Už si nemyslím, že spasím svět. Moje práce mě ale baví, vypráví Petr Macl

Co pro vás znamená krajské ocenění Osobnost v sociálních službách?
O mně se ví, že na společenské akce tohoto typu moc nejsem. Pan radní Fink, který mě na cenu navrhl, se mi dokonce omlouval za to, že mě takto trápí. Samozřejmě je ale příjemné, když vám někdo řekne, že vaše práce má smysl. To se mi zase tak často nestává. Důležité je ale také říct, že ta práce s klienty není jenom o mně. Jako terénní pracovník jsem jenom jedním kolečkem toho soukolí. Je to týmová práce všech lidí z charity, zdravotníků, dárců, kteří nám pro klienty dávají peřiny, matrace nebo oblečení, a vlastně i státu, který do sociálních služeb dává peníze.

Co je náplní práce terénního sociálního pracovníka hradecké charity?
Naši klienti jsou lidé, kteří bydlí na různých místech v Hradci třeba ve stanech, v lesících nebo ve squatech. Ačkoliv někteří z nich dochází do azylového domu, nepřespávají tam. My za nimi tedy jezdíme do míst, kde mají své zázemí. Obecně se dá říct, že se všem klientům snažíme nabízet věci, které mohou zlepšit kvalitu jejich života. Musí s tím ale souhlasit a přát si to. Některé kontaktujeme pravidelně, zároveň ale stále hledáme i nové klienty, kteří se ocitli na ulici nově. Když to jde, snažíme se takové lidi nalákat do azylového domu dříve, než si na život venku zvyknou. Většinou je to tak, že čím déle přespáváte venku, tím menší máte chuť jít spát do nějakého zařízení, kde je dalších sto lidí.

Jak dlouho už se této práci věnujete?
Když jsem před 27 lety přišel do charity, dělal jsem nejdřív takového vrátného v azylovém domě. Začátky byly zajímavé. Tu práci s lidmi bez domova vlastně nikdo neznal, protože za minulého režimu nic takového nebylo. Všichni jsme se museli postupně učit. A přiznám se, že pro mě to byl docela šok, protože dříve jsem pracoval v Divadle Drak a tam jsem byl zvyklý, že nám lidé neustále tleskali. Terénního pracovníka dělám posledních asi 20 let.

Dokáže vás po takové době ještě něco překvapit?
V poslední době mě překvapuje třeba to, jak se začíná proměňovat klientela azylového domu. Přibývá tam stále více nemocných lidí. Z velké části jde o psychické nemoci. Jedná se o různé poruchy osobnosti, těžké schizofrenie nebo maniodepresivní psychózy. Je to průšvih, protože ten systém na to není stavěný. Takoví lidé nejsou schopní ani chápat zavedená pravidla a sankce. Problém je ale i s fyzicky nemocnými, kteří se nejsou schopní o sebe úplně postarat. Těch zařízení, která by takové lidi mohla přijmout, je strašně málo a na přijetí se čeká měsíce. Takže mnohdy také skončí na delší čas u nás v azylovém domě.

A překvapí vás něco i přímo při práci v terénu?
Svým způsobem bych řekl, že to máme v terénu trochu jednodušší. Byť se zase určitě více setkáváme s takovými těmi velmi zanedbanými lidmi. Představte si svrab, červy, vši. O takové lidi se snažíme kompletně postarat. To znamená hygiena, převlečení, masti. Když ti lidé nemají zdravotní pojištění, v nemocnici je ošetří pouze v případě, že jim jde o život. Takže je ošetřujeme my. Nově nám v tom pomáhají také studenti z lékařské fakulty. Od září letošního roku v Hradci funguje projekt Medici na ulici. Chodí s námi do terénu a v rámci  svých možností naše klienty ošetřují.

Co vám dokáže při vaší práci udělat radost?
Například pořádáme ples bez fraku, kdy se velké množství našich klientů vystrojí, jak nejlépe můžou, a přijdou si zatancovat a pobavit se. Říkám o tom, že je to takové krasosmutné. Podobně jako třeba Vánoce v azylovém domě. Probíhá to v takové zvláštní, ale vznešené atmosféře. V ten moment, kdy klienti tancují nebo zpívají u táboráku, si uvědomíte, že oni možná jen neměli tolik štěstí jako vy. Člověk se pak ptá sám sebe, zda by dokázal zvládnout těžké chvíle, kdyby neměl podporu svých blízkých. A často si odpovím, že bych dost možná dopadl stejně jako ti, kterým teď pomáhám.

Veřejnost bezdomovce nejčastěji potká, když vás zastaví na ulici s prosbou o peníze. Má smysl jim nějaké drobné dát, nebo tím jen podpoříte nákup levného alkoholu?
Spousta lidí nějaké drobné lidem bez domova dává. I když si myslím, že si ani nedělají iluze o tom, jak ty peníze bezdomovci využijí. Je to ale individuální, zdaleka ne všichni lidé na ulici jsou alkoholici. Ze strany těch bezdomovců je to žebrání svým způsobem jako prodej hrnců. Ti lidé prodávají svoje bezdomovectví. Prodávají svoji situaci, aby získali nějaké prostředky.

Co je pro vás v tom každodenním kontaktu s lidmi bez domova nejtěžší?
Ono to hodně záleží na tom, jak jsem v pohodě sám se sebou. Když jsem v pohodě, reaguju lépe i na krizové situace. Před devíti lety jsem měl syndrom vyhoření, což je věc, která pracovníky v sociálních službách občas postihuje. Tam mi docvaklo několik věcí, které jsem dělal blbě. Dříve jsem měl pocit viny, když jsem měl někomu říct ne. Musíte se to ale naučit, protože jinak vás klienti roztrhají. Chodil jsem na psychoterapie a dal jsem se dohromady. Zároveň jsem od té doby dostal do terénu kolegu. A svým způsobem se od něj pořád učím. On je trpělivý, laskavý a zároveň má jasné hranice. S klienty musíte hrát upřímnou hru. A je fakt, že když jste na ty situace dva, je to jednodušší a bezpečnější.
Pamatuji si, že na mě klient třeba vytáhl sekeru.

Jsou v Hradci i lidé bez domova, kteří přespávají venku a odmítají od vás jakoukoliv pomoc?
Ano, ale je jich opravdu jenom pár. Nejsou na nás ale zlí, slušně nás odmítnou. Naprostá většina se s námi baví. My jsme takoví šplhouni, protože občas jim přivezeme třeba jídlo nebo pití.

Nepřemýšlel jste někdy o tom, že byste změnil profesi? Že je toho na vás už prostě moc…
V tu chvíli, kdy jsem měl syndrom vyhoření, jsem měl pocit, že už v životě nemůžu do té práce jít. Díky panu doktorovi Hrubešovi a jeho psychoterapiím jsem se ale dokázal po třech měsících vrátit zpátky do práce. A tím, že mám k sobě od té doby kolegu, už ani nemůžu tolik šílet a hrát si na Ježíše. Ta zkušenost mě uzemnila, už si rozhodně nemyslím, že jsem ten, kdo spasí svět. Moje práce mě ale přes to všechno pořád baví.

Po těch letech vás už musí hradečtí bezdomovci velmi dobře znát, že?
Ano, znají mě. S některými si dokonce i tykám, byť to prý není odborně úplně košer. Jeden z mých klientů se mnou dokonce vyrůstal v jedné ulici, hráli jsme si spolu jako děti. V takovém případě by bylo takové trapné, kdybychom si vykali.

Máte představu, kolik lidí v Hradci bude zimu trávit bez domova?
Jsou to určitě stovky lidí. Podstatná část z nich ale využívá služby azylového domu. My máme na starost zhruba 80 klientů, kteří ale zůstávají venku i během zimy. Někteří lidé mají ke společnému ubytování vyloženě odpor.

Ve společnosti je zažitá představa, že bezdomovci, kteří nechodí do azylového domu, do něj nechodí proto, že pijí alkohol. Je to tak doopravdy?
My máme v azylovém domě toleranci půl promile. V zimě se toleruje i víc, pokud se ti lidé chovají slušně. Takže i do azylového domu pravidelně dochází lidé, kteří alkohol pijí. V žádném případě není alkohol jediný důvod, proč někdo nevyužívá služeb azylového domu. Po letech na ulici už nejste stejný člověk jako dřív. Někdo opravdu nechce spát s tolika dalšími lidmi pod jednou střechou a je zvyklý na své prostředí. Dalším aspektem jsou různé psychické nemoci.

Jak se za to čtvrtstoletí problém bezdomovectví změnil? A proč se ho vlastně nedaří účinně řešit?
To je možná otázka spíš na nějakého sociologa. Je to problém v celé České republice. Asi se to odvíjí od sociální politiky a toho, jaká je dostupnost bydlení. Z mého pohledu je šílené, co se stalo z těch úplně obyčejných ubytoven. Máte tam jenom postel, na pokoji další dva spolubydlící a zaplatíte za to sedm tisíc měsíčně. Spousta lidí si to nemůže dovolit. Kolikrát jsou ti lidé radši venku. Na statistikách vidíme, že rok co rok počet lidí bez domova přibývá. Je to stejné ve všech velkých českých městech.

Před několika lety pořídila hradecká charita několik iglú pro bezdomovce. Ujalo se to mezi bezdomovci?
Neujalo. Kdyby byly opravdu tuhé zimy, asi by ti lidé iglú pro svou záchranu využili. Několik klientů nám to vrátilo s tím, že v tom mají klaustrofobii. Jak je to nízké, ležíte v tom v podstatě zavřený jako v rakvi. Ti lidé jsou většinou zvyklí bydlet ve stanech, kde se mohou posadit, číst si. V tom iglú to nejde a psychicky jim to nedělá dobře.

Už třetím rokem funguje Hradecká leženka, pomocí které můžete člověku bez domova předplatit nocleh v azylovém domě. Jak je ten projekt úspěšný?
Myslím, že úspěšný je. Když se k nám jako terénním pracovníkům nějaké nocleženky dostanou, rozdáváme je pak lidem, o kterých víme, že jsou bez peněz a nemají jinou možnost.

Co říkáte na zprávu, že by se měl bourat takzvaný Holubí dům u vlakového nádraží, ve kterém přespávají někteří bezdomovci?
Uvidíme, co to v té komunitě způsobí. Jisté je, že ti lidé z lokality u nádraží jen tak nezmizí. Oni už například vědí, že před kostelem na náměstí 28. října rozdávají dobrovolníci každý den polévku. A u nádraží mají také větší šanci něco vyžebrat. Řekl bych, že bezdomovci právě v této lokalitě mají často velké problémy s pitím, jsou zdevastovaní. Na to, co se stane, až skončí Holubí dům, jsem sám zvědavý. Asi budou více chodit do Auparku, Atria nebo na terminál, kde s nimi zase bude bojovat ochranka. A když se ti lidé válí před nádražím, není to důstojné. Myslím si, že by výhledově mohla být u nádraží nějaká temperovaná místnost, kde by lidé mohli přečkávat mrazivé noci. V Německu je to běžné. Odstranilo by to spoustu problémů.

Když ještě zůstaneme u Holubího domu, kdo se tam vlastně pohybuje? Jsou to hlavně bezdomovci?
Zdaleka to nejsou jenom bezdomovci. Ti by ani nezvládli vypít všechny ty lahve, které se tam válí. Chodí tam na mejdany mládež. Zažil jsem tam i mladé páry, co tam chodí randit. Jsou tam také drogově závislí lidé. Ale je pravda, že i my tam máme dost klientů. Úplně nahoře máme i klienty, kteří to tam mají celkem hezky udělané a každý den chodí do práce. Z nějakých důvodů ale nechci chodit k nám do azylového domu a nemají dost peněz na ubytovnu. A v Holubím domě už si prostě zvykli. Přitom zejména v létě je to opravdu hrozné místo. Strašně to tam páchne, jsou tam krysy, většina lidí tam má svrab a vši. V zimě to také není žádné terno. Tím, že tam už nejsou prakticky žádná okna, tam bývá opravdu velká zima. Několik lidí k nám přišlo z Holubího domu s omrzlinami.

Máte představu, kolik bezdomovců v Hradci zimu nepřežije?
Nedělám si statistiky, ale myslím si, že každý rok jeden až dva bezdomovci během zimy zemřou.

Tomáš Kulhánek
tomas.kulhanek@salonkyhk.cz
Foto: KHK, archiv Petra Macla