Cestování? Únik z každodenní reality, říká Jaroslav Dršata

Po první s názvem Na kole do Jeruzaléma a ještě kousek dál, mu nedávno vyšel další opus S kolem kolem Araratu. „Loni jsem se rozhodl, že prozkoumám bývalou Habsburskou monarchii. Třeba by z toho mohla být třetí kniha. Uvidíme,“ řekl cestovatel.

Pane profesore, není to tak dávno, co se konal křest vaší druhé knihy S kolem kolem Araratu. Co vás přivedlo k cestování a čím vás fascinuje?
Cestování je pro mě samozřejmě spojené s poznáváním nejen historie jednotlivých zemí, ale také zeměpisem, který mě baví už od dětství, kdy jsem miloval atlasy. Při cestování mě rovněž zajímají náboženské zvyklosti a tradice i kulturní odlišnosti navštívených zemí. Samozřejmě v mém cestování hrají roli realizace představ či zklamání, když se nenaplní.

Celý život jste se věnoval výzkumu a výuce biochemie především na Farmaceutické fakultě Univerzity Karlovy v Hradci Králové. Je právě cestování jakýmsi druhem relaxace od vědeckého oboru?
Jeden z těch aspektů je nepochybně únik z každodenní reality, kdy se člověk odpoutá od relativních, ale ne těžkých starostí. Když sednu do vlaku a jedu někam daleko, hned spím, zatímco doma se budím s tím, co jsem všechno neudělal, co mám dělat zítra a podobně. Cestování je pro mě vlastně takový relax. Těsně před vypuknutím covidu jsme s mojí ženou a se známými byli na Guadeloupe v Karibském moři. Při čekání na letadlo v Montrealu jsme neměli ubytování a byla zima. Na letišti jsem se natáhl na lavičku a spal do rána, zatímco oni nemohli pořádně usnout. Prostě cestování je pro mě únik spojený s uvolněním.

Při svých cestách využíváte jízdní kolo. Je pro vás dobrým dopravním prostředkem k poznání neznámých končin?
V mnoha článcích se o mně píše, že jsem cyklistický fanatik, ale to není pravda. Jakýkoliv dopravní prostředek je dobrý, pokud plní cíl a účel. Když jdete pěšky, je to nádhera, ale když si dáte větší distanční úkol, je tento způsob pomalý. Kolo je podle mě ideální, abyste se mohl zastavit a pokud jste něco přehlédl, vrátit se. Ani auto není ono, něčeho si všimnete, ale nezastavíte, jedete dál a spoustu věcí minete. Kolo je dobrý a přiměřený dopravní prostředek k poznávání, vnímání a vstřebávání zážitků na cestách.

Vraťme se ale k putování, která jste sepsal ve dvou knihách. Ta první se jmenuje Na kole do Jeruzaléma a ještě kousek dál. Kam o kousek dál jste mířil?
Při cestě do Jeruzaléma jsem se vrátil do Jordánska a pokračoval až do města Akaba u Rudého moře. To byl dobrý cíl, i když se cesta trochu odchýlila od původního plánu. Potom jsem jel už autobusem do Amánu, což je hlavní jordánské město.

Co bylo při ní pro vás podstatné?
Původní záměr byl cestovat na kole do tureckého Istanbulu. Byla to ale dlouhá cesta a z časových důvodů jsem si ji musel rozdělit na několik etap. Jel jsem přes Maďarsko, Slovinsko a Chorvatsko. Vždycky jsem musel mít nějaký cíl, který měl pro mě historický i zeměpisný význam. Nejdříve jsem se tedy zastavil v Moháči v jižním Maďarsku, kde se v roce 1526 odehrála bitva, kde Češi, Poláci, Maďaři pod vedením českého a uherského krále Ludvíka Jagellonského prohráli s panovníkem Osmanské říše Sultánem I. Nádherným. Tady ta historická sonda mě zajímala, proto jsem tam vyrazil. V dalším roce jsem pokračoval směrem k Banátu, kde jsou české vesnice. A tak jsem postupně pokračoval přes Bulharsko až do Istanbulu, což je nádherné město.

Děláte si při cestování poznámky?
Ano. Při cestách jsem narážel na historické stopy, které mě zajímají, proto jsem si psal deník a hodně fotil.

Kolik kilometrů jste při tom na kole absolvoval?
Mám dojem, že přes Istanbul a Jeruzalém až do jordánské Akaby jsem najel zhruba více než šest tisíc kilometrů.

Poté jste se rozhodl uskutečnit další dvouetapovou cestu, tentokrát do východní Anatolie a pak do Arménie, abyste se podíval od západu i od východu na biblickou horu Ararat. Co jste chtěl poznat, vidět a prozkoumat?
Hlavním záměrem bylo vidět horu Ararat, o které, jak jsem zjistil, nemá spousta lidí vůbec ponětí. Jel jsem do východního Turecka, podél arménské hranice, kde jsem se kvůli nádherné architektuře zastavil v bývalém arménském hlavním města Ani. To mě úplně okouzlilo, protože mě zajímala arménská historie. Když jsem přijel pod horu Ararat, měl jsem velké štěstí, protože bylo krásné počasí pro focení. Poté jsem dojel k jezeru Van a chtěl jsem ještě vidět horu Nemrud, kolem jejíhož vrcholu je množství velkých soch. Táhl jsem nahoru kolo se zavazadly, což bylo velmi náročné. Cestou jsem se ještě zastavil v Diyarbakiru, to je neoficiální hlavní město Kurdů. Byla to také šťastná chvíle, protože jsou tam křesťanské chrámy, spousta mešit a celé město je obklopené hradbami, to bylo úžasné.

Region, který popisujete je poněkud neklidný. Neměl jste v těchto kulturně a nábožensky odlišných destinacích obavy o svou bezpečnost?
Strach nebo něco podobného jsem v té oblasti neměl. Byla to při mém cestování poměrně šťastná doba v letech 2012 a 2013, kdy ještě nedošlo k vyhrocené válečné situaci.

Předpokládám, že musíte mít stále výbornou fyzickou kondici.
Je mně osmasedmdesát a myslím, že je to dané geneticky. Nedodržuji striktně nějakou životosprávu, jím to, co je k dispozici. Celý život jsem jezdil na kole, a to mě drží v kondici. Kromě toho dosud hraji tak zvaný basketbal, běhání mně dělá dobře. Pořád se nějak přirozeně udržuji.

Podle mě jste nezmar. V důchodovém věku byste se mohl oddávat zaslouženému odpočinku a už jste se zase vydal na cesty. Pro změnu napříč Habsburskou monarchií. Mohl byste přiblížit vaše nové putování? Kam konkrétně máte namířeno?
Loni jsem si říkal, že bych mohl prozkoumat bývalou, pestrou a zajímavou Habsburskou monarchii s tím, že jsem začal v Přemyšli na ukrajinské hranici, kde je socha Švejka. Projížděl jsme Slovensko přes Medzilaborce a Humenné k pohoří Vihohorlat až do Košic. Letos jsem začal v tomto městě a jel jsem přes trochu opuštěnou krajinu do maďarského Miskolce a do města Eger, kde je v centru minaret. Odtud přes Budapešť do Slavonského Brodu na hranici Bosny. Příští rok bych chtěl projet Bosnu do Dubrovníku a dojet do Boky Kotorské, kde bylo povstání námořníků. Pro cestu jsem zase volil zajímavá místa plná historie.

Předpokládám, že máte v této souvislosti v plánu i třetí knihu.
Možná ano, pokud budu mít dostatek materiálu. První dvě knihy zaznamenávaly spíše exotické oblasti, kdežto v tomto případě jsou to už pro našince známější destinace. Přemýšlím o tom, že bych do případné knihy zabudoval, jako takové odbočky, i vzpomínky z jiných cest v těchto oblastech.

Píší se vám vaše knihy zlehka, nebo někdy zápolíte s tím, jak své toulky čtenářům sdělit?
Jak kdy. Musí mě to nějak motivovat. Někdy to jde trochu ztuha, když to ale jde, píše se mi dobře. Navíc ty cesty, když je zaznamenávám, potom vidím s určitým odstupem.

Kdo knihy vydává? S kým spolupracujete?
Moje první dvě knihy vydala Agentura Regiona Heleny Rezkové, s kterou velmi rád spolupracuji. Vydává totiž nádherně vypravené knížky na křídovém papíře. Jsem velice spokojený.

Slyšel jsem, že ještě stále vyučujete na hradecké farmaceutické fakultě a navíc vypomáháte jako lékař v Hořicích v covid očkovacím centru. Dá se tedy říci, že patříte mezi lidi, kteří musejí být stále v pohybu?
Ano, musím mít pořád nějaký splnitelný program, na který se těším. To se v noci probudím a přemýšlím, jak ho naplním. Když není co příliš dělat, jsem trochu nervózní. Když mám nějaký smysluplný program, nabíjí mě to. Mám to tak celý svůj život. Když vypukl covid, lékařská komora oslovila své členy, zda by se podíleli na očkování, tak jsem se k tomu přidal a pomáhám v Hořicích.

Hynek Šnajdar
hynek@salonkyhk.cz
Foto: archiv Heleny Rezkové