Manžel si zaslouží svatozář, říká Babička roku z Třebše

Jak jste se do soutěže Babička roku dostala? Byl to váš nápad?
Ne, já už se nikde nepředvádím. Hana Žatečková se domluvila s ostatními hradeckými seniorkami a řekla mi, že tam musím za všechny. Takže jsem tam nebyla za sebe, ale za hradecké seniorky.

Před patnácti lety jste už uspěla v soutěži Eurobabička. Byla jste tentokrát klidnější, nebo přesto přišla tréma?
Ne, žádnou trému nemám. Ani si nic nechystám. Myslím si, že by člověk měl vystupovat přirozeně a reagovat na to, na co se ho moderátor zeptá. Volnou část za mě vyřídil maňásek Pepík. Představil se, že je babiččin a chodí s ní do Sokola. A stěžoval si: „Když o něco jde, všechno zařídím já, ale oni to připíšou babičce. Já mám maturitu na pedagogické škole v Litomyšli, všechno jsem řekl těm profesorkám. A na vysvědčení napsali Hana Procházková. To je nespravedlivý!“

Pepíka znají také děti z tělocvičny. Jak ho při cvičení využíváte?
Mám ráda děti a děti mají rády divadlo. Pepíka milují kluci i holčičky. Když odcházejí z tělocvičny, každý si musí sáhnout na hlavičku a podat mu pacinku. Ale něco vám prozradím. Využívám ho i tehdy, když potřebuju trochu napomenout rodiče. Neřeknu to já, řekne to za mě Pepík: „Děti cvičily pěkně, ale maminky breptaly a vůbec nedávaly pozor.“

Jak staré děti k vám chodí a kdo je doprovází?
Cvičení je pro děti od dvou do pěti let s rodičem, ale může přijít i dědeček nebo babička. Jsem ráda, že chodí hodně tatínků. Pomáhají nám s nářadím a je dobře, když se do výchovy zapojuje i mužská část rodiny. Na dětech je to vidět, na klucích i holčičkách.

S dětmi cvičíte od svých sedmnácti let. V čem se za tu dobu nejvíc změnily?
Myslím si, že dřív byly poslušnější. Dneska rodinu často ovládá i rozmazlené dítě. V tělocvičně se učí, že není jediné na světě, že je tu nějaké družstvo, parta a musí počkat, až na něj přijde řada. Pro děti, které ještě nechodí do školky, je to taková přípravka. Ty, které už do školky chodí, jsou zase šikovnější. Každé si tam najde svoje.

Původně jste byla bytová architektka. Co vás přivedlo k práci s dětmi a vlastní mateřské škole?
Hlavně k tomu přispělo, že jsme měli s manželem čtyři děti. Když máte malé děti, nemůžete být lidem k dispozici do šesti večer, musíte se věnovat i rodině. Školka končí v rozumnější dobu. Interiéry mě ale zajímaly dál a vybavovala jsem i některá zařízení pro děti.

Jak potom vznikla školka Pohádka?
Základ měla v tělocvičně. Maminky si stěžovaly, že když jsou s mladším dítětem na mateřské, státní školky jim nevezmou to starší. Právě pro ně jsme chtěli Pohádku vytvořit. Řekla jsem jim, že když dají hodně práce a pár peněz, uděláme to. Začínali jsme na sídlišti tady v Třebši ve výměnících, které jsme si pronajali od města. Byla tam kuchyňka a základní hygienické zázemí. Taková prvobytně pospolná společnost. Každý týden dostala jedna maminka klíče a po aktivitě se uklidilo, vytřelo a umylo nádobíčko. Když se lidé na něčem podílejí, přiroste jim to k srdci, berou to za svoje a jsou ochotní pro to něco udělat. Když přijdou k hotovému, často spíš vidí, co ještě chybí a není dokonalé.

Celý život se věnujete dětem. Jaké dětství jste měla vy sama v Třebši?
Nádherné. Po ulici přejelo jedno auto za den a my jsme klacíkem čmárali do silnice z uježděného písku a hlíny. Sousedé spolu mluvili, my děti jsme se všechny kamarádily. Dneska se lidé často ani neznají, přestože bydlí vedle sebe, a někdy se ani nepozdraví. My jsme od rodičů měli nařízeno pozdravit každého, koho u nás na ulici potkáme, ať ho známe, nebo ne. Když maminka pekla buchty, posílala mě s nimi k sousedkám. Lidé byli mnohem chudší, ale víc k sobě patřili.

Později jste tady v Třebši pomáhala prosadit novou sportovní halu. Co vás k tomu přimělo?
Stará dřevěná tělocvična už dosluhovala. Naši rodiče ji postavili z materiálu z bouraných baráků po Němcích. Nosné sloupy byly prolezlé dřevomorkou. Obracela jsem se na magistrát a na primátora, ukazovala jim to a říkala, že nám to možná spadne na hlavu. Kéž by tam v tu chvíli nikdo nebyl, ale bude to ostuda Hradce. Primátor mi tehdy řekl: „Hanko, ale musíš udělat organizaci, která o to požádá.“ Tak jsme založili komisi místní samosprávy a naším prvním požadavkem byla nová tělocvična. Město na ni mělo prostředky a postavilo halu, která dnes slouží i okolním školám. Od rána do večera je plná.

Za manžela jste vdaná 64 let, ale znáte se ještě déle. Jak jste se seznámili?
Těch 64 let už je na papíry, předtím jsme spolu byli od patnácti. Chodili jsme na jedenáctiletou střední školu, dnešní gymnázium J. K. Tyla. Už v deváté třídě jsme po sobě pokukovali. Na lyžařském zájezdu jsem si říkala: „Tenhle kluk pěkně lyžuje, jak skáče!“ A večer se tancovalo. Pak jsme spolu chodili i do tanečních. Obě naše maminky se tam přišly podívat a manželova maminka s kamarádkou se postavila za tu moji, která seděla. Ukazovala kamarádce Pavla: „Tak támhle u toho sloupu, to je on.“ A o mně prohlásila: „No, šeredná není, ale je k němu mrňavá.“ Moje maminka to tak všechno slyšela. Nakonec jsme ale s manželovou maminkou vycházely dobře. Na sklonku života mi řekla: „Já vím, že jsi mě měla vždycky ráda.“ Ale ta první reakce byla, že jsem mrňavá (úsměv).

Po soutěži jste říkala, že by si manžel zasloužil svatozář. Za co především?
Kdo mě zná, ten by mu ji opravdu připsal. Jsem velmi aktivní, všude běhám a lítám a on všechny ty moje aktivity musí vydržet. Dobře spolu vycházíme i jako celá rodina, se synem, dcerou a jejich partnery. Máme pět vnoučat a dvě pravnoučata. Když se sejdeme, většinou u syna na zahradě, je nás přes dvacet. A to je nejbližší rodina.

Co ráda děláte jen sama pro sebe?
Jsem stálou návštěvnicí knihovny a snažím se číst. Taky ráda tvořím a vyrábím z různých materiálů. Zájmů mám hodně, ale že bych měla jeden, kterému se věnuju úplně do hloubky, to říct nemůžu.

Na konci října vás čeká celostátní finále v Olomouci. Probouzí se ve vás soutěživost?
Vůbec žádná ve mně není. A nevím, jestli si to užiju, ale vypravili tam autobus, takže se nemusím dopravovat sama. Pojedou i další ženské z Hradce, tak mě vezmou. Volala jsem kamarádovi, který bydlí u Olomouce, abych měla i nějakou místní podporu.

Tomáš Kulhánek
tomas.kulhanek@salonkyhk.cz
Foto: Archiv Hany Procházkové