Hudbu jsem vždycky vnímal komplexně, říká nový šéfdirigent filharmonie

Proč jste přijal nabídku stát se šéfdirigentem filharmonie?
Jsou nabídky, které se neodmítají. Dostat v mém věku možnost být šéfdirigentem kteréhokoliv orchestru jsou samozřejmě čest, radost, výzva a další přirozený krok v muzikantském vývoji. Můžu o něco sám pečovat, starat se o zvuk, budovat zvukové kvality a rozšiřovat repertoárové zaměření. Jsem moc rád a vděčný za to, že mám možnost pracovat s tak výborným orchestrem jako Filharmonie Hradec Králové.

Na tomto postu jste vystřídal švýcarského kolegu Kaspara Zehndera. Je to pro vás výzva a zároveň závazek?
Pro každého nastupujícího dirigenta nebo šéfdirigenta je to určitě vždy velká výzva, protože každý předchůdce po sobě zanechá svou práci a nějakou výraznou stopu. Je zde také očekávání vedení, orchestru a publika, takže je to zároveň i závazek.

V čem navážete na práci svého předchůdce a v čem chcete přinést vlastní rukopis?
Protože jsme každý jiný, i můj přístup bude jiný a určitě budu usilovat o vlastní rukopis. Samozřejmě zase budeme společně s hudebníky pracovat na barvě zvuku, souhře, intonaci, odstraňování nedostatků a interpretačním pojetí každého období, které bude specifické a jiné. Takže půjdu svou cestou hledání s ohledem na to, co zrovna každé dílo bude vyžadovat.

S filharmonií jste už měl zkoušky. Jak vás hudebníci přijali? Padli jste si do noty takříkajíc na první dobrou?
Moje první setkání s filharmonií bylo v minulém roce, kdy jsem vůbec netušil, že hledají dirigenta. Pamatuji se, že jsem byl tehdy zrovna v úsporném režimu, unavený z cestování a o nic jsem se moc nesnažil. Asi jsme si ale padli do oka, jinak bych se nestal šéfdirigentem tohoto orchestru, který má úžasnou energii. Vztahy jsou samozřejmě vždycky křehké, takže je potřeba je budovat a zacházet s nimi citlivě.

Teď bych se rád vrátil do vašich začátků. Co vás přivedlo k hudbě?
Já sám. Nepocházím totiž z muzikantské rodiny, ale hudbu jsem miloval vždycky. Oblíbil jsem si housle, protože se mi moc líbilo, jak vypadají, jak se na ně hraje, a měl jsem rád houslový repertoár. Doma jsem dlouho naléhal, že chci chodit do základní umělecké školy, kam jsem poté sám zašel za panem učitelem. Teprve potom otec pochopil, že to myslím vážně, koupil mi housle a já jsem na ně ve dvanácti letech začal hrát. Za tři nebo za čtyři roky jsem dohnal těch deset let jako ostatní a pak jsem šel na konzervatoř. Propadl jsem tomu, šlo to samo a rychle. Sám jsem to chtěl a vydřel si to. Když totiž něco milujete a máte vnitřní tah, všechno jde.

Proč jste od hry na tento nástroj přešel na studium dirigování a sbormistrovství?
Hudbu jsem vždycky vnímal komplexně. Každý den jsem v rádiu poslouchal opery i symfonie a vždy jsem měl na to svůj názor, například, že tam je něčeho málo nebo že by se tam mělo něco přidat. Pan učitel v „ZUŠce“ mi tehdy řekl, že bych měl zkusit dirigování, když do toho pořád kecám. Během studií na konzervatoři jsem časem pochopil, že mě nebaví stále cvičit etudy, stupnice. Chtěl jsem muziku dělat komplexně a rozhodl jsem se, že to zkusím. Vyhledal jsem pedagogy na soukromé dirigování a pak jsem udělal přijímačky na Janáčkovu akademii múzických umění v Brně.

Čím byla Janáčkova akademie, kde jste zmíněné obory studoval, pro vás důležitá, inspirativní a kam vás posunula?
Je to velice zajímavá a inspirativní škola plná výborných pedagogů. Zrovna na katedře dirigování se to za posledních deset let obrovsky proměnilo a omladilo. Akademie má vynikající komorní operu, kde si každý dirigent projde operním procesem. Zázemí tam pro nás bylo skvělé a myslím, že to je momentálně nejlepší škola pro dirigenty v republice vůbec.

Zpět ale do Hradce Králové. Jakou dramaturgii pro filharmonii nosíte v hlavě a rád byste ji prosazoval?
Trochu jsme změnili strategii a je to vlastně ku prospěchu mému i publika. Vracíme se tedy k repertoáru, který by měl zaujmout širší veřejnost. Jsou to základní díla klasicismu, romantismu, vrcholné romantiky. Pro mě je to výhodné, neboť jsou to díla, která asi potřebuji a chci realizovat. V první sezóně přináším hodně klasicismu a rané romantiky, protože to orchestr potřebuje ke zdokonalování souhry, poslouchání se a ke smyslu pro detail. Hodně se zaměříme na díla Beethovena, Vranického, Mendelssohna-Bartholdyho, Bartóka a samozřejmě i na velká symfonická díla. Prostě na repertoár pro širokou posluchačskou veřejnost. Hlavní symfonické koncerty budou vlastně takové highlighty klasické hudby.

Plánujete větší prostor pro českou hudbu, nebo naopak výraznější otevření se zahraničním autorům?
To se už děje. Oslovujeme zahraniční i české autory. Naším cílem je dávat šanci právě mladým českým interpretům, kteří už jsou do určité míry etablovaní a my jim otevíráme dveře. Na scéně filharmonie se tedy objeví mnoho tuzemských sólistů a také zahraniční špičky, mělo by to být vyvážené.

Existují dirigenti či hudebníci, kteří vás inspirovali?
Určitě ano. Člověk hledá sám sebe především profesně i lidsky. Já jsem nasával inspiraci u velkých mistrů. Vždycky jsem pro jejich originalitu obdivoval Claudia Abbada a Carlose Kleibera. Ne ani tak proto, jak dirigovali, ale jak s hudbou pracovali. Také mě inspirovali moji pedagogové Jakub Klecker i Tomáš Hanus, který působí celý život v zahraničí.

Jaký typ dirigenta jste při zkouškách vy? Spíše analytický, energický, nebo intuitivní?
Řekl bych, že jsem všechno, co jste zmínil. Analytika tam musí být, protože stále hodnotíte, co slyšíte. Je tam určitě také nějaká vášnivost i racionalita, takový balíček vyváženosti. Já jsem ale jiný při zkouškách a jiný na koncertě. Při zkouškách se musí pracovat se zvukem, na koncertě je to zase o něčem jiném, například o inspiraci.

Co je při práci s početným orchestrem nejtěžší?
Pro mě je v současné době nejtěžší rozklíčovat, kde v tom kolosu došlo k chybě, když se nějaká stane, jak ji napravit a mít hudební představu, co s notami a frází dělat, umět to přetavit rukama nebo i slovy, aby to každý pochopil a zvuk se změnil. Když se to daří, je to krásné a funguje to, každý den až do koncertu je to stále lepší. V této souvislosti je důležité interpretačně přesvědčit členy orchestru, že to má smysl a naše cesta je správná.

Má ho dirigent vést svou autoritou, či spíše partnerskou spoluprací?
Z mého pohledu jde o komunikaci, psychologii a empatii, kdy orchestru říkáte, že je něco špatně a aby to udělal lépe. Když je dobrá vzájemná komunikace, vede to k přijetí kritiky a snaze být lepší. A naopak, když se něco povede, je zase dobré hudebníky pochválit a vyzdvihnout, že se to krásně povedlo, a dodat jim sebevědomí.

Získal jste i zahraniční zkušenosti. Například ve finále soutěže Donatelly Flick jste dirigoval londýnské symfoniky. Jak silná to byla zkušenost?
Byl to zážitek na celý život. Tehdy jsem žádnou zahraniční zkušenost neměl. Do té doby jsem dirigoval jenom v Čechách a ještě minimálně. A najednou přišla soutěž. Zničehonic mě tam vzali a rovnou mě postavili před jeden z nejlepších orchestrů na světě. Byl to velký stres. Skoro jsem nespal, tři dny nejedl. Ten tlak byl obrovský a navíc to bylo vysíláno mediálně. Na finále soutěže, při němž zazněly krásné, ale těžké věci, dorazili také členové královského rodu.

V čem byla práce s londýnskými symfoniky pro vás originální?
Nejen krásným zvukem, ale také jejich reakcí na celé tělo dirigenta, na jeho ruce. Oni jdou po hloubce a soustředí se na to, co z dirigenta cítí, a podle toho hrají. Je to neuvěřitelné. Tato zkušenost byla velká a zážitek obrovský. Zvuk orchestru byl překrásný, prostě se na to nedá zapomenout a byl to pro mě tehdy velký skok kupředu.

Liší se v něčem práce s českými a zahraničními orchestry?
Někdy je rozdíl minimální, záleží jak kde. Když přijedu do Polska nebo Maďarska, je to víceméně stejné jako u nás. Hudebníci reagují na ruce dirigenta, zatímco v Německu a Anglii už nepotřebují takovou přesnost k tomu gestu. Je to úplně jiná tradice.

Co vás na hudbě stále fascinuje?
Že mě stále dokáže něčím překvapit, jak se mnou rezonuje a jak mi dělá dobře. Nemusí to být hudba klasická, může být jakákoliv. Jsou to také vibrace, které s tělem souzní, rezonují a pracují. Je to silný zážitek na celý život. Člověk, a nemusí to být ani muzikant, bez hudby nemůže prostě být. Každý má rád nějakou svoji hudbu, která mu dělá dobře, a je krásné, že něco takového na světě máme.

Vy jste spíše zaměřený na vážnější muziku, ale jste mladý člověk. Neposloucháte někdy třeba i něco jiného?
Hlavně v autě vůbec neposlouchám klasiku, protože mě nutí zrychlovat zvláště, když si pustím Beethovena. Mám rád i současnou francouzskou hudbu. Tvorba mladých lidí ve Francii je úžasně poetická a nápaditá. Tuto hudbu si pouštím, když potřebuji vypnout a vyčistit si hlavu. Mám rád také starší věci, třeba Stinga a jakoukoli dobrou hudbu.

Máte před koncertem nějaký rituál?
Nemám. Jen odpočívám, najím se, jdu si lehnout, pustím si hudbu… Snažím se vyčistit si hlavu a nemyslet na to, co mě čeká.

Můžete už nyní představit nějaké konkrétní plány pro nadcházející sezónu?
V současné době natáčíme dvojCD se Supraphonem, které bude zahrnovat kompletní Kramářovo dílo pro klarinet i klarinetové dvojkoncerty. Vyjít by mělo letos na podzim. V repertoáru filharmonie máme opravdu krásné věci, například devátou symfonii Óda na radost Ludwiga van Beethovena, a to k jeho výročí. Pro nás to bude jeden z vrcholů sezóny. Zazní také houslový koncert Paganiniho, známá suita Romeo a Julie od Prokofjeva i symfonie za mír s Francouzskou republikou Beethovenova současníka Pavla Vranického, který není v Čechách příliš známý, ale napsal úžasnou muziku.

Co byste chtěl, aby si posluchači z vašich koncertů odnášeli?
Největší radostí pro mě je, když posluchače muzika naplňuje, rezonuje s nimi a v tom pozitivním slova smyslu jim něco dává. Mou snahou je, abychom jim prostřednictvím hudby přinášeli jasné sdělení a případně i nějaký příběh.

Jak jste se za krátkou dobu, co tady působíte, propojil s Hradcem?
Stále bydlím v Ostravě a nemám potřebu se stěhovat. Pracovní povinnosti nejsou každodenní, takže není problém do Hradce přijet. Město už mám prochozené včetně krásného centra i parků. Na to, abych ho více prozkoumal, zatím nemám dost času, ale sžívám se s ním, jak to jen jde.

A jak odpočívá šéfdirigent mimo koncertní sály?
Odpočívám velmi rád. Sleduji filmy a seriály, čtu knihy, rád chodím na procházky, na dobrou kávu a v posledních letech i cvičit. A baví mě cestování. Mám rád pohodu.

Hynek Šnajdar
redakce@salonkyhk.cz
Foto: archiv Jiřího Habarta, Hanz Sedlář, Ivan Malý