Miluji výslechy, chci se dozvědět pravdu, která je pro mě zásadní

Na úvod se nemohu nezeptat: Co vás přivedlo k policii? Co bylo tím iniciačním momentem?
Dá se říci, že se mně od malička líbily francouzské filmy s Belmondem či Delonem, kteří v nich hráli policisty. Už jako malý kluk jsem se chtěl stát akčním policistou, což ve mně zůstávalo až do studentských let. Když jsem pak studoval pedagogickou fakultu v Hradci Králové, velmi mě pak začala zajímat trestná činnost dětí a mládeže i trestná činnost páchaná na této věkové skupině. Zvažoval jsem, zda budu učit nebo se dám k policii a budu se zabývat právě touto problematikou. Při roční vojenské službě jsem měl dost času si to promyslet. Můj spolužák z gymnázia, s kterým jsem se stýkal, v té době pracoval na kriminálce. Vyhodnotil jsem to tak, že to zkusím.

V jakém oddělení jste začínal?
Na začátku srpna 1990 jsem jako vysokoškolák s doktorátem nastoupil ještě k tehdejšímu Sboru národní bezpečnosti s perspektivou, že budu pracovat na kriminálce. To byla ale jen moje představa. Staršími kolegy mně bylo doporučeno, abych absolvoval základní kolečko s tím, že jsem začal v ulicích na hlídkové službě, což se mi ihned zalíbilo, i když jsem stále toužil být kriminalistou. V divoké době 90. let jsme řešili různé potyčky, rvačky a podobně. Bylo ta zajímavé, kreativní a dobrodružné. Po čase, v roce 1991, jsem ale stejně zakotvil u kriminální služby v Pardubicích.

V jednom rozhovoru jste řekl, že jste především kriminalista a detektiv. V čem se tyto profese liší?
Kriminalista vyšetřuje a objasňuje protiprávní jednání. Pro svoji práci čerpá z různých disciplín, jako jsou psychologie, psychiatrie, sociologie a především právo. Detektiv je vyškolená specializovaná osoba, která pátrá, vyšetřuje, získává poznatky a informace k pachateli za účelem odhalení zločinu. Kriminalista je širší pojem a já jsem detektiv, tedy operativec na problematice násilné trestné činnosti, jako jsou vraždy, loupeže, únosy a podobně. Kriminalisté se po svých specializacích navzájem doplňují, tvoří základ kriminalistického týmu. Pouze tým je totiž předpokladem k úspěšnému řešení jednotlivých kauz a každý v něm má svou profesionální i sociální roli.

Přesto jste znám především jako policejní vyjednavač. Co zahrnuje tato profesní disciplína?
Policejní vyjednavač je užší specializace a může pocházet z různých policejních součástí. Historicky se osvědčilo, že z kriminalistů jsou poměrně úspěšní vyjednavači, protože dnes a denně komunikují s podezřelými a pachateli a přesvědčují je, aby se nějakým způsobem postavili k trestnému činu, aby hovořili pravdu. Musí mít na určité úrovni komunikativní dovednosti a přesvědčovací schopnosti, aby dosáhli svých cílů.

Proč jste si vybral právě tuto cestu?
Už na kriminální službě v Pardubicích si velitel všiml, že moje komunikace s lidmi je trošku jiná než ostatních kolegů. Když někde vznikla nějaká krizová situace, poslal tam mě. Vždycky jsem se snažil v těchto situacích s každým domluvit a začalo se mi tehdy na kriminálce říkat Kazatel. Musím říci, že miluji výslechy. Dozvím se při nich spoustu informací a snažím se je kombinovat tak, abych dosáhl svého cíle a dozvěděl se pravdu, která je pro mě zásadní.

Jak dlouho se jí věnujete?
V roce 1997 se v policii začaly konat čtrnáctidenní specializační kurzy vyjednávání. Absolvoval jsem ho v roce 1998. Tehdy jsem pochopil, že tato profese není jen o přesvědčování, ale i celkově o komunikativních dovednostech, které je třeba nastavit a použít tak, aby vyjednávání bylo úspěšné. Pokračoval jsem v dalším vzdělávání formou inovačních kurzů. Potkal jsem v této souvislosti spoustu velice zajímavých kolegů ovládajících velmi dobře komunikativní dovednosti. Proto jsme po absolvování kurzu vytvořili takovou kompaktní skupinu vyjednavačů a jsme v neustálém a úzkém kontaktu. Vše, co jsme zažili při rozmanitých policejních akcích jako vyjednavači, spolu konzultujeme a vyměňujeme si své zkušenosti. Na každém krajském ředitelství v republice vznikl v roce 2002 stálý vyjednávací tým, který tvoří pět až patnáct policistů. V Královéhradeckém kraji je v současné době aktuálně dvanáct vyjednavačů.

Jakými vlastnostmi a dovednostmi musí vyjednavač disponovat?
Vyjednavač patří k nejkreativnějším specializacím. Měl by být flexibilní, to znamená umět se přizpůsobit všemu, co v krizové situaci nastane. Dále trpělivý, velice kreativní, umět si poradit a reagovat na každý podnět, v dobré fyzické i psychické kondici, musí to být týmový hráč, protože ideálně se vyjednává v týmu řízeném koordinátorem. Já jsem v současné době koordinátorem týmu královéhradeckých vyjednavačů a jsem zodpovědný za jeho činnost.

Veřejnost zná tuto práci spíše z různých filmů a seriálů krimi povahy, kdy člověk stojí v okně či na střeše a chce skokem spáchat sebevraždu. Můžete prozradit, co se snažíte udělat, abyste ho od tohoto úmyslu odradil?
Jak už jsem řekl, důležitá je psychická vyrovnanost vyjednavače, aby byl schopen krizovou situaci, kdy chce někdo například spáchat sebevraždu, zklidnit a stabilizovat, což je účelem vyjednávání. Cílem je, aby člověk v rámci komunikace nastavené vyjednavačem od svého úmyslu upustil. Je tedy nutné, aby vyjednavač uměl také naslouchat, aby zjistil, co toho člověka k jeho činu vede, proč to chce udělat a podobně. Vyjednavač se musí pokusit navázat komunikaci i s člověkem, který komunikovat nechce.

Jsou vaše přesvědčovací metody úspěšné?
Náš tým se schází minimálně jednou za čtvrt roku a všichni si při tom vyměňujeme zkušenosti, radíme se o dalších postupech, vyzdvihujeme to, co se povedlo, ale mluvíme i o tom, co bylo špatně, kde jsme udělali chybu a co se už nesmí opakovat. Nedokážu tedy přesně říci, zda jsou moje přesvědčovací metody úspěšné, protože jsou to naše týmové metody, které ale zatím úspěšné byly. Může se ale náhle stát to, že člověk, který se chce zabít, s námi chce mluvit, ale pak najednou zareaguje jinak a sebevraždu spáchá.

Pokud by i přes veškerou vaší snahu došlo k tragické události, jak byste se s tím vyrovnával?
V republice, kde je stabilně zhruba 140 vyjednavačů, se mnohým z nich něco takové přihodilo. Ptáme se jich, jak se s tím srovnávali. Každý je ale jiný a záleží na jeho nastavení. Někdo skončí, jiný jde dál a chce na sobě pracovat, aby se to neopakovalo a naopak se mu povedlo člověka zachránit. Pracujeme s lidskými životy a naše chyby mohou vést k fatálním koncům. Proto se snažíme na sobě pracovat a tyto věci odvracet. Naštěstí mně osobně se to zatím nestalo. Kdyby se to ale stalo, určitě bych si asi v tu chvíli řekl, že jsem k ničemu.

Vzpomenete si na případ, který vám uvízl v hlavě?
V minulém roce v Hradci Králové jedna starší paní chtěla skočit z jedenáctého patra panelové domu. Byla to z jejího pohledu jakási bilanční záležitost, kdy si vyhodnotila svůj život ve smyslu, že je tady už dlouho, nikdo ji nepotřebuje a nechce, aby se o ní někdo staral. Přitom to byla paní, která společnosti něco dala a nějaké hodnoty za svůj život vytvořila. Na místě jsme byli čtyři vyjednavači. Paní stála na kraji parapetu, držela se pouze rukou sloupku okna a hrozilo, že udělá jeden špatný pohyb a zřítí se dolů, aniž by se pro to definitivně rozhodla. Tehdy jsem se k ní dostával zevnitř bytu kuchyní, ale ona nechtěla, abych se k ní přiblížil. V duchu jsem se modlil, aby z parapetu nespadla. Říkal jsem si, jestli se nám nepovede ji zachránit, bude to velká chyba. Přesvědčování trvalo přes dvě hodiny a nakonec se nám povedlo ji od sebevražedného činu odvrátit.

Je možné popsat pocity, když se vám podaří někomu zachránit život?
Když se to povede, nabije vás to, je to motivace, posílí vás to do další činnosti a dalšího vyjednávání. Zachránit někomu život je velmi pozitivní událost.

Proměnila se role vyjednavače v průběhu let, co se jí věnujete?
Teoreticky se posouvá, protože vyjednavač za ty roky nasbírá více zkušeností. Nesmí však nikdy spoléhat na to, že už všechno umí a propadnout rutině. Pro něj je každá další situace nová a při ní se teprve znovu učí. Musí se stále a za každou cenu pokoušet člověka odvrátit od sebevražedného činu.

Přibývá v dnešní poměrně hektické době kritických okamžiků, kdy je vás přímo na místě potřeba?
V průměru každý měsíc je potřeba vyjednávání, počty se ale různí. Jeden rok je potřeba vyrazit k šestnácti případům, v dalším roce třeba jen ke třem. Nedá se to předpovídat. Tím, že se vyjednávání systematizuje, získává pevnější strukturu. Policejní hlídky, které jsou na místě jako první, jsou v krizových situacích stále více komunikačně obratnější a dokážou zvrátit třeba sebevražedný úmysl ještě předtím, než na místo vyjednavač dorazí. Také zdravotníci si často vědí rady. Koordinace, součinnost a schopnost krizové komunikace přináší své ovoce. Jinak z obecného pohledu krizových situací jde asi v osmdesáti procentech o demonstraci úmyslu sebevraždy, pak následují situace, že se někdo doma nebo někde jinde zabarikáduje, dále jde o únosy či zadržování rukojmích.

Jaká je v tomto směru situace v Hradci Králové a celém kraji?
Je to proměnlivé. Vzhledem k počtu realizovaného vyjednávání, je rozhodně více akcí, kdy se situace do příjezdu vyjednavače vyřeší. Nejvíce jsme byli vytíženi v 90. letech, těch výjezdů bylo tehdy skutečně hodně.

Jako detektiv a kriminalista pracujete také na vraždách, loupežích a podobně. Nosíte si práci domů, nebo jste schopen se od ní v soukromí odstřihnout?
Když jsem byl před více než třiceti lety na hlídkové službě, po práci jsme zaklapli skříňku s uniformou a odcházeli s čistou hlavou. Na kriminálce jsem už přemýšlel, jak případ vyřešit, takže se od toho nedá úplně odstřihnout. Nemyslet na případy prostě nejde, honí se vám to v hlavě, v noci se i někdy dokonce budíte a k případu se opakovaně vracíte.

Jak vaši práci vnímá rodina?
Manželka je také policistka, má pro moji práci pochopení a v tom mám obrovskou výhodu.

Sledujete rád filmy s krimi tematikou, kterých je v současné době nadprodukce?
Někdy je to úsměvné. Realitě některé seriály nebo filmy moc neodpovídají, ale je to vytvořené tak, aby to diváka bavilo. Moc to nesleduji, spíše to mám někdy jako kulisu. Raději než nové krimi seriály, kterých je skutečně nadprodukce, se vracím k filmům, jako je například Policajt nebo rošťák, na to se podívám rád a opakovaně. Navíc jsou podobné filmy obsazené skvělými hereckými ikonami a to jim dodává punc kvality. Spoustu kluků inspirovaly k policejní práci.

Proč myslíte, že zločin a různé krimi případy tak přitahují pozornost veřejnosti?
Dříve, když tragických událostí bylo méně, pro lidi to byla senzace a vyhledávali je. Dnes to už hodně zevšednělo. V Hradci se pořádá akce Bezpečné nábřeží. Jednou jsem dostal za úkol připravit si prezentaci, v které byly ukázky práce hradecké „mordparty“. Prezentace zahrnovala místa činu s obrázky, kde byla spousta krve. Dříve by to přitahovalo velkou pozornost, dnes kolem toho lidi chodili bez většího zájmu. Berou to jako součást života, jako jev, který se objevuje častěji než dříve.

Jak se odreagováváte od náročné práce, jak relaxujete? Co rád děláte ve volném čase?
Volný čas si člověk musí najít. Pracovní činnost poldy je na prvním místě a abych tu profesi zvládal, je třeba se někdy odreagovat. Chovám psy, protože pejsek je výborný přítel. Snažil jsem se také restaurovat starý nábytek, což je velmi zajímavá činnost, která vás spolehlivě odvede od rozmanitých starostí. Mám rád motocykly, jezdil jsem rád na chopperu, ale od toho jsem už upustil. Co mně ale stále drží, je muzika. Jsem heavy metalový bubeník, máme svoji kapelu. Každý den si sednu za bicí a něco si zahrají, hlavně staré pecky od kapel, jako jsou Accept, Iron Maiden, Judas Priest, Kiss, Deep Purple a další legendy. To mě hodně baví.

Hynek Šnajdar
hynek@salonkyhk.cz
Foto: Ondřej Littera