Hradec je pro mě domov, říká vítězka Stories, které žiju Evelína Pišlová

Jak ses o soutěži Stories, které žiju dozvěděla?
Na soutěž mě upozornila kamarádka ze základky. Poslala mi ji přes Instagram, protože sama přemýšlela, že se zapojí. Nakonec to neudělala, ale já jsem si řekla, že to zkusím. Myslím, že právě sociální sítě jsou dnes nejlepší způsob, jak podobné projekty dostat mezi mladé lidi. Hodně fungují hlavně reelska a TikTok.

Proč sis nakonec vybrala právě textovou kategorii?
Mě psaní bavilo už odmalička. Když jsem jezdila na tábory, vedla jsem si deníčky a kreslila si do nich obrázky. Na základce i teď na střední mě baví slohové práce, protože člověk může něco vymýšlet a rozepsat se. Zároveň ale hodně ráda fotím a natáčím videa. Dřív jsem měla třeba instagramový účet pro naši fenku Rubynku, kam jsem přidávala různá videa a fotky. Když jsem ale nakonec přemýšlela, co do soutěže poslat, text mi přišel nejbližší tomu, co mě opravdu baví.

Takže tě baví nejen psaní, ale i tvorba obsahu na sociální sítě?
Určitě. Myslím, že kdybych se do toho pustila víc teď, tak bych to dělala úplně jinak než dřív. Už mám větší zkušenosti a víc mě baví přemýšlet nad tím, jak videa nebo fotky udělat zajímavé. Ale psaní mě pořád baví asi nejvíc, hlavně když mám klid a můžu si s textem pohrát.

Porotu tvůj text hodně zaujal. Překvapilo tě to?
Opravdu hodně. Vůbec jsem nečekala, že bych mohla vyhrát. Snažila jsem se, aby byl text co nejlepší, ale rozhodně jsem si neříkala, že to mám v kapse. Asi mi pomohlo i to, že jsem ho mohla psát doma v klidu a bez stresu.

Máš kolem sebe někoho, kdo tě ke psaní vede?
Určitě naši učitelku češtiny. Je do literatury opravdu zapálená a její hodiny mě baví. Je sice přísná, ale člověk si z hodin hodně odnese. Myslím, že i díky ní jsem si začala víc všímat toho, jak text může působit nebo jak se dá něco popsat jinak.

Ve tvém textu je hodně cítit vztah k Hradci. Co pro tebe to město znamená?
Hradec je pro mě domov. Vyrůstala jsem tady a mám ráda, že je všechno blízko. Za chvíli jsem autobusem ve městě, můžu být s kamarády, projít se nebo si někam sednout. Mám ráda třeba zahrádky u Bono Publico, kam jsme chodili ještě na základce. Krásné jsou i Šimkovy a Žižkovy sady nebo lesy v Malšovicích, kam chodím s Rubynkou.

Rubynka je pro tebe evidentně hodně důležitá.
Strašně moc. Já jsem si pejska vždycky přála a Rubynka je pro mě úplně všechno. Když jsem ve stresu nebo potřebuju vypnout, jdeme spolu ven a hned je mi líp. Hodně věcí se točí kolem ní.

Ve svém textu hodně popisuješ i současný život mladých lidí. Jak to období střední školy vnímáš ty?
Mám pocit, že člověk začne víc přemýšlet o budoucnosti a zároveň si chce užívat přítomnost. Začala jsem si víc organizovat čas, psát si různé plány a cíle. Dřív jsem byla spíš pohodlnější, ale teď mám ráda, když mám věci nějak uspořádané. Hodně mě baví zkoušet nové věci, sportovat nebo cestovat. Myslím si, že člověk by se v tomhle věku neměl bát si život užívat. Já sama si třeba píšu různé cíle a plány, kam bych se chtěla podívat nebo co bych chtěla jednou zažít.

Přemýšlela jsi někdy, že by ses psaní věnovala i v budoucnu?
Asi spíš ne profesionálně. Psaní si chci nechat jako koníček, protože mě baví. Studuju pedagogickou školu a hodně mě teď zajímá práce s dětmi nebo třeba psaní pedagogického deníku z praxí. Zároveň mám ale velký vztah ke zvířatům a do budoucna bych chtěla třeba pracovat kolem koní nebo cestovat do zahraničí.

Jaká byla tvoje první reakce, když ses dozvěděla, že vyhráváš iPhone 17?
Rozbrečela jsem se. Fakt jsem to vůbec nečekala. Udělalo mi to obrovskou radost, protože mě baví focení i natáčení, takže pro mě je to vlastně ideální výhra. iPhone má skvělý foťák a pro člověka, který rád tvoří obsah, je to super.

Co bys vzkázala studentům, kteří budou o soutěži přemýšlet příští rok?
Ať se toho určitě nebojí. Je to úplně jiné než psát něco pod tlakem ve škole. Člověk do toho může dát svůj vlastní pohled a právě to je na tom nejlepší.

Tomáš Kulhánek
tomas.kulhanek@salonkyhk.cz
Foto: Ondřej Littera

Partneři soutěže

Vítězný text Evelíny Pišlové

Moje první kapitola v Hradci Králové

Být prvačkou na pedagogické střední v Hradci Králové znamená hlavně jednu věc – naučit se fungovat hned od brzkého rána. Moje dny začínají už v šest, kdy mě tahá z postele budík a občas pes. Je to sice občas boj, ale ten ranní klid, když jedu autobusem na Slezské, má něco do sebe. Škola je sice základ, ale to pravé město začínám vnímat až po ní, když ze sebe shodím batoh.

Moje týdenní balancování dospívajícího života není snadné. Snažím se držet si v tom všem řád, abych se úplně neztratila v učebnicích, úkolech a povinnostech.

Pondělí je můj „dog-friendly“ den. Žádné fitko, jen já a moje Rubynka (Border kolie). Vždycky ji vezmu na dlouhou procházku a skončíme na kávě u lesního hřbitova. Ten pocit, když držíte v ruce teplé kafe a jen pozorujete lidi kolem, je pro mě ten nejlepší start do týdne.

Zbytek týdne jedu celkem v tempu a moc se nezastavím. Úterky, středy a pátky trávím v posilovně. Je to dřina, ale bez toho bych to nebyla já. A když je čtvrtek večer a město se začíná zklidňovat, jdu si ještě zaběhat. Je to takový můj moment, kdy vypnu hlavu a neřeším žádné úkoly a testy.

Hradec je pro mě město mnoha tváří. Někdy potřebuju totální ticho a jindy zase lidi kolem sebe. Když chci mít svatý klid, jdu se schovat do zahrad nad Bono Publico. Je tam takový zvláštní, skoro až filmový klid. Naopak, když se chceme s holkami zasmát a prostě jen „být“, skončíme u Auparku, na lavičkách u terminálu nebo v Malšovicích na „pavoukovi“. Pak jsou tu parky – moje hradecká srdcovka. Střídám Šimkáče, Jiráskáče i Žižkáče podle toho, kam mě zrovna nohy (nebo Rubynka) zavedou.

Samozřejmě nesmím zapomenout na naši „sýrovou“ knihovnu a okolí UHK – to jsou takové ty body, podle kterých se tady už poslepu orientuju. Často taky končíme na Štefcárně, kde se dají dělat skoro všechny sporty a blbosti, když už máme všeho dost. Tady se vracíme do dětských hrátek, mobily jdou stranou a “hrajeme si”.

Největším zážitkem pro mě byl letos bez debat Majáles. Byl to ten moment, kdy jsem si uvědomila, kolik mladých lidí v tomhle městě vlastně je. Ten mix hudby, barev, smíchu a trochu té studentské rebelie k prváku prostě patří. Celý Hradec v tu chvíli dýchal jen pro nás a bylo úplně jedno, jestli je člověk z prváku na střední nebo státnicující vysokoškolák.

Takhle tedy vypadá můj život v Hradci Králové, mezi Slezským a centrem. Je to o brzkém vstávání, o běhání v parku i o tom zaslouženém kafi. Hradec si mě získává svými uličkami a já jsem zvědavá, co dalšího v něm ještě při dospívání objevím.