Hradecký humor z lázní slaví úspěch. Polák a Vítek získali ocenění Obce spisovatelů ČR

Autorská dvojice Polák – Vítek, která má v žánru humoru na kontě dvě novely, rozhlasovou četbu na pokračování, komiks i scénáře k filmovým komediím, získala ocenění Obce spisovatelů ČR za přínos české humoristické literatuře. Uznání si vysloužila především knihou Uhni se, topí se!, v níž s nadhledem a satirou zachycuje nejen absurditu minulého režimu, ale i proměny společnosti po roce 1989.

Jiří Polák je známý publicista a spisovatel, Rudolf Vítek si jako plavčík prošel „školou života“ v královéhradeckých městských lázních. Právě tam nasbíral řadu zkušeností a postřehů, které se později promítly do společné tvorby obou autorů.

Oba jsou rodilí Hradečáci a k městu mají silný vztah. Jak sami říkají, navzdory „svodům velkoměsta“ zůstává jejich domovem právě Hradec. Ocenění proto berou nejen jako uznání vlastní práce, ale i jako určitou poctu místu, kde jejich tvorba vznikala.

Na otázky redakce odpovídali se zjevným potěšením – a bylo znát, že humor i nadhled, které se promítají do jejich knih, je neopouštějí ani při rozhovoru.

Jak jste přijali zprávu, že jste získali ocenění od Obce spisovatelů ČR?
Jiří Polák: Co bych zapíral – udělalo mi to velkou radost. Na poli humoru se jako spisovatelé a scénáristé „lopotíme“ už desítky let a i když přišly dílčí úspěchy, takového uznání se nám dosud nedostalo.
Rudolf Vítek: Dřív by mě nenapadlo, že se toho jednou dočkám. O to větším elánem se pustíme do další práce.

Další práce? Nehodláte usnout na vavřínech?
R. V.: To ani náhodou. S Jirkou právě připravujeme scénář k další filmové komedii. Tou první byl titul „Stáří není pro sraby“. Na rozdíl od něj, kde nás poněkud zastínil autorský vklad režiséra Tomáše Magnuska a scénáristy Petra Markova, půjde tentokrát čistě o naše téma, naše dialogy i postavy.
J. P.: Knižní předlohou pro film bude právě oceněný titul „Uhni se, topí se!“. Spolupracujeme na něm s renomovaným dramaturgem a scénáristou Jaroslavem Stuchlíkem (Ženy v běhu, Casting na lásku, Řekni to psem, Vlastníci). Další detaily ale zatím prozrazovat nemůžeme – producenta, režiséra ani herecké obsazení.

Vraťme se ke knize, která získala tak významné uznání. Co vás vedlo k tomu, že jste tak vytrvale psali a přepisovali humorné historky z prostředí lázní?
J. P.: Máte pravdu, vytrvalí jsme byli – a to desítky let. Než se podařilo „Plavčíka“ poprvé vydat, tehdy pod názvem „Vlnobití“. Asi nás k tomu vedlo vědomí, že městské lázně, ať už za socialismu nebo po revoluci, byly nesmírně zajímavým prostředím. Všichni lidé – pán i kmán – byli svlečení, jen v plavkách, a tím pádem si byli rovni. Tahle anonymita vytvářela zvláštní atmosféru a umožňovala chování, které by jinde nebylo možné.
Plavecký bazén, ale i parní a vanové oddělení přitahovaly vedle běžných návštěvníků i leckteré groteskní postavy, které zde hledaly povyražení. Ať už třeba riskantními skoky do vody nebo všelijakými sexuálně motivovanými aktivitami pod hladinou.
R. V.: Chodili tam opravdu různí podivíni, někdy i lidé na hraně duševního zdraví. Třeba jeden mládenec přišel na ochoz bazénu s obrovskou nafouknutou pneumatikou od auta kolem pasu a s ploutvemi na nohou – bez té výbavy se prý do vody neodvážil. Jiný chtěl, abych ho naučil chodit po dně pod vodou. A vzpomínám si i na sběratele dámského ochlupení, který se v zajetí své vášně odvážil hledat chloupky v dámských sprchách i přesto, že se zde několik žen zrovna sprchovalo.
J. P.: To všechno, co se tam odehrávalo, pro nás bylo silným inspiračním zdrojem. I přes nepřízeň doby jsme nemohli přestat psát. Psali jsme, škrtali, mačkali papíry a nové nadepisovali…

Ve vaší tvorbě ale nejde jen o humor, ale i o satiru a společenskou kritiku.
J. P.: To určitě. Ta se naplno rozvinula až po sametové revoluci, kdy jsme mohli zcela svobodně psát i publikovat. Nálady ve společnosti po tak prudké změně politických poměrů se projevovaly také v městských lázních. Bylo zde založeno Občanské fórum a takřka všichni pracovníci se najednou stali oponenty komunistického režimu.
R. V.: Objevila se i nečekaná podnikavost. Na vedení přicházely návrhy na společné koupání nahých mužů a žen nebo na provádění erotických masáží; samozřejmě za výrazné příplatky. Na schůzích místního Občanského fóra hřímali lidé, kteří dříve byli známí jako oddaní členové KSČ nebo aspoň Revolučního odborového hnutí.
J. P.: A nám to všechno přišlo dost bizarní, takže jsme mohli obohatit náš humor o další rozměr, který přesvědčivě vypovídal o lidské povaze, o jejích slabých stránkách, o stádním instinktu a v neposlední řadě o touze po bezbřehém konzumu, který slibovaly nové tržní poměry. Jak říká jedno známé úsloví, mnozí do toho šli s představou, že budou socialisticky pracovat a kapitalisticky žít. Že tohle naivní očekávání vzalo brzy za své, reflektuje do jisté míry i naše druhá knížka. Zatímco tu první opatřil skvělými obrázky Neprakta, druhou – tedy titul „Uhni se, topí se!“ kongeniálně ilustroval náš kamarád Jaroslav Cimprich; autor nespočtu kreslených vtipů, ale také kreslíř komiksu a knižní ilustrátor.

První vydání už dávno není k sehnání. Chystá se nové?
J. P.: Pravděpodobně ano. Pochopitelně se stejným obsahem. Pokud jde o grafiku, nejspíš se stejnou obálkou, ale obohacené ještě o další obrázky Jardy Cimpricha.

Slávek Trávníček
redakce@salonkyhk.cz
Foto: Slávek Trávníček