Trocha nostalgie Hradečáky určitě nezabije – 43. díl

Nedávno jsem procházel kolem hradeckého legendárního Střeláku a napadlo mě, že bych se tam mohl podívat, jak to tam dnes po těch dlouhých letech, co jsem tam nebyl, vypadá. Dveře do velkého sálu byly otevřené a probíhal zde právě obchod s oblečením z druhé ruky. Nostalgicky jsem se tam krátce z balkonu rozhlédnul a zjistil, že za těch 60 let, co jsme tam jako mládež chodili na nedělní čaje a později na plesy a různé koncerty, se tam vlastně vůbec nic, k mému úžasu, nezměnilo. Sedl jsem si tam a hlavou mi procházel dlouhý film s událostmi, které jsem tam zažil s mými kamarády před mnoha a mnoha lety. Bylo to od sedmdesátých let až do roku 1989, kdy jsme tam chodili si přivydělávat jako obsluha na všechny plesy, které se tam konaly. Působili jsme tenkrát u baru na balkoně a v Dřevěné boudě, kde se též konaly plesy, hrála zde pravidelně populární Lokálka, probíhaly zde jazzové večery a další kulturní akce.

Za tu dobu se tam vystřídalo kolem dvanácti našich kamarádů různých povolání. Několik z nich jich po několika letech skončilo, protože bylo nevhodné, aby pan soudruh náměstek obsluhoval na plesech na Střeláku své podnikové podřízené. Chodíval tam s námi pracovat také zubní lékař a tomu se tam naopak moc líbilo a vydržel tam s námi až do konce. Z některých se potom v devadesátých letech stali velice úspěšní hradečtí podnikatelé a na to své letité působení na Střeláku vzpomínají dnes jen v dobrém. Bylo tam hodně práce, ale nějakou korunu jsme tam vydělali, zažili tam také hodně legrace a přišli do styku se zajímavými lidmi a muzikanty.

Balkon - za barem zleva Slávek Trávníček, Jarda Šimek a Vlasta Zítko

V plesové sezóně od začátku ledna až do konce března se tu konalo až 36 plesů středních škol, podnikových a dalších organizací. Mezi ty pravidelné a tradičně největší plesy vždy patřily plesy pořádané organizacemi VLVDÚ, zahrádkářů, SSM, chatařů nebo podniku Restaurace a jídelny. Samozřejmě byly i další, o které byl vždy velký zájem, a byl zde téměř vždy plný sál.

Na chatařské plesy se každý rok těšil celý Hradec a tančilo se tam a hrálo až do pěti hodin ranních, protože kovbojové a jejich partnerky byli tradičně doslova k neutahání. Legendární hradecká country kapela Dělová koule se svým oblíbeným zpěvákem Karlem „Charlie“ Drtinou a jejich famózní skladbou Rychlejší koně to tam totiž vždy rozjela naplno a dřevěná Bouda se doslova otřásala ve svých základech. Manželky muzikantů z Dělové koule Jana Šonková, Milena Drtinová a „Charlie“ Drtina, který už není bohužel mezi námi, by mohli dlouze vypravovat o těch krásných vzpomínkách všech účastníků těchto plesů na nezapomenutelné a velice bujaré večery. Bylo to vlastně takové každoroční setkání hradeckých chatových osad a country kapel v některém ze sálů v Hradci Králové. My, kteří jsme na této akci pracovali na Střeláku jako obsluha, jsme přišli nafasovat patřičné zboží již ve 14 hodin odpoledne, aby kovbojové na plese netrpěli žízní, a do svých domovů jsme potom zcela vyčerpaní odcházeli druhý den třeba až v 11 hodin dopoledne. Na další chatařský ples v dalším roce jsme se ale již těšili, protože účastníci tohoto sympatického plesu bývali k našemu personálu velice štědří.

Dalším významným a hodně navštěvovaným večerem byl pravidelný reprezentační ples VLVDÚ, na kterém hrála výborná kapela z Liberce pod vedením kapelníka Ladislava Bareše zvaného „Král severu“, rodáka z Nového Hradce Králové. Nikdy tam nesměl chybět ani domácí orchestr Mirka Mužíka, který se také narodil na Novém Hradci Králové, a společně tam tito dva pánové vytvářeli krásné hudební prostředí pro účastníky tohoto úžasného reprezentačního plesu.

Středoškolské plesy se odehrávaly pravidelně vždy ve čtvrtek a byl zde pokaždé plný parket mladých středoškoláků a balkon zcela obsazený jejich rodiči. Poslední ples sezóny byl takzvaný mládežnický a nepodávaly se zde nikdy žádné alkoholické nápoje. Proto co si tam mládež přinesla pro sebe na občerstvení, již nikdo nezjišťoval, a přesto se tento ples vždy odbýval v naprosté pohodě. Náš obsluhující personál z balkonu dal po skončení tohoto plesu vše do pořádku a na závěr sezóny jsme trochu déle ještě poseděli a trochu popili. Pro muzikanty tanečního orchestru Mirka Mužíka to byl samozřejmě také poslední ples roku, a páni muzikanti měli takový nepsaný zákon, že po tomto posledním hraní tam celá parta vždy zůstala a plesovou sezónu v muzikantské šatně za pódiem řádně oslavila. Hlavním organizátorem této akce byl skvělý člověk saxofonista Ota Štantejský a až do rána bílého se potom za jevištěm ozývalo jejich jam session a pánové si to náramně užívali. Protože se některým z nich ještě nechtělo spát, tak se třeba někdy stalo, že se šlo ještě někam jinam. Mohu potvrdit, že jsem byl jednou po takovém plese svědkem toho, že vynikající hradecký trumpetista a velký sympaťák Jirka Svoboda hrál na svoji trumpetu ještě v 10 hodin v neděli dopoledne v plném výčepu hostů v hotelu Paříž a lidé se tam náramně bavili. Šéf výčepu Pepíček Klíma s vrchním číšníkem Pepou Šrajerem se proto hned po ránu museli otáčet a ředitel hotelu Paříž pan Málek byl velice spokojený, jak jim hned po ránu teklo plzeňské pivo proudem.

Těch zážitků, co jsme na plesech na Střeláku prožili, bylo bezpočet. Třeba na plesy pořádané politickou organizací KSČ chodíval pravidelně jejich aktivní člen René Tatoure, známá hradecká postavička, kterou znal celý Hradec pod přezdívkou Vodník. Vodník tam chodíval pokaždé sám, vždy se zastavil u nás u baru na balkoně a dal s námi řeč. Pamatuji se, že na tuto akci svých kamarádů chodíval v zeleném saku a zelených botách. Že byl členem hradecké organizace této partaje, jsme již tenkrát věděli a byl to pro nás docela šok, protože Vodník a komunista, to nešlo moc dohromady. René byl vždy takovým zpestřením tohoto pro nás nudného plesu, kde nesměli nikdy chybět právě ti největší a zapřisáhlí hradečtí partajníci. Největší hvězdou tam proto byl každý rok hradecký Vodník René Tatoure.

Velice navštěvované byly každým rokem plesy mládeže, které pořádali svazáci z hradeckého Svazu socialistické mládeže. Tyto plesy byly organizačně dobře připravené a hrály zde pokaždé velice kvalitní kapely. Jednou přijela i jedna z nejlepších našich zpěvaček Věra Špinarová se svou ostravskou kapelou a sál bouřil. Ples pomalu končil a po schodech nahoru na balkon kráčela tato zpěvačka, která si k nám přišla prý odpočinout a trochu si i popovídat. Nabídli jsme jí decku bílého vína a Věra byla velice spokojená po náročném vystoupení. To příjemné popovídaní s ní se však trochu protáhlo a mezitím její kapela již chtěla odjet a Věra nikde. Kluci ji sháněli po celém Střeláku, venku, a stále ji nemohli nikde sehnat. Po dlouhé době ji objevili až u nás na balkoně, ale Věře se s námi nějak začalo líbit a moc se jí nechtělo hned odjet do černé Ostravy. Vše však nakonec dobře dopadlo a naše přední zpěvačka par excellence se s námi loučila se slovy: „Kluci, já zase někdy přijdu.“ Ale nepřišla.

Občas, když se s mými kamarády potkáme, si zavzpomínáme na tuto dobu, kdy jsme pracovali na plesech a zároveň vnímali všechny ty báječné kapely a zpěváky, kteří tam tenkrát účinkovali.

Slávek Trávníček