Ticho je pro mě esencí krásna, říká talentovaná malířka Nikola Kopp Lourková

Jaké pocity vás provázejí, když vystavujete ve svém rodném městě?

Když jsem studovala na Biskupském gymnáziu v Hradci Králové, mým cílem nikdy nebylo stát se malířkou, ale chtěla jsem studovat architekturu v Praze. To se však nestalo a nastoupila jsem na UMPRUM, tedy Vysokou školu uměleckoprůmyslovou. Nikdo v mém okolí to tehdy moc nechápal, ale nakonec jsem ji absolvovala. Takže vystavovat v prestižní hradecké Galerii moderního umění bylo důkazem, že jsem to dokázala, a bylo to pro mě určitě velké zadostiučinění.

Čím je pro vás osobně ticho, které se objevilo v názvu výstavy? Je spíše stavem mysli, atmosférou, nebo něčím konkrétním?

Ticho je pro mě esencí krásna. Když se mi narodila dcera, byl to pro mě impuls k životnímu zpomalení a prožívání okamžiku, v němž jsem se v tu chvíli nacházela, protože se nedalo nic plánovat dopředu. To mě naučilo více pozorovat dění kolem sebe i všední věci, které jsem předtím nevnímala. A nebýt zároveň v neustálém shonu. Když jsem se naučila zastavit se, narazila jsem na krásné okamžiky, které pro mě to ticho představují. Když pro mne samotnou nastane nějaké krásno, je to, jako by se svět zastavil a právě ztichl. Jako kdyby padalo ticho.

Při vernisáži zaznělo, že vaše předchozí cykly pracovaly se strachem a napětím. Proč?

Já se vlastně celý život bojím a nejhorší je pro mě strach ze strachu. To neustálé napětí, které vás zastaví na jednom místě, je pro mě svazující.

Pokračuje to ještě?

Ještě se to občas vrací, ale myslím si, že jsem se toho z větší části zbavila díky zpomalení a užívání si dané chvíle. Mám pocit, že jsem zase začala znovu žít. V roce 2022 jsem měla v Galerii Fiducia v Ostravě výstavu s názvem Limbo, která byla právě o strachu. Když jste v limbu, nacházíte se v příběhu jakéhosi neutrálního světa.

V nedávné minulosti jste byla označována za bytostnou figuralistku. Na aktuální výstavě jsou však k vidění i běžné předměty. Co vedlo k této cestě?

Ta figura je samozřejmě v obrazech také zastoupena, jsou tam portréty a hlavy. Ten posun je však v uvědomění, že i banální věci, jako je například židle, mohou být také krásné a zároveň v ní vidím stále figuru, i když ne v tom klasickém slova smyslu. Je to pro mě určitý symbol a hlavní aktér toho děje, který se odehrává na plátně, tudíž je to pro mne i nadále figura.

Vaše aktuální tvorba působí uvolněným dojmem. Byl ten přechod k jakémusi zastavení vědomým rozhodnutím, nebo se do vaší malby promítl přirozeně? Přineslo vám to větší svobodu?

Určitě. I na škole jsem se hnala za nějakou dokonalou, čistou, až uhlazenou formou malby. Dokonalé to ale vůbec nebylo a tím pádem to zklamávalo i mě samotnou. To se změnilo a cítím se teď v malířském vyjádření mnohem svobodnější.

Jsou nové obrazy založené více na pozorování vnější reality, či na vašem vnitřním pohledu?

Vznikají postupně v určitém časovém úseku. Kvůli tomu, že mám na malování omezenější čas, tvorba obrazu trvá delší dobu a to rozvíjí i styl samotného malování. Dříve jsem obraz namalovala za relativně krátkou dobu. Teď se k němu průběžně vracím a proces malby je tedy mnohem delší. Navíc maluji olejem, barvy vrstvím a zasychání plátna tu dobu také prodlužuje.

Víte předem, co vznikne, nebo to má postupný vývoj?

V hlavě si převyprávím určitý zážitek do nějakého příběhu, který potom maluji. I když vím, jak by měl obraz vypadat, postupně se mění se mnou v čase a nakonec vždy dopadne úplně jinak.

Hraje ticho důležitou roli i při samotném vzniku obrazů?

Ne, při tvorbě obrazu nejsem nikdy v tichu. Mám většinou puštěnou nějakou hudbu, podcasty nebo mluvené slovo. Je trochu úsměvné, že ticho v běžném životě nemám dvakrát v oblibě. Ticho má pro mě nespočet tváří.

Co byste si přála, aby si z nich divák odnesl?

Je to na jeho interpretaci a nechávám to na něm. Nemám ráda dlouhé popisy a vysvětlování díla. To mi pro diváka přijde hodně svazující a svádí ho to z jeho vlastní cesty. Ovlivňovat imaginaci mi nepřijde zdravé ani pro tvůrce, ani pro diváka. Důležité ale je, aby to v něm něco zanechalo a na obraz si vzpomněl i po delší době.

Hradecká expozice je také jakýmsi dialogem s dílem Dveře a okno dnes už nežijící malířky a sochařky Jitky Svobodové. Co vás dvě spojuje?

Nás spojuje právě ta fascinace banálními věcmi. Jitka Svobodová byla brilantní grafička a kreslířka, která také zaznamenávala všední věci denní potřeby a přišly ji krásné. Proto jsem si ji vybrala, mám velmi ráda její objekty, to mě s ní jako malířku propojilo. Navíc ty všednodenní věci zaznamenávala křehce s určitou lehkostí, je to záznam jejich krásy a zároveň pomíjivosti. Její objekt Okno a dveře, který je součástí výstavy, byl vytvořen pouze z drátů a papíru. Je to tak křehké dílo, že máte pocit, že když projdete okolo něj, zhroutí se.

Jak vás osobně ovlivnilo období, v němž obrazy přímo pro hradeckou expozici vznikaly?

Byl to poměrně velký spěch v období asi tří až čtyř měsíců doprovázených stresem. Když jsme společně s kurátorem výstavy Janem Florentýnem Báchorem vytvořili koncept, šlo to už vlastně samo a našla jsem se v tom. Jediné, čeho jsem se bála, že to nestihnu po formální stránce včas realizovat. Nakonec se vše stihlo a máme z výstavy oba dva velkou radost.

Co považujete za nejnápadnější znaky vaší výtvarné tvorby?

Celou dobu, kterou věnuji malování, mě provází fascinace plochami, geometrickými prvky a nějakou konkrétní barvou. Stěžejní je pro mě také tvorba v cyklech, v nichž se prolíná a rozvíjí určitý příběh.

Měly na vás vliv i nějaké umělecké směry?

Miluji surrealismus. V tomto ohledu mám ráda umělce, jako jsou Toyen, Jindřich Štyrský nebo Mikuláš Medek, v jehož surrealistickém pojetí je navíc velká míra existencialismu.

Pokud si vzpomínám, svá výrazná díla jste v roce 2024 představila v hradecké Walk Thru Gallery, tedy v proskleném prostoru podchodu na třídě Karla IV., kterou provozuje kurátorka Michaela Kotlandová. Jak na to vzpomínáte?

Na to vzpomínám velmi ráda. S Michaelou jsem řešily, jak to uchopit, protože olejomalba za sklem není úplně běžnou záležitostí. Tehdy jsem vytvořila cyklus stejněrozměrných obrazů, který se jmenuje Soroboru, a mohla jsem je vystavit vedle sebe v jednotlivých prosklených vitrínách, něco jako záznam filmu. Byl to pro mě zároveň první umělecký návrat do Hradce Králové.

Vystudovala jste pražskou UMPRUM v ateliéru Intermediální konfrontace Jiřího Davida a ateliéru Malba I Jiřího Černického. Čím vás tato škola obohatila a co vám předali kantoři, kteří jsou zároveň významnými umělci?

Díky Jiřímu Davidovi mám kritický pohled na věci. Už název jeho ateliéru napovídá, že šlo o konfrontaci. Tvořili jsme velké obrazy, což přispívalo k tomu, abychom se nebáli dělat velká gesta. Jirka Černický v ateliéru Malba I zase kladl důraz na čistotu tvorby, preciznost a nutnost věci dotahovat. Umprumka jako škola mě určitě posunula a kromě toho se hodně věnuje teorii umění. V tomto směru rozšiřuje přehled studentů, což považuji za velmi pozitivní a důležité.

V jednom rozhovoru jste řekla, že jste měla k umění vždycky sklony. Kdy to vypuklo a jak se to projevovalo?

Pro radost jsem stále kreslila už v dětství, ale nikdy jsem nechodila do základní umělecké školy. Ve středoškolských letech jsem často jezdívala na výstavy do Prahy. Jednou jsem se v Rudolfinu potkala se studenty z Akademie výtvarných umění, kteří mě pozvali do svého ateliéru, což byl pro mě úplně jiný svět. To mě nadchlo a uvědomila jsem si, že se umění mohu skutečně věnovat naplno. Poté mě za rok a půl přijali na UMPRUM.

Měla jste ve své cestě rodinnou podporu, nebo jste byla spíše odrazována?

Bylo to tak napůl. Zpočátku tam byla nedůvěra, ale když mě přijali na vysokou školu, začalo se to proměňovat. Nakonec, když jsem školu úspěšně dostudovala, rodiče se s tím smířili a přijali to.

Co máte jako malířka v plánu? Vnímáte hradeckou výstavu jako uzavření jedné kapitoly, nebo začátek nového směru ve vaší tvorbě?

S kurátorkou Martinou Mrázovou nyní připravuji výstavu s názvem Nezvaný host, která vypukne 10. března v pražské Sophistica Gallery, a bude tam vystaveno asi jedenáct nových pláten. Z mého pohledu bude volně navazovat na hradeckou výstavu, kde ticho obepíná krásu. V tomto případě to bude mít ale podtext, kdy to krásno někdo narušuje, i když s tím nepočítáme. Jak už název napovídá, vstupuje do toho nezvaný host, který vnáší nejistotu a určité nebezpeční do uspořádaného světa.

Kromě vlastní umělecké tvorby se prý aktivně věnujete galerijní praxi a v roce 2020 jste spoluzaložila nezávislou galerii Cifra v Doubici v Českém Švýcarsku. Je to stále aktuální?

Ano, je. V ateliéru Jiřího Davida jsem měla spolužačku a skvělou kamarádku Rozálii Prokopcovou. Její manžel Jaroslav Prokopec, absolvent AVU, pochází z Doubice a stará se tam o kulturní život. V opuštěných koňských stájích tam vznikla galerie Cifra, na níž se podílím společně s mým manželem Lukášem Koppem. Na letošní rok plánujeme pět výstav.

Jste hradecká rodačka. Vracíte se stále do tohoto města?

Čas od času se tam vracím, protože tam mám několik kamarádů, což jsou moji spolužáci z gymnázia, a také rodinu. Když tam jsem, vždycky ráda projdu svou oblíbenou trasu, která vede od Biskupského gymnázia přes Hučák okolo gymnázia J. K. Tyla přes Karlovu třídu podchodem k hlavnímu nádraží na autobusový terminál. Tuto nostalgickou procházku si nenechám nikdy ujít.

Hynek Šnajdar
hynek@salonkyhk.cz
Foto: Hynek Šnajdar, Jan Kolský