Člověk musí snít a věřit, říká trenér hradeckých hokejistů Tomáš Martinec

Hradec Králové si v letošní sezoně připomíná sto let hokeje v našem městě a troufám si tvrdit, že jen málokterá osobnost je s ním spjatá tak jako vy. Co pro vás osobně hradecký hokej znamená?
Znamená pro mě opravdu hodně. Naučil jsem se tady hokej hrát, odmalička jsem prošel všemi mládežnickými kategoriemi a zdejší zimák mě vychoval až do vrcholového hokeje. Teď mám tu čest v hradeckém hokeji už dlouhé roky pracovat. Moc si toho vážím a jsem za to rád.

Pamatujete si na svůj úplně první zápas nebo moment, kdy jste si uvědomil, že hokej pro vás bude víc než jen koníček?
Rodiče nás s bráchou vedli ke sportu odmalička, takže nejen hokej, ale sport obecně pro mě byl důležitou součástí života vždycky. Kdybych měl ale vybrat jeden zlomový moment, byla to chvíle, kdy jsem jako junior dostal možnost nakouknout v Hradci do vrcholového hokeje. Tenkrát se tady hrála 1. liga a já se dostal mezi ty dospělé chlapi, ke kterým jsem vzhlížel. Od té doby byl pro mě hokej definitivně na prvním místě a začal jsem asi trochu šidit školu.

Jaký byl hradecký hokej v době, kdy jste začínal?
O tom, že si jednou zahraju za hradecký A tým, jsem vždycky snil. Sice se tady hrála v uvozovkách jen 1. liga, ale ti chlapi, ke kterým jsem jako junior přišel do kabiny, pro mě byli velkými vzory. Na to období vzpomínám moc rád.

Jako hráč jste byl v roce 1993 u jediné sezony, kdy si Hradec zahrál nejvyšší soutěž před příchodem Mountfieldu. Jaké na to máte vzpomínky?
Hned v mém prvním roce se nám podařilo postoupit do nejvyšší soutěže, to byl samozřejmě skvělý zážitek. Bohužel jsme v extralize vydrželi jen rok. Že jsme hned spadli, bylo samozřejmě smutné, ale obecně na ty svoje první dva roky ve vrcholovém sportu vzpomínám moc rád.

Po tom sestupu se klub ocitl téměř na pokraji krachu. Věřil jste tehdy, že ještě někdy zažijete extraligu v Hradci jako hráč nebo trenér?
Pro hradecký hokej to bylo po sestupu a konci hlavního mecenáše pana Vody opravdu těžké období. Já jsem odešel hrát extraligu do Olomouce, což byl v té době úřadující mistr a nejlepší tým v republice. Hradec jsem ale dál sledoval a věřil jsem, že i s pomocí města se tady podaří hokej opět stabilizovat. Ano, věřil jsem – a vždycky jsem doufal, že se do Hradce jednou budu moct vrátit.

V roce 2013 se po dvaceti letech extraliga do Hradce vrátila a vy jste tehdy stál u začátků Mountfieldu HK jako asistent trenéra. Co pro vás znamenalo, že se hradecký hokej znovu zařadil mezi elitu?
Hrozně moc. Vnímal jsem to jako obrovské štěstí a šanci pro Hradec. Vzhledem k tomu, jak jsou soutěže nastavené, není vůbec jednoduché dostat se do extraligy sportovní cestou, takže když se naskytla možnost hrát v Hradci extraligu po přesunu licence, všichni jsme byli ohromně šťastní.

Byl jste dlouhá léta hráčem, dnes jste tváří hradecké střídačky. Jak těžké bylo přejít z kabiny mezi trenéry a začít se dívat na hokej z druhé strany?
V pozdější fázi kariéry jsem měl určité zdravotní problémy, které mě trochu limitovaly v aktivním hokeji. Začal jsem proto brzy studovat trenéřinu, abych po konci kariéry měl nějaké možnosti u hokeje zůstat. Už jako hráč jsem se začal pohybovat mezi mládežnickými trenéry a nahlížet do té profese, zároveň jsem také postupně získal všechny trenérské licence až po tu nejvyšší. Díky těm zkušenostem pro mě pak ten přechod do role trenéra po konci kariéry nebyl zase tak složitý. S trénováním jsem začínal u těch nejmenších dětí a postupně se přesouval ke starším kategoriím.

V extraligové sezoně 1993 jste nastupoval po boku svého bratra Patrika, který je dnes také trenérem. Nelákalo by vás někdy postavit se společně i na lavičku?
To je docela složitá otázka. Naše cesty se rozešly už v aktivní hokejové kariéře, kdy se Patrik natrvalo usadil v Praze. Žije tam a já v Hradci. Člověk ale nikdy neví, co se v hokejové a trenérské kariéře stane. Rozhodně do budoucna nic nevylučuju.

Hradec má dlouhodobě pověst poctivého, pracovitého týmu. Jak byste popsal jeho „hokejovou identitu“ vy jako dlouholetý trenér?
Asi docela podobně tomu, co jste řekl vy. Hradec je spíš takový menší rodinný klub, mezi lidmi v klubu panují vřelejší a soudržnější vztahy a stejně tak to máme i s extraligovým týmem. Snažíme se sem přivádět charakterové hráče. DNA našeho klubu stojí na soudržnosti, týmovosti a charakteru. Většinu našeho působení v extralize jsme v Hradci neměli zas až takové hvězdy, úspěchů jsme dosahovali hlavně díky soudržnosti a spolupráci všech lidí v klubu.

Jak se vám pracuje s dnešní generací hráčů – v čem jsou jiní než ti, se kterými jste vyrůstal vy?
Hokej se od chvíle, kdy jsem začínal já, opravdu hodně změnil. Zrychluje se doba a zrychluje se i sport. Nároky na hráče jsou dnes úplně jiné, než jaké byly za nás. Řekl bych, že je to trošičku jiný sport. Pro tu dnešní generaci hráčů opravdu není jednoduché stát se profesionálním hokejistou. Konkurence a nároky na výkon jsou dneska obrovské, za nás to asi bylo trošičku jednodušší. Každý klub by si přál vychovat domácí hráče a mít v kádru co nejvíce vlastních odchovanců. My se o to v Hradci také snažíme, máme v klubu přes 300 dětí a přejeme si, aby do budoucna bylo jádro A týmu složené z kluků se vztahem k Hradci Králové. Není to ale jednoduché, nemůžeme si myslet, že každé dítě, které máme v klubu, bude nakonec dělat vrcholový sport. Pro děti by to měla být v první řadě hlavně zábava.

Za ta léta jste v Hradci zažil spoustu silných momentů – namátkou postup do extraligy jako hráč nebo Prezidentský pohár a stříbrné extraligové medaile jako trenér. Na který z těch okamžiků vzpomínáte úplně nejraději?
Jako hráč mám určitě nejlepší vzpomínky na postup do extraligy, z trenérské dráhy jich je víc. Moc rád vzpomínám na svou první extraligovou sezonu u dospělého hokeje, kdy jsem měl možnost asistovat Peteru Draisaitlovi. Zmínit musím samozřejmě i novodobé vrcholy hradeckého hokeje, ať už to jsou stříbrné medaile v extralize i v lize mistrů nebo zisk Prezidentského poháru. To jsou všechno momenty, které mi určitě zůstanou v paměti a rád na ně vzpomínám. A věřím, že se třeba někdy zase povedou zopakovat.

Jak vnímáte sílu letošního týmu?
Věřím, že se nám letos opět podařilo poskládat skvělý tým z charakterových kluků. Čeká nás ještě hodně práce – na začátku sezony jsme měli kopec smůly a potýkali se se spoustou vážných zranění našich důležitých hráčů. Postupně se nám ale ti kluci vrací a věřím, že až budeme kompletní, náš tým ukáže sílu, o které jsem přesvědčený, že ji má. Doufám, že jak nešťastně pro nás letošní sezona začala, o to úspěšněji skončí. Snů mám u hradeckého hokeje ještě spoustu. Člověk musí snít a věřit, že se mu to někdy splní.

Otázka na závěr: Co byste popřál hradeckému hokeji do dalších sto let?
Přál bych mu, aby ho město a silný sponzor jako Mountfield dál podporovaly. Moc bych si také přál, aby se do budoucna povedlo, podobně jako hradeckému fotbalu, vylepšit a vybudovat potřebné zázemí – pro děti, dospělý hokej i fanoušky.

Tomáš Kulhánek
tomas.kulhanek@salonkyhk.cz
Foto: Stanislav Souček / mountfieldhk.cz