Dětí s duševními potížemi přibývá, varuje Gabriela Lepková. Pomoc často nepřichází včas

Co pro vás osobně cena Časovaná bota znamená?
V první chvíli to byla velká radost a překvapení, protože jsem ocenění nečekala, i když předtím proběhla nominace.

Vnímáte ji spíše jako ocenění vaší práce, nebo i aktivit celého týmu?
Beru to jako ocenění práce celého týmu lidí, s nimiž spolupracuji a kteří se v terénu věnují pomoci dětem a dospívajícím. Cenu Časovaná bota uděluje Česká asociace streetwork, která je střešní organizací nízkoprahových sociálních služeb. Streetworkeři a streetworkerky vyhledávají děti a dospívající v terénu, kontaktují je, poskytují jim poradenství a pak jim pomáhají řešit různé nepříznivé situace.

Vzpomínáte si na dobu, kdy jste si řekla, že chcete svůj profesní život spojit právě s podporou ohrožených dětí a dospívajících?
Už na střední škole jsem přemýšlela, co budu po studiu dělat, a věděla jsem, že chci pracovat s lidmi. Na vysoké škole jsem se zaměřila na sociální práci a postupně se dostala k tématu prevence. Během praxí jsem zjistila, že nejbližší je mi práce s dětmi a dospívajícími. Právě tehdy jsem si uvědomila, jakým směrem se chci profesně vydat.

Co vás na práci s teenagery stále motivuje, i když je patrně psychicky náročná?
Je to práce, u které zůstávám už šestnáctým rokem a stále mě baví. Samozřejmě se v průběhu let vyvíjí a mění, ale i dnes jí věřím a pevně za ní stojím. Je velmi pestrá a v jejím průběhu jsem měla možnost poznat stovky dětských příběhů. Často je psychicky náročná, ale když vidíte, že dokážete dětem a dospívajícím nabídnout podporu, kterou právě potřebují, a že jim skutečně pomáhá, dává to celé hluboký smysl a motivaci pokračovat dál. Největší odměnou jsou pro mě chvíle, kdy nám klienti sami řeknou, že jsme jim pomohli zvládnout těžké období nebo jim alespoň udělali lepší den. Mnozí z nich totiž vyrůstají ve velmi složitých podmínkách a čelí situacím, které by nebyly snadné ani pro dospělého člověka.

S jakými problémy se dnes mladí lidé potýkají?
Je jich široká škála. Častou příčinou potíží je nesnadné prostředí, v němž mnoho dětí vyrůstá. Někteří pocházejí z rozvedených rodin nebo se rodiče potýkají s finančními problémy či zažívají domácí násilí. Žijí zkrátka v nevyhovujícím prostředí, kde nejsou naplněné vztahy a neexistuje v nich žádné přijetí. Děti se s tím potom vyrovnávají různými způsoby a z toho pramení nejrůznější potíže. Už od covidové doby pozorujeme nárůst duševních potíží, což třeba souvisí i s tím, v jakém společenském klimatu žijeme. To se promítá i do jejich pohledu na budoucnost. Mnozí z nich mají pocit nejistoty a obavy z toho, co je čeká. Spousta potíží je spojena také se sociálními sítěmi a online světem, v němž se každodenně pohybují.

Jsou dnešní dospívající v něčem zranitelnější než třeba před šestnácti lety, kdy jste v této oblasti začala pracovat?
Nevím, jestli jsou zranitelnější, protože se ve své práci celou dobu potkávám se zranitelnými dětmi. Vnímám však, že určitě roste počet dětí, kterým není dobře. Vzhledem ke spoustě různých důvodů přibývá duševních potíží. Před deseti lety jsme intenzivně řešili jeden dva případy za nějaké období, v současné době jich je třeba deset patnáct, takže ten nárůst je evidentní.

Zvýšila se mezi nimi například agresivita nebo šikana?
Agresivita a šikana jsou problémy, o kterých se teď často mluví, a násilí obecně je nyní velké téma. Čím dál častěji dochází k určité radikalizaci nejen u dospívajících, ale také už i u malých dětí. Příčin to má několik. Jednou z nich je, že informace k dětem přicházejí díky sociálním sítím rychleji a jejich obsah se nějakým způsobem přizpůsobuje tomu, co sledují. Děti se pak dostanou do své informační bubliny, kde opakovaně narážejí na stejné názory a pohledy na svět. Přestože jde o svět různobarevný, oni vidí jenom jednu barvu a v tom se začnou utvrzovat. Pokud zároveň chybí prostor pro diskusi, kritické přemýšlení nebo setkávání s odlišnými názory, může to vést k větší polarizaci, netoleranci a v některých případech i k radikalizaci postojů.

Předpokládám, že se tyto problémy týkají celé republiky. Existují ale rozdíly v jednotlivých lokalitách?
Každá lokalita má svoje specifika. Vždy záleží na prostředí a celém kontextu. Tím, že naši práci neposkytujeme jenom v Hradci Králové, ale zároveň v dalších sedmi městech v kraji, máme možnost srovnání. Potíže jsou obecně všude stejné nebo podobné, pokud jde například o nějaký trend v chování, často platí, že se s ním setkáme nejdříve ve velkém městě a teprve za nějaký čas v tom menším. To, co je jiné v regionu, je dostupnost služeb. Ohrožené děti v menších městech jsou často odkázané samy na sebe, když nefunguje jejich blízké okolí. To je důvod, proč jsme zaměřili naši pozornost právě na menší města. Chceme, aby každé dítě mělo možnost zastání a kam se obrátit o pomoc.

Co bývá v práci s ohroženými dětmi nejtěžší? Jak pronikáte do jejich duší, abyste jim mohli pomoci?
Výhodou nízkoprahových služeb je, že dokážeme děti a dospívající oslovit přímo v jejich přirozeném prostředí, na ulici, v parku a podobně. Často je potkáváme tam, kde tráví svůj čas, a máme možnost s nimi navázat kontakt dříve, než se jejich situace ještě více zkomplikuje. Základem naší práce je budování důvěry. Děti potřebují zažít, že je někdo skutečně poslouchá, zajímá se o ně a nesoudí je podle toho, jak se třeba právě teď chovají. Když získají pocit bezpečí, postupně se otevírají a my můžeme společně hledat cesty, jak jejich situaci zlepšit. Nejtěžší bývá okamžik, kdy se podaří důvěru vybudovat, dítě je připravené svou situaci řešit, ale systém nedokáže zareagovat dostatečně rychle. Mnohé problémy už totiž přesahují možnosti sociální služby a vyžadují zapojení dalších institucí, například orgánu sociálně-právní ochrany dětí, dalších odborných služeb nebo soudů. Tyto systémy jsou však často dlouhodobě přetížené a potýkají se s nedostatkem kapacit. V některých případech je zřejmé, že dítě potřebuje bezpečnější prostředí nebo intenzivnější podporu, ale vhodná služba, odborník nebo místo jednoduše nejsou k dispozici. A to je frustrující. Dítě najde odvahu svou situaci řešit, my jsme připraveni ho podpořit, ale další pomoc není dostupná v době, kdy ji nejvíce potřebuje.

Mohla byste představit vaši hradeckou neziskovou organizaci PROSTOR PRO a vaši roli v ní?
Organizace PROSTOR PRO působí v Hradci Králové už víc než čtvrt století. Naší hlavní cílovou skupinou jsou právě dospívající děti, mladí dospělí, ale také školy nebo senioři. U všech cílových skupin je hlavním tématem prevence. Naší vlajkovou lodí je nízkoprahová práce, kterou v Hradci Králové provozujeme od roku 2003 a od roku 2020 jsme ji postupně rozšířili do dalších sedmi míst regionu, kde tato pomoc a naše služby dosud chyběly. V organizaci jsem začínala jako sociální pracovnice s dětmi, později jsem byla vedoucí nízkoprahových programů. V současné době jsem v PROSTOR PRO v pozici odborné ředitelky a společně s kolegou Markem organizaci společně řídíme. Jsme přesvědčeni, že naše práce je důležitá, můžeme pomoci dětem i systému a být první, kdo včas zachytí a začne řešit relativně malé potíže dětí. Potom se nemusí stávat, že děti potřebují velkou odbornou pomoc, například v podobě psychiatra či psychoterapeuta, kde chybí kapacity. Pokud tedy nízkoprahové služby pro děti a mládež dostanou dostatečnou podporu, dokážou měnit životy mladých lidí k lepšímu.

Jak už bylo zmíněno, působíte nejen v Hradci, ale také v dalších městech Královéhradeckého kraje. Je náročné udržet kvalitu služeb napříč regionem?
Kromě Hradce Králové, kde máme základnu, působíme ještě v Třebechovicích pod Orebem, Týništi nad Orlicí, Kostelci nad Orlicí, České Skalici, Úpici, Hostinném a ve Vrchlabí. Kvalita našich služeb vychází z know-how, které naše organizace dlouhodobě rozvíjí. Snažíme se vytvářet co nejlepší podmínky pro náš patnáctičlenný tým sociálních pracovníků, aby mohli svou práci vykonávat kvalitně a s potřebnou podporou. Každý z nich působí v konkrétní lokalitě, a proto je pro nás důležitá vzájemná komunikace a sdílení informací o tom, jaké situace a potřeby v jednotlivých místech řešíme. Zároveň musím říct, že to není jednoduché. Sociální služby se dlouhodobě potýkají s nedostatečným finančním ohodnocením a získat i udržet kvalitní a zkušené pracovníky je dnes stále větší výzvou.

V čem je podle vás důležitá spolupráce škol, rodin, sociálních služeb a samospráv?
Důležitá je zásadně. V každém městě, kde působíme, se snažíme tvořit síť propojených služeb, kdy spolupracujeme se školami, sociálním odborem nebo třeba i s dětskými domovy či výchovnými ústavy. Téměř každé město má i svoji skupinu prevence nebo komunitního plánování, kterého se také účastníme. Všichni se shodujeme na tom, že mezioborová spolupráce nebo multirezortní přístup jsou zásadní.

Máte pocit, že společnost začíná více chápat význam streetworku a preventivních programů, kterých jste lektorkou?
Myslím si, že odborná veřejnost ano, ale zda ta široká, to asi nedokážu posoudit. Mám pořád pocit, že se o důležitosti prevence hodně mluví, a to i na politické úrovni. Podpora prevence, která je mnohem efektivnější a levnější než represe, je však nedostatečná.

Jak poznat dítě, které má problémy, ale o pomoc si samo neřekne?
Rodič nebo pedagog, tedy ti, kteří jsou s dítětem v kontaktu nejčastěji, to mohou poznat ve chvíli, kdy dítě začne bez jakékoliv zjevné příčiny měnit svoje chování. Například přicházelo do školy, plnilo úkoly a najednou to přestane dělat. Tím na něco upozorňuje a nemusí to být jen slovy, ale třeba gesty, emocemi, agresí a vyvoláváním konfliktů. Nebo nemusí mluvit vůbec, začne se stranit či si ubližovat. Často je to tím, že je frustrované a potřebuje upozornit na to, že se mu něco děje.

V čem je důležité dát mladému člověku, který se dostal do konfliktu se zákonem, druhou šanci?
Z mého pohledu je důležité mu dát vždycky druhou šanci. Bohužel se často řeší následky a málo příčiny. U lidí, kteří páchají nějakou trestnou činnost, a zejména pokud to jsou prvopachatelé, je zásadní zabývat se příčinou, zjistit, proč to ten člověk udělal, co ho k tomu vedlo, a začít s tím pracovat. Opět zopakuji, že je potřeba projevit zájem o člověka, dát mu najevo, že o něj stojíme. Tím mu dáváme šanci, že to může změnit, jít dál a nemusí svoji frustraci vybíjet například protizákonnou činností.

Je něco, co vás v poslední době v práci opravdu zasáhlo?
Já už se na každodenní bázi s dětmi nepotkávám, v kontaktu s nimi jsou kolegové, kteří každý den musí řešit spoustu situací a zažívají velké množství rozmanitých dětských příběhů. Takže to, co mě dnes zasahuje v první řadě, je práce mých kolegů. Jsem ráda, že dokážou ustát náročnou práci s dětmi, ale třeba i náročný provoz služeb, vážím si toho, že umíme táhnout za jeden provaz a že společně vidíme smysl naší práce. Vážím si toho, že je dokážou ustát, že jejich práce někam vede a má smysl.

Umíte po práci „vypnout“, nebo si příběhy mladých lidí nosíte domů?
Už nenosím. Přestože je naše práce hodně intenzivní a samozřejmě nějaké příběhy uvíznou v hlavě, je pro nás všechny, kteří pracujeme s těžkými osudy lidí, důležité naučit se vypnout, pracovní a soukromé věci od sebe oddělit, jinak bychom takovou práci nemohli dlouhodobě dělat. Myslím si, že je nutné najít svoje hranice a dokázat si mentálně i emočně odpočinout.

Hynek Šnajdar
redakce@salonkyhk.cz
Foto: Archiv Gabriely Lepkové