Pátek

17. dubna 2026

Nyní

20ºC

Zítra

19ºC

Svátek má

Rudolf

Inovace. To je smysl mého života, říká vědec Tomáš Čermák

14. dubna 2026

Redakce hradeckého magazínu Salonky již druhým rokem uděluje Ceny Salonek pro výjimečné osobnosti, které něčím zanechaly ve městě nesmazatelnou stopu. Jedním z čerstvý držitelů tohoto ocenění za Mimořádný počin roku 2025 je mladý, teprve devatenáctiletý Tomáš Čermák, který se už od studií na zdejším Biskupském gymnáziu cílevědomě a úspěšně věnuje oblasti vědy a výzkumu. Nyní jako první Evropan vůbec získal prestižní globální cenu The Earth Prize 2025 a zároveň zahájil studium oboru biomedicínské inženýrství na Imperial College London. „Pro mě nejzásadnější, proč jsem obor biomedicínské inženýrství začal v Londýně studovat, je to, že dává obrovský mezioborový rozhled,“ prozradil Tomáš.

Tomáši, udělili jsme vám Cenu Salonek za získání prestižní ceny pro mladé inovátory, kteří svým výzkumem přispívají k ochraně planety. Co pro vás ocenění z vašeho rodného města znamená? Překvapilo vás to?
Obrovsky mě to těší, protože v této ceně vidím napojení na mé rodné město, kde jsem vyrostl. I když dnes už mám těch domovů více, Hradec pro mě vždy zůstane tím prvním. Cena Salonek, za kterou velmi děkuji, mi říká, že si můj domov váží mě i mé práce. To mě moc těší a je to moc hezké.

Mohl byste laikům představit váš mezinárodně oceněný projekt a říct, co je jeho hlavním smyslem?
Cena Earth Prize je největší mezinárodní ocenění pro mladé vědce v environmentálním výzkumu, který jsme získali společně s mojí kolegyní Annou Podmanickou s projektem PURA a inovativní čištění vody pomocí studeného plazmatu a fotokatalýzy. Dnes, díky na jednu stranu úžasnému lidskému vývoji, kdy se nám podařilo zachránit milióny životů pomocí antibiotik a léků, zároveň zjišťujeme, že jejich konzumace má vliv na naše životní prostředí, což je velký problém. A na to jsme se zaměřili. Pomocí plazmy a fotokatalýzy jsme přišli na to, jak zmíněné léky odstranit z vody. Náš výzkum v této oblasti má mít pozitivní dopad na ochranu životního prostředí v praxi.

Byla práce na projektu nejen vědeckou, ale také osobní výzvou?
Nepochybně. Původně, to mi bylo necelých šestnáct let, jsem začínal v Ústavu fyziky plazmatu, což se později rozrostlo v širší spolupráci s několika českými univerzitami. Těch výzev bylo tedy spousta. Přesvědčit experty, aby se mnou v tomto věku spolupracovali a abych mohl dělat výzkum, který mě naplňuje a přinesl výsledky, bylo hodně těžké. A to se od té doby nezměnilo. Stále existuje malá podpora mladých talentovaných lidí, jimž nezbývá nic jiného, než si razit svou vlastní cestu.

Je důležité a zároveň je to satisfakce, že jste zaujali mezinárodní porotu v tak silné globální konkurenci?
Ano. Při značném množství výběrových procesů se nám podařilo o společném výzkumu přesvědčit experty v porotě. A to byl obrovský úspěch. Za důležité pro Českou republiku považuji také to, že si našeho mimořádného úspěchu všimla i šéfka Evropské komise Ursula von der Leyen. Při svém projevu o stavu Unie vyzdvihla mě i kolegyni Annu jako příklad inovativních mladých Evropanů. To byla pro nás velká čest a zároveň dobrá zpráva, že Evropa dokáže být inovativní v ochraně životního prostředí a že v této souvislosti i naše země má schopnost dostat se na evropskou i světovou scénu. Když k inovacím přistoupíme správně a budeme je podporovat správným způsobem, můžeme být v konkrétních oborech světovou špičkou.

Na ceny jste už poměrně zvyklý. V nedávné minulosti jste, ještě jako student Biskupského gymnázia v Hradci Králové, například mimo jiné získal Cenu Učené společnosti České republiky za mimořádnou vědeckou práci s názvem AC Korónový výboj a jeho vliv na inaktivaci mikroorganismů. Teď vás magazín Forbes zařadil mezi třicet osobností, kterým ještě nebylo třicet. Co jste si pomyslel?
V tu chvíli jsem na naší fakultě seděl s profesorem matematiky a myslím si, že jsem byl jediný, kdo tam v tu chvíli brečel, a nebylo to kvůli matematice. Je to trochu nadsázka, ale velmi mě to dojalo a potěšilo. Považuji to za velkou prestiž, ale také za velkou zodpovědnost a závazek, protože jsem stále svým způsobem na začátku a do těch třiceti mi schází ještě jedenáct let. Nezbývá mi tedy než svou práci posunout ještě dál a výš.

Už v minulém rozhovoru, který jsme spolu vedli v roce 2024, jste mi oznámil, že chcete jít studovat do Anglie, a to se vám splnilo. V současné době studujete biomedicínské inženýrství na Imperial College London. Co tento obor zahrnuje?
Je to sice velmi zajímavý obor, ale na první pohled je těžko rozklíčovatelný. Zahrnuje totiž, jak už název napovídá, oblasti bio, medicína a inženýrství. Je to taková směsice oborů od fyziky přes mechaniku až po elektroniku. Všechno se to však soustřeďuje na to, jak pomáhat lidstvu a posunovat ho kupředu, abychom byli zdravější a žili kvalitnější život s pomocí vědy a technologií. Pro mě nejzásadnější, proč jsem obor biomedicínské inženýrství začal v Londýně studovat, je to, že dává obrovský mezioborový rozhled.

Čím je pro vás tato vzdělávací instituce přínosná?
Značnou podporou studentů. Od začátku mého studia byla velká a moc si toho vážím. Když něco potřebuji, například rozmanité a důležité kontakty či napojení, mám okamžitě neuvěřitelnou podporu. Už nyní jsem toho mockrát využil.

V dotazníku už zmíněného magazínu Forbes jste uvedl, že nemáte sny, ale cíle. Co ve vašem případě vede k tomu, abyste jich dosáhl?
To je pravda. Celý život si říkám, že nesním. Proč bych snil o něčem, čeho nemohu dosáhnout. Raději si dám nějaký cíl, kterého dosáhnout můžu, i když je velmi vysoko a daleko. Sice se vždy dlouho rozhoduji, ale jsem také hrozně tvrdohlavý. Když však zvážím všechna pro a proti, jdu do toho naplno, dokud cíle nedosáhnu.

Jsou vaše úspěchy pro vás motivací?
Určitě ano. Když jsem byl malý autista, učil jsem se, jak mám fungovat ve společnosti. Měl jsem takovou mantru: Zvládl jsem tamto, zvládnu i tohle. Zároveň je to motivace k hledání cest, jak své výzkumy uplatnit v praxi. V současné době mám rozjetých spoustu nových projektů. Uvidím, kam moje cesta povede, a zároveň se snažím vše dotáhnout co nejdále.

Vidíte se spíše jako vědec v laboratoři a inovátor propojující vědu s praxí, nebo třeba jako zakladatel technologického startupu?
Jako vědec v laboratoři jsem se asi nikdy neviděl. Dokážu propojit vědu s okolním světem a to je asi moje role. Možná to jednou bude startup či něco jiného, ale především to musí pomáhat.

Co byste poradil mladým lidem ve své rodné vlasti, kteří mají zájem o vědu, ale pochybují o svých schopnostech?
Všem mladým lidem bych poradil, aby to nevzdávali, i když to může znít jako klišé. Pokud mají něco v hlavě, co by chtěli dělat, ať si za tím cílevědomě jdou, přestože na té cestě bude hodně překážek a různých odmítnutí. Podpora mladých lidí je moje dlouhodobé téma. Od roku 2022 jsem založil dvě neziskové organizace, které v České republice pomáhají téměř šesti tisícům mladých lidí, studentům a budoucím vědcům. Poměr studentů u nás, kteří jdou vědeckým směrem, cestou výzkumu a inovací, však bohužel stále klesá a to není dobrá zpráva.

Kdyby vám někdo ještě před pěti lety řekl, kde budete dnes, co byste mu odpověděl?
Asi bych mu moc nevěřil, zvláště v době, kdy jsem nastupoval na gymnázium, což pro mě bylo psychicky i zdravotně velmi složité životní období. Na druhou stranu bych mu zřejmě řekl, že se o to pokusím a nevzdám to, i když tomu moc nevěřím.

Co vás v současné době nejvíce těší a na co se nejvíce těšíte do budoucna?
Co mě velmi hřeje u srdce, mimo tu moji vědeckou, výzkumnou a analytickou práci, je nezisková organizace STEM_HUB, kterou jsem spoluzaložil. Její součástí je tým asi šestadvaceti skvělých lidí, kteří podporují stovky mladých budoucích vědců. Připravují se tam nové projekty, z nichž jeden, který připravuji společně se svou kolegyní, je na podporu dívek ve vědě.

Jak reaguje na váš vědecký vývoj a s tím související úspěchy vaše rodina? Je na vás pyšná?
Členové mojí rodiny jsou už tak trochu vycvičení z předchozích let, ale myslím si, že jsou na mě pyšní a vědí, že jdu svou vlastní cestou. Především moje úžasná maminka byla a je mi stále obrovskou podporou.

Daří se vám při studiu udržet rovnováhu mezi výkonem, osobním životem a odpočinkem? Daří i nedaří. Je to něco, s čím dlouhodobě zápasím. Na jednu stranu mě moje práce velmi baví a naplňuje, na druhou stranu si ale říkám, že z toho, co nás tak baví, se můžeme taky zbláznit. Aby se mi to nestalo, potřebuji nějaké uvolnění, třeba v podobě budování vlastního domova v Londýně. Uznávám ale, že bych měl více odpočívat, ale to se od našeho minulého rozhovoru před dvěma lety také nezměnilo.

Co poznávání Londýna?
Londýn je tak obrovské město, že na jeho poznávání je potřeba spousta času, kterého se mi nedostává. Poznávám ho tedy postupně a po částech. Třeba se mi to za ty čtyři roky studia podaří.

A kde vidíte smysl svého života?
Za tu krátkou dobu, co se snažím něco zkoumat, budovat a měnit, jsem si prošel mnoha stádii a můj obor je těžko definovatelný a popsatelný. Jestli tu moji práci něco vystihuje, jsou to inovace. To je myslím smysl mého života.


Cenu za Tomáše Čermáka, který byl v době vyhlášení v Londýně, převzali osobně v redakci Salonek jeho rodiče Pavla Marková a Petr Čermák. 

Překvapilo vás, že Tomáš získal Cenu Salonek za mimořádný počin?
Pavla Marková: Překvapilo, protože si myslím, že celosvětovým trendem je opěvování úplně jiných oborů. Věda bývá někde na okraji zájmu, pro běžné občany určitě není úplně sexy. Tomášovu výhodu ale vidím v tom, že on umí vědu vysvětlit tak, abychom ji pochopili všichni. Tím si myslím, že je unikátní. Věřím proto, že si tu cenu opravdu zaslouží.
Petr Čermák: Mě už máloco překvapí, ale tohle mě opravdu překvapilo (úsměv).

Kdy jste začali tušit, že by z vašeho syna mohl být úspěšný vědec?
Petr Čermák: Už když byl malé dítě, tak jsme věděli, že Tomáš je jiný. Když chtěl přelézt prolézačku, tak se pod ní nejprve postavil, začal počítat, kolik má schodů a vědecky se nad tím plánem zamýšlel. Kdežto jeho o čtyři roky mladší sestra vylezla hned bez přemýšlení a spadla.

Jak prožíváte jeho studium v Londýně?
Pavla Marková: On se na tu dráhu chystal poměrně dlouho, takže to pro nás nebylo žádné překvapení. Takže i my doma jsme se chystali na to, že opustí Českou republiku. Ještě během studia na gymnáziu studoval i zahraniční CTM kurzy, které jsou přímou přípravou pro zahraniční univerzity. Byl to asi logický krok, protože tady mu to bylo malé.
Petr Čermák: To, že se dostal na prestižní univerzitu do Londýna, byl i pocit velkého zadostiučinění. Musím říct, že ty roky předtím nebyly vůbec jednoduché, protože některé organizace tady v Česku nám spíš házely klacky pod nohy, než aby nám pomohly.

Hynek Šnajdar, Tomáš Kulhánek
hynek@salonkyhk.cz
Foto: archiv Tomáše Čermáka, Matěj Holaň