Když budu makat, šance přijde, věří Matyáš Syrovátka

Jak ses vlastně dostal k fotbalu?
K fotbalu mě přivedl táta, který ho taky hrával a dneska se pohybuje i kolem trénování. Nejdřív mě dal do Mladých Buků, kde jsem byl asi do kategorie U11. Potom jsem šel do do Trutnova. Táta chtěl hlavně, abych začínal v prostředí, kde mě bude fotbal bavit a kde budu mít dobré vedení. Myslím, že to tak nakonec i bylo.

Kdy nastal první větší posun směrem k profesionálnímu fotbalu?
Když jsem šel do U14, dostal jsem možnost jít do Hradce, do regionální akademie. Ze začátku to ale bylo takové napůl. Celý týden jsem trénoval a chodil do školy v Hradci, ale v pátek po škole jsem se vracel do Trutnova na trénink a o víkendu jsem hrál zápas za Trutnov. V pondělí ráno jsem jel zpátky do Hradce. Takže jsem měl pořád kontakt s domovem i s klukama tady, ale zároveň jsem se už posouval dál.

V Hradci jsi teď čtvrtým rokem. Co pro tebe přechod do většího klubu znamenal?
Hlavně strašně velký rozdíl v trénování. V Trutnově jsme měli tréninky třikrát týdně, v Hradci jich bylo šest. To je prostě dvakrát tolik času s balonem, dvakrát tolik dotyků, dvakrát tolik možností se zlepšovat. Když jsem tam přišel, byl jsem technicky asi jeden z nejslabších v týmu. Trenéři ve mně ale viděli fyzický potenciál, protože jsem byl tehdy oproti ostatním klukům docela vysoký. Teď už mě všichni přerostli, ale fotbalově jsem je snad trochu dohnal. Největší progres jsem udělal během prvního roku nebo dvou. Teď už se víc řeší taktika, herní věci, rozhodování a samozřejmě i fyzická stránka. Technika je ale pořád strašně důležitá. Myslím, že se dá naučit, jen člověk musí mít trénink a musí tomu dát hodně času.

Nastupuješ na pravém kraji obrany. Čím si myslíš, že sis v Hradci vybojoval místo?
Já si pořád nemyslím, že jsem nějak extra dobrý fotbalista čistě technicky. Ale myslím, že docela dobře čtu hru. A hlavně jsem takový zarputilý. Prostě nic nevypustím, do každého souboje jdu naplno a snažím se dát do toho všechno. To je asi moje největší přednost Postupně se k tomu přidala i ta větší fotbalovost. Když člověk trénuje šestkrát týdně, tak se prostě zlepší. Ale ta pracovitost musí být podle v něm. Nemůžeš chtít hrát dobře a přitom něco odfláknout. Na pravém bekovi musíš být připravený bránit, podporovat útok, vracet se, běhat nahoru dolů. Tam není moc prostor něco vypustit.

Uplynulá sezona pro vás byla mimořádná. S devatenáctkou FC HK jste získali titul v nejvyšší dorostenecké soutěži, přitom jste do ní šli jako nováček.
Tohle jsme nečekali. Naším cílem před sezonou bylo hlavně soutěž udržet. Postoupili jsme z druhé ligy a po prvních dvou zápasech jsme měli jen jeden bod. Takže jsme si říkali, že to bude těžké a že se musíme hlavně vyhnout tomu, abychom hned spadli zpátky. Pak se to ale na podzim nějak chytlo. Měli jsme dobrou šňůru, ostatní týmy nahoře mezi sebou dost ztrácely a nám se začalo dařit. Po podzimu jsme byli myslím někde kolem čtvrtého místa a asi pět bodů za prvním. Pořád jsme si říkali, že je to super, ale o titulu se ještě úplně nemluvilo. Až na jaře jsme začali vidět, že to může opravdu vyjít.

Co podle tebe rozhodlo, že se z týmu, který měl bojovat o záchranu, stal mistr?
Měli jsme strašně dobrého trenéra, pana Klusáčka. On už trénoval áčka velkých klubů, má zkušenosti, a myslím, že nám hodně pomohl. Všechno si tak nějak sedlo. Před sezonou k nám přišel z U17, měl část kluků už předtím, potom převzal devatenáctku a začalo to fungovat. Hodně nám pomohl i náš nejlepší střelec Umar z Nigérie. Dal pětadvacet gólů. To je prostě obrovské číslo. Druhý nejlepší střelec v soutěži měl myslím kolem patnácti gólů, takže on byl fakt odskočený. Už má start i za áčko. Ale nebylo to jen o něm. Celý tým fungoval, každý věděl, co má dělat, a dobře jsme zvládali i zápasy, které nebyly jednoduché.

Jak hodnotíš svoji vlastní sezonu?
Gól jsem nedal, což je špatný. (smích) Jako obránce bych určitě chtěl být víc nebezpečný dopředu. Měl jsem nějaké asistence, asi pět nebo šest, přesně to teď nevím. Ale hlavně jsem odehrál skoro všechny zápasy, pokud jsem nebyl na reprezentaci. Většinou jsem hrál v základu. Dvakrát jsem nezačínal. Jednou proti Olomouci, protože jsme se den předtím vraceli z reprezentace z Finska a trenéři mě nechtěli úplně zavařit. A pak proti Pardubicím, tam jsme zase šetřili síly na zápas se Žilinou. Jinak jsem byl na hřišti skoro pořád, a to je pro mě důležité. Chci hrát, sbírat zkušenosti a být pro tým platný.

Zisk titulu vám otevřel také cestu do mládežnické Ligy mistrů. Tohle pro vás musí být obrovská motivace, že?
To je asi největší lákadlo příští sezony. Fakt se na to těšíme strašně moc. Je možné, že si devatenáctka bude na ty zápasy stahovat i některé hráče, kteří budou jinak v béčku, protože to tak kluby často dělají. Chtějí ukázat sílu celé mládeže a nastoupit v co nejsilnější sestavě. Já ale ještě nevím stoprocentně, jak to bude se mnou. Doufám, že si tam zahraju. Takové zápasy člověk normálně nemá možnost hrát. Potkat velké evropské klub, porovnat se s nimi a zažít atmosféru podobné soutěže, to je obrovská věc.

Bavili jsme se, že by ses měl v příští sezoně posunout do béčka. Jak velký krok to je?
Je to velký krok, protože už jde o dospělý fotbal. Ročníkově bych ještě mohl být dorostenec, ale na 99 procent bych měl jít do béčka. Samozřejmě ještě čekám na novou smlouvu, všechno by mělo být připravené, jen se čeká na podpis. Doufám, že se nic nepokazí, protože v Hradci chci zůstat. Pro mě bude hlavní se tam uchytit. Hrát stabilně, získat místo a ukázat, že na to mám. A když třeba nebudu mít hned na béčko, tak je důležité jít hrát za devatenáctku. Hlavně nesedět. V tomhle věku potřebuješ být na hřišti, protože jen tak se můžeš zlepšovat.

Už máš také za sebou první trénink s ligovým áčkem. Jaký zážitek to byl?
Byla to skvělá zkušenost. Nešlo ani jen o samotný trénink, ale o celý den. My v devatenáctce máme školu, přijdeme třeba patnáct minut před tréninkem, odtrénujeme a jdeme zpátky na internát nebo do školy. U áčka to funguje úplně jinak. My jsme tam byli od půl deváté a trénink začínal až v půl jedenácté. Ti hráči mezitím chodili do posilovny, měli video, někdo šel na masáž, každý si připravoval tělo na trénink. Pak odtrénovali a na stadionu byli ještě další čtyři hodiny. Regenerace, jídlo, posilovna, čas s týmem. Tam člověk opravdu vidí, že trénink je vrchol dne a všechno ostatní je tomu podřízené. A samozřejmě bylo zvláštní sedět v kabině s hráči, které jsem předtím vídal v televizi. Na začátku jsem ani nevěděl, jestli jim mám říkat ahoj, nebo dobrý den. Naštěstí bylo ráno, takže jsem to vyřešil univerzálním „dobré ráno“.

Zažil jsi tam chvíli, kdy sis řekl, že už opravdu nahlížíš do velkého fotbalu?
Asi jo. Třeba jsem pak seděl sám v sauně s Vladimírem Daridou. To byl hráč, na kterého jsem koukal jako malý v reprezentaci, jezdil jsem s tátou na zápasy. A najednou jsme spolu seděli v sauně a normálně si povídali. To bylo fakt skvělé. Takové věci člověka nakopnou. Uvědomíš si, že ti hráči jsou normální lidi, ale zároveň vidíš, kolik práce za tím vším je. A že když někdo dostane šanci a chytí ji, může se to celé posunout strašně rychle.

V Hradci máš před sebou i příklady hráčů, kteří se přes béčko dostali rychle do áčka. Dodává ti to víru?
Určitě. Třeba Štěpán Ponikelský odehrál celý podzim za devatenáctku, potom šel na pět nebo šest zápasů do béčka a pak rovnou do áčka. Teď už tam je natrvalo. Když někdo dostane šanci a opravdu ji chytí, může se to posunout strašně rychle. Myslím, že noví majitelé v Hradci hodně zvedli i práci s mládeží. Mám pocit, že o nás vědí, že nás sledují a vědí, jak se nám daří. Samozřejmě nestačí, aby o tobě věděli. Musíš být připravený, až přijde správný čas. Ale je fajn vidět, že cesta z mládeže do áčka existuje.

Jak vám vedení klubu dalo najevo, že titul devatenáctky vnímá jako velký úspěch?
Byli jsme pozvaní na večeři s panem Juklem na Malšovický stadion. Pogratulovali nám, dostali jsme nějaké poukázky a přišly peníze do týmové kasy, jak od vedení, tak i z kabiny áčka. Samozřejmě větší úspěch pro klub byl, že áčko vybojovalo Evropu. To bylo pro Hradec obrovské. Ale myslím, že nás sledovali a věděli, že i náš titul je velká věc. Bylo to po dlouhé době a myslím, že jsme byli první tým v historii soutěže, který ji vyhrál jako nováček. Takže jsme si to určitě užili.

Vedle klubového fotbalu se pravidelně pohybuješ v mládežnické reprezentaci. Od kdy se v národních výběrech objevuješ?
Poprvé jsem byl v reprezentaci v U15. Tam jsem byl jen na jednom srazu a úplně se mi to tehdy nepovedlo. Pak jsem měl trochu horší sezonu, nějaké zranění a nebylo to ideální. Od U16 už ale jezdím pravidelně. Teď je to třetí rok – U16, U17 a U18. Myslím, že jsem vynechal jen jeden sraz kvůli zranění. Jinak jsem odjel skoro všechno, když nepočítám nějaké kempy, kde se nehrají zápasy a spíš se zkouší větší počet hráčů. V reprezentaci mám asi třicet dva nebo třiatřicet startů, přesně to teď z hlavy nevím.

A gól?
Gól zatím nemám, ale snad jednou přijde. (smích)

Máš za sebou v loňském roce mistrovství Evropy v Albánii i světový šampionátu v Kataru. Co ti takové akce ukázaly?
Na mistrovství Evropy v Albánii to bylo neskutečné. Byli jsme tam asi nejméně zvučné jméno ze všech týmů. Dostalo se tam sedm týmů a osmým byla domácí Albánie. My jsme hráli proti Itálii, Belgii a Anglii, takže to byla opravdu velká jména. Člověk tam vidí, že spousta kluků už hraje v top akademiích a někteří se dostávají i do velkého fotbalu. Proti nám třeba za Anglii nastoupil Rio Ngumoha, který se potom objevil na velké světové scéně. Dalším velkým talentem byl Max Dowman, nejmladší střelec Premier League v této sezoně. Je to obrovská zkušenost, ale zároveň vidíš, jaká je konkurence. My jsme tam sice výsledkově úplně neuspěli, ale nebylo to tak, že bychom byli úplně bez šance. Prohráli jsme 1:2, 1:3 a 2:4. Zajímavé bylo, že jsme všechny první poločasy prohráli, ale všechny druhé poločasy jsme dokázali vyhrát. Proti Itálii jsme o půli prohrávali 0:2 a druhý poločas jsme vyhráli 1:0. S Belgií jsme prohrávali 0:3 a druhou půli jsme vyhráli 1:0. Proti Anglii jsme prohrávali 0:4 a druhý poločas jsme vyhráli 2:0. Asi jsme byli v prvních poločasech až moc svázaní.

A jak vzpomínáš na Katar?
Katar byl zase úplně jiný. Já jsem tam moc nehrál, měl jsem asi devět minut za čtyři zápasy. Pro mě to bylo těžké skousnout, protože jsem tam jel s tím, že chci hrát, a nakonec jsem tolik prostoru nedostal. Ale už jsem to nějak přešel. I tak to byla obrovská zkušenost. Měli jsme ve skupině Tádžikistán, USA a Burkinu Faso. Každý z těch týmů hrál úplně jiný fotbal. Američani byli trochu podobní nám, Burkina Faso byla neskutečně fyzická. Vyhráli jsme nad Tádžikistánem 6:1, potom jsme prohráli s Burkinou Faso 1:2 a s USA 0:1. Ze skupiny jsme ale prošli, protože postupovala i třetí místa. Ve vyřazovací části jsme narazili na Itálii a prohráli 0:2.

Co tě baví, když sleduješ zápasy na probíhajícím mistrovství světa?
Mě na tom baví, že fotbal je pořád stejná hra, ale všude na světě se hraje jinak. Český fotbal je jiný než africký, jihoamerický nebo asijský. To porovnání je strašně zajímavé.

Chtěl bys hrát jednou za český nároďák?
Určitě. Hrát za svoji zemi je pro fotbalistu jedna z největších věcí. A dostat se jednou do áčka, zahrát si za seniorskou reprezentaci nebo třeba na mistrovství světa, to je úplně nejvíc. Samozřejmě je to hrozně daleko. Člověk musí nejdřív zvládnout svoje věci v klubu, prosadit se v dospělém fotbale a postupovat krok po kroku. Příští rok je Euro devatenáctek v Česku, takže to je velká motivace.

Jak jsi vypnul od fobalu, než zase začne příprava na novou sezónu?
Příprava nám začala 7. července. Předtím jsme měli tři týdny volna, ale na poslední týden už jsme dostali individuální plány. To je takový náběhový týden. Už běháme sami, abychom nepřišli na první trénink úplně bez kondice. Máme kondičního trenéra, který je atlet, takže ty plány jsou opravdu promyšlené. Jinak v první části volna jsem doháněl školu školu. Chodím na obchodní akademii v Hradci a kvůli reprezentaci, zápasům a tréninkům jsem během sezony dost chyběl. Takže jsem musel všechno doplnit. A potom na začátku prázdnin jsem odjel na tábor do Horního Bradla. Jezdil jsem tam dřív jako dítě, potom jako praktikant a teď už potřetí jako vedoucí. Takže jsem si od fotbalu trochu odpočinul, ale úplně volno vlastně nemám.

S jakou představou půjdeš do další sezony?
Chci se prosadit v béčku, stabilně hrát a ukázat, že na dospělý fotbal mám. Doufám, že budeme chodit i na tréninky s áčkem a že se třeba jednou dostanu i do zápasu. Ale nechci nic uspěchat. Vím, že nejtěžší je dostat se z mládežnického fotbalu do dospělého. Tam se rozhoduje, jestli se člověk posune dál, nebo ne. Pro mě je teď nejdůležitější práce. Když budu makat, hrát a zlepšovat se, tak ta šance snad jednou přijde.

Michal Bogáň
michal@trutnovinky.cz
Foto: archiv Matyáše Syrovátka