Některé příběhy jen tak nevypnete, říká Ludmila Němcová

Vaše profese není příliš známá. Co si má čtenář představit pod pojmem zdravotně-sociální pracovnice?
Naším hlavním úkolem je pomoci pacientovi a jeho blízkým zvládnout nepříznivé důsledky onemocnění. Nejde jen o samotnou léčbu, ale o všechno, co přijde potom. Když to řeknu s trochou nadsázky, zajišťujeme péči od miminek až po sociální pohřeb. To je asi nejstručnější vysvětlení naší práce.

Jak se k vám pacient vlastně dostane?
Na většině oddělení nemocnice pacienty neobcházíme preventivně. Každá z nás má na starosti přibližně 170 lůžek, takže to ani není možné. Výjimkou je psychiatrie, kde jsou kolegyně s pacienty v každodenním kontaktu. K nám se pacient dostane ve chvíli, kdy lékař nebo sestra zjistí, že kromě zdravotní péče potřebuje také sociální pomoc. Zavolají nám a my začneme hledat řešení.

Co všechno pak začínáte řešit?
Každý případ je jiný. Někdy jednáme s rodinou, jindy s úřady nebo sociálními službami. Naším cílem je pacientovi i jeho blízkým pomoci a ukázat jim cestu, jak jejich situaci řešit. Naše práce většinou končí ve chvíli, kdy je pacient propuštěn z nemocnice. Dál už péči přebírají terénní sociální služby nebo sociální pracovníci obcí. Když se na nás ale lidé obrátí i později, nepošleme je pryč. Poradíme jim nebo je nasměrujeme, kam se mají obrátit.

Kolik takových případů řešíte? Je to jednou týdně, nebo několikrát denně?
Určitě několikrát denně. Za celý rok naše oddělení pomůže přibližně čtyřem tisícům lidí.

Kdo vaši pomoc potřebuje nejčastěji?
Je to opravdu napříč celým životem. Někdy řešíme novorozence, jejichž maminky jsou závislé na návykových látkách nebo je krátce po porodu opustí. Přibývá také dětí s psychickými problémy. Největší skupinu ale tvoří senioři. Přibývá těch, kteří zůstávají úplně sami.

Zmínila jste děti. S čím se u nich setkáváte nejčastěji?
Velkou hlavu nám dělá nárůst dětské psychiatrie. Skutečně to narůstá geometrickou řadou. Myslím si, že velkou roli hrají i sociální sítě. Není výjimkou, že děti zkoušejí různé výzvy z TikToku. Třeba spolykají 20 tablet paracetamolu a končí u nás na jednotce intenzivní péče. Přibývá ale také různých intoxikací, sebepoškozování nebo pokusů o sebevraždu. Občas se setkáváme i s případy týraných dětí. To jsou situace, které člověka zasáhnou asi nejvíc.

Setkáváte se i s lidmi bez domova. Co se děje, když je lékaři vyléčí, ale oni se mají vrátit zpátky na ulici?
Síť pomoci pro tyto lidi je poměrně široká. Znám spoustu lidí, kteří ji využili a dnes žijí úplně běžný život. Pak jsou ale lidé, kteří svůj způsob života měnit nechtějí. Nabídneme jim pomoc, zajistíme místo v azylovém domě nebo noclehárně, ale často se stane, že se stejně zpátky na ulici vrátí.

Jak těžké je smířit se s tím, že ne každému můžete pomoci?
Když jsem nastoupila v roce 1991, měla jsem takové ty oči, že spasím svět. Byla jsem přesvědčená, že pomůžu každému člověku, který za mnou přijde. Postupně jsem se ale musela naučit, že to nejde. Kdybych to neudělala, moje práce by mě úplně semlela. Můžeme nabídnout pomocnou ruku, ale záleží na tom, jestli ji ten člověk přijme. Jestli je ochotný udělat krok i on sám, pomoc se vždycky najde. Ale nemůžeme žít život za něj.

Určitě ale zažíváte i příběhy s dobrým koncem. Vzpomenete si na některý, který ve vás zůstal dodnes?
Takových je spousta. Vybavuji si třeba mladého muže závislého na heroinu, který dva dny po svatbě nastoupil do léčebny v Červeném Dvoře. Manželka na něj celou dobu čekala a podporovala ho. Po návratu vystudoval Univerzitu Hradec Králové a dnes žije úplně běžný život. Vzpomenu si ale i na jiný příběh. Pomáhali jsme pánovi, který si přál zemřít doma. Vypadalo to, že se to nepodaří, ale nakonec jsme společně s dalšími službami zajistili všechno potřebné. Ve čtvrtek odešel domů a v sobotu v noci zemřel. Nezní to zrovna jako šťastný konec, ale když se nad tím zamyslíte, bylo to jeho přání i přání jeho devadesátileté maminky. A nám se podařilo jim ho splnit.

Když se ohlédnete o 30 let zpátky, řešili jste tehdy stejné životní příběhy jako dnes?
Stejně jako celý svět se mění i problémy, které řešíme. Přibylo lidí bez domova, toxikomanů, ale hlavně osamělých seniorů. Dřív bylo běžnější, že spolu žily tři generace pod jednou střechou. Dnes se děti často stěhují za prací na druhý konec republiky nebo do zahraničí a rodiče zůstávají sami. A i když mají děti snahu pomoci, není to jednoduché. Mnozí splácejí hypotéku, mají vlastní rodinu a nemohou si dovolit na několik let přerušit práci. Mluví se o takzvané sendvičové generaci. Lidé mají děti později a žena kolem padesátky má pak doma puberťáka, sama řeší první zdravotní problémy spojené s přechodem a zároveň se stará o stárnoucí rodiče. Skloubit to všechno dohromady není vůbec jednoduché.

Dokážete si ty příběhy nenosit domů?
Jsou příběhy, které člověk dokáže vypustit z hlavy. Ale občas se objeví něco, co si prostě domů odnesete. Člověk se s tím musí naučit pracovat, aby ho to nerozhodilo a nevedlo až k syndromu vyhoření. Hodně důležité je mít dobré zázemí na pracovišti a skvělý kolektiv. O těch nejtěžších příbězích si s kolegyněmi povídáme, vzájemně se podporujeme a snažíme se je společně zpracovat. Některé z nich totiž opravdu jen tak nevypnete.

Nedávno jste převzala Cenu Florence Nightingale za přínos oboru. Co pro vás takové ocenění znamená?
Je to pro mě velká čest a přijímám ji s maximální pokorou. Samozřejmě mě to moc těší, ale vím, že to není jen moje zásluha. Kdybych kolem sebe neměla tak skvělé kolegyně, jaké mám, neměla bych prostor udělat pro náš obor to, o co jsem se za ta léta snažila.

Tomáš Kulhánek
tomas.kulhanek@salonkyhk.cz
Foto: archiv FNHK