rok se snažíme posunout klub o krůček dál a zlepšovat se. Zatím se nám to daří. Do budoucna chceme více rozšířit naši mládežnickou základnu. Na úrovni mládeže zaostáváme, tuhle oblast potřebujeme zlepšit,“ řekl šestatřicetiletý rodák ze slovenského Popradu v pořadu Klubovna. V mládí 207 centimetrů vysoký pivot začínal jako fotbalový brankář. 

V klubu Královští sokoli působíte jako hráč a také jako sportovní manažer. V nadstavbové části jste skončili osmí. Jak hodnotíte dosavadní průběh sezony?
První cíl jsme splnili. V základní části jsme se dostali do nejlepší osmičky. V nadstavbě jsme se utkali s nejlepšími týmy, ale osmé místo je trochu zklamání. Chtěli jsme být pátí či šestí. Myslím si, že toto umístění mohlo být reálné, ale sport je také o zraněních a v době covidu i karanténách, kterých nás postihlo víc. Pak jsme hodně zápasů dohrávali v týdnu, což nám sebralo síly, zápasový rytmus byl jiný a promítlo se to i do výsledků.  

V předkole play off vás nyní čeká Děčín, kde jste dříve také působil. Severočeský tým jste loni ve stejné fázi soutěže vyřadili. Co očekáváte letos?
Bude rozhodovat to, jak se dokážeme přizpůsobit jejich tvrdé hře. Děčín jsou, jak si také říkají, Válečníci, co se nezastaví celý zápas. Když tomu odoláme, máme šanci uspět. Děčín prošel obměnou, v týmu má zahraniční hráče. Věřím však, že to zvládneme a postoupíme dál.

V Hradci Králové působíte čtyři roky, od postupu týmu do nejvyšší soutěže. Posunuje se klub na vyšší úroveň a usazuje se v lize?
Každý rok se snažíme posunout klub o krůček dál a zlepšovat se. Zatím se nám to daří. Do budoucna chceme více rozšířit naši mládežnickou základnu. Na úrovni mládeže zaostáváme, tuhle oblast potřebujeme zlepšit. Od toho jsem tady já, chci s tím pomoct, protože to jsou věci, na kterých bychom měli stavět a ne všechno tlačit do mužů. V předchozích letech byl v klubu tlak na áčko, ale to bylo z toho důvodu, aby byly výsledky, abychom sehnali sponzory a dostali se na vyšší úroveň, protože vše se odvíjí od výsledků. Nyní musíme posunout mládež. Na tom musíme pracovat, ale je to náročné, v okolí Hradce jsou i Pardubice, které mají slušnou mládežnickou základnu a stahují si nejlepší hráče k sobě, ale věřím, že v budoucnu, i když to bude trvat třeba deset roků, se dostaneme na podobnou úroveň a naše hráče budeme začleňovat do áčka.

Čím byste děti do své domácí haly v Třebši přilákali?
Pro děti je to určitě zajímavý sport, který není finančně náročný. Koupí si míč, tenisky, a když budou starší, tak se tímto sportem mohou i živit. To může být pro děti a mládež motivace, ale každý si k tomuto sportu musí najít cestu. Já jsem také začínal jako fotbalový brankář, ale nakonec jsem si našel cestu k basketbalu. V dětech to je, jen je třeba to v nich probudit. U nás v Hradci trenéři pracují s dětmi výborně, ale musejí být za nimi i lidé, kteří přitáhnou k basketbalu další děti. Kromě Pardubic je zde i Vysoká nad Labem, kde jsou pro děti vytvořené super podmínky. Máme určitý odliv dětí, tam je největší problém, proto chceme jít formou náborů. Věřím, že se nám podaří mládežnickou základnu rozšířit. A dětí přitáhnout do haly, nebo na venkovní hřiště. Máme rozběhnuté některé projekty. Město má o ně zájem, chce tyto projekty podporovat, například v nejbližších dnech otevřít nové hřiště. Jsme rádi, že město chce tuto věc zlepšit. I firmy ve městě jsou tomu nakloněné, aby finančně podpořily tyto projekty, to je skvělé zpráva, to nám pomůže.

Zmínil jste se, že jste začínal jako fotbalový brankář. Můžete přiblížit svoje začátky?
Začínal jsem jako fotbalový brankář u nás na dědině ve Vranovicích. Na základní škole jsme měli velmi aktivní paní učitelku, která nás stále vodila na turnaje, ať už volejbalové, házenkářské, basketbalové, nebo atletické. Jednou jsem šel na házenkářský turnaj, kterého se zúčastnili i basketbalisté, kteří mě viděli, že jsem vysoký, a jak jsem si tam s tím malým míčem smečoval do koše. Druhý den za mnou přišel pán v černém kabátu, já jsem si nejdřív myslel, že to je policajt, protože na základce jsem byl takový nevyzpytatelný. (úsměv) Říkal jsem si, co jsem to zase vyvedl, ale on to byl basketbalový trenér, který mě přivedl k basketu. V roce 2000 jsem začal hrát, nevěděl jsem, o co jde, co je pravý a levý dvojtakt, neznal jsem pravidla. Ale bavilo mě to, protože vždycky jsem se naučil něco nového. A to mě posouvalo dál, jinak z rodiny nikdo basketbal nehrál.

Nyní měříte 207 centimetrů. Jak vysoký jste byl v patnácti letech?  
Už jsem byl dost vysoký, to už jsem měl dva metry. Když jsme hráli fotbal, tak rozhodčí si vždycky dlouho prohlížel registračky a vůbec nevěřili, že jsem na ten věk tak vysoký. (smích) 

V profilu máte napsáno, že vaše basketbalová kariéra je sen. Překvapilo vás samotného, kam jste to dotáhl?
Lidé, co mě znají, by nikdy neřekli, že budu basketbalista a budu se tím vůbec živit. Byl jsem malý grázlík, teda v té době už velký (úsměv) a basketbal mě odtáhl od těchto problémů. Měl jsem hodně energie a při basketbale jsem si ji vybil. S kariérou jsem spokojený.  

V letošní sezoně jste jeden velký úspěch dokázali. Poprvé v historii jste v lize porazili Pardubice, v prosinci 85:82. Užili jste si oslavy?
Byl to vyrovnaný zápas, dlouho to nevypadalo, že bychom mohli vyhrát, ale pak se to povedlo. Bylo to krásné, přál nám i majitel klubu, který na zápase byl. Ale na velké oslavy nebyl čas, protože jsme hráli v rytmu středa neděle. Škoda, že jsme Pardubice neporazili podruhé na závěr nadstavbové části. Jinak musím říct, že účast v té lepší skupině a zápasy s nejlepšími týmy nám hodně pomohly. Ověřili jsme si, že na to máme. 

Generální partner podcastu Klubovna:

V kádru máte hráče z Balkánu a pak někdejší hráče Pardubic. Je to cesta budování týmu i do budoucna?
To byla cesta na čtyři roky, dá se říct. Ale je otázka, jak to bude do budoucna, protože se dostáváme na finanční strop. Nevím, jestli si budeme moci dovolit tyto hráče dál, protože jejich cena roste. Hráči se chtějí posunout dál. Jsem velmi rád, že přišli hráči Adam Goga a David Škranc, kteří nám velmi pomohli, okolo nich dál postavíme tento tým. Ale zajímavá by byla i slovenská cesta. Jsou tam hráči, kteří se chtějí dostat dál, a Hradec by byl pro ně ideální. Já jsem stále také pro balkánskou cestu. Basketbal tam je skoro náboženství. Máme tam dobré kontakty. Já jsem hrál nejvyšší srbskou ligu a vím, že kvalita tam je velká. Hráče můžeme využít. Tento rok u nás hrálo asi nejvíce Balkánců, sahají po nich i ostatní kluby. Uvidíme. V Hradci máme nastavený platový strop, abychom se vešli do rozpočtu a tento strop nemůžeme překračovat.  

Jak se horkokrevní hráči ze Srbska či Chorvatska projevují? Prý se dokážou pohádat, ale hned jsou zase kamarádi?
To je pro ně normální. Tady to moc neznáme. Oni se pohádají, ve sprše vychladnou, řeknou si, promiň, já to tak nemyslel a jedou dál. U nás by se třeba někdo urazil. Jinak ti kluci jsou úplně v pohodě, nikdo se neskupinkuje, že by se někdo s někým nebavil. I čeští kluci už rozumějí srbštině. Je to OK. To je naše výhoda, že jsme dobrý kolektiv, to nás drží po kupě.

Řekl jste, že jste v mládí býval grázlík. Máte teď pochopení pro podobné typy?
Ano mám. Člověk se učí na vlastních chybách a vím, jak sám reaguje, tak je poučen. Ale celkově se dá říct, buď vás lidé berou, nebo ne.

Prý chcete po sezoně končit? Není to škoda? Herně na to pořád máte.
Budu mít 37 roků. Rád bych ještě hrál, táhne mě to k basketbalu, ale zároveň v mé další roli je kolem basketbalu hodně práce. To jsem jako hráč neviděl, ale teď, jak jsem do toho skočil, tak je toho hodně, ale je to moje cesta a chci se tomu věnovat. Manažerská pozice je časově náročná. V klubu musíte být neustále, v létě řešíte hráče, shánět pro ně byty, chodit na tréninky, sledovat, nejde tam přijít dvakrát do týdne, ale vždycky jsem chtěl v klubu pracovat a dělat na téhle pozici. O tom jsem se rozmýšlel už pět šest roků nazpátek.

Máte dvě malé dcerky. Jak zvládáte a zároveň si užíváte roli otce?
Mám skvělou manželku, tedy přítelkyni, budoucí manželku. (úsměv) Monika je také bývalá basketbalistka, takže mi vychází vstříc a pomáhá, většinu práce udělá ona. Můžu se věnovat basketbalu, v mém věku, je to i o regeneraci. Ona stojí za mnou a pomáhá mně. Ale snažím se jí to vrátit, a jakmile je to možné, tak se snažím pomáhat.

A co vám vaše žena říká? Hraj ještě aktivně, nebo skonči?
Říká mi, hraj. Ona to vidí, že ještě můžu hrát, ale já se nechci dostat do stadia, že budu pak od lidí kolem poslouchat, ty už nehraj.

Prý jste i vášnivý motorkář? Máte na tento koníček vůbec čas?
Teď už ne. Měl jsme období, kdy jsem byl do toho zažraný. Otec Moniky je také vášnivý motorkář. Koupil jsem si větší enduro, líbily se mi větší motorky, na malé bych vypadal i směšně (úsměv). Najel jsem dost kilometrů, ale potom už jsem na to neměl čas. Jednak děti rostou, není na to čas a za druhé se to také tluče s tím, co dělám, protože kdybych se zranil a nemohl hrát basketbal, nebylo by to zodpovědné vůči klubu. Už jsem motorku prodal, ale je to super. Člověk si při jízdě od všechno vyčistí hlavu.

Jaké je vaše basketbalové přání?
Byl bych rád, kdybychom se s hradeckým klubem časem dostali do nejlepší čtyřky v lize. Hlavně musíme pozvednout mládež, jak už jsem řekl, bude to důležité, protože co se týká áčka, tak od další sezony to bude asi složitější. Bude to boj. Nicméně můj sen je, aby áčko hrálo na špici ligy a do budoucna získalo i medaili.

Co dále řekl Peter Sedmák například o svém exotickém angažmá v arabském světě, si poslechněte v podcastu. 

Jiří Tůma, Jan Kraus
jiri.tuma@salonkyhk.cz
Foto: Michal Fanta