V kulturním a komunitním životě je podstatná pestrost, říká Barbora Hodonická

Překvapilo vás, že jste obdržela Hradeckou múzu? Co vám šlo hlavou, když jste ji přebírala?

Bylo to obrovské překvapení a přiznám se, i když to může znít jako klišé, že jsem to nečekala, protože jsem tam byla ve společnosti inspirativních žen, jejichž skvělá práce přesahuje hranice našeho města. Pro mě už byla zadostiučiněním nominace na tuto cenu, které si nesmírně vážím. Když jsem ji přebírala, hlavou mi šlo, že ta cena není jen pro mě, ale pro celý kolektiv, s nímž spolupracuji, a to jsem také při této slavnostní události řekla.

Co pro vás osobně znamená?

Nejsem úplně člověk, který by se nějak výrazně sebeprezentoval. Stále věřím, že za mě a za celý skvělý kolektiv kontrapunktu mluví projekty, které realizujeme. Tato cena je však určitě uznáním a ohodnocením naší práce, i když je mnohdy nevděčná, protože kultura stále není majoritní záležitost. Často totiž zaznívají hlasy, že umění není potřeba, přestože má z mého pohledu obrovský smysl. Jsem tedy velmi ráda, že zástupci města ocenili naši službu a aktivity.

Vzpomínáte si na dobu a impuls, který vás přivedl ke kulturnímu managementu a neziskovému sektoru?

Mě to k tomu táhlo asi vždycky. Vzpomínám si na svoji první pořadatelskou akci. Bylo to ještě na základní škole, kdy jsme s kamarádkou uspořádaly benefiční koncert. Ke kultuře jako takové jsem se dostala jako dobrovolník prostřednictvím divadla. Začínala jsem s Dominikou Špalkovou, dnešní dramaturgyní, režisérkou a kurátorkou, a Martinou Erbsovou, současnou ředitelkou Centra uměleckých aktivit. Pak už se to začalo postupně nabalovat.

Mohla byste organizaci kontrapunkt představit těm, kteří ji neznají?

Je to kulturní neziskovka, která se snaží občany zapojovat do kulturního i společenského dění ve městě a propojovat umělce s širší veřejností. Kromě toho v rámci kontrapunktu spolupořádáme a podílíme se na velkých kulturních událostech, jako je open air část Mezinárodního divadelního festivalu Regiony a také unikátním hudebním festivalu Jazz Goes to Town. V pozici ředitelky kontrapunktu jsem od roku 2018 a jako výkonná produkční jsem v něm působila od roku 2012.

Které momenty ve vaší kariéře byly klíčové?

Klíčové pro mě určitě bylo rodinné zázemí, protože nás rodiče od malička vedli ke kultuře, která se stala přirozenou součástí našeho života. Do devatenácti let jsem zpívala ve sboru Jitro, což byla pro mě v mnoha ohledech skvělá škola. Hráli jsme také na hudební nástroje a s celou rodinou chodili do divadla. Důležité také bylo moje setkání s již zmíněnými kolegyněmi Dominikou Špalkovou a Martinou Erbsovou. A nesmím zapomenout na moje vědomé rozhodnutí přihlásit se ke studiu Divadelní produkce na JAMU v době, kdy jsem ještě souběžně studovala umělecký teoretický obor na Masarykově univerzitě v Brně. To byl pro mě velký krok. Ta cesta ale vedla přes mnoho dalších profesí primárně v kulturním sektoru. Pro kontrapunkt jsem pracovala dlouho z Prahy a v roce 2020 jsem se rozhodla natrvalo vrátit do Hradce Králové, kde mám své kořeny, zázemí, přátele a rodinu. Věděla jsem, že pokud chci posouvat věci dál, musím to dělat z místa, kde žiju. Zároveň je pro mě důležité, abych z Hradce dokázala vykročit a mít přesahy i mimo město. Jsem moc ráda, že jsme s kontrapunktem součástí kulturního networku Nová síť, jež propojuje aktivity lidí a kulturních organizací z celé České republiky, kteří v regionech dělají totéž, co my. Myslím si, že je potřeba vykračovat za hranice města a přijímat nové impulsy. Je to velmi inspirativní a přináší to impulsy něco v této oblasti stále rozvíjet.

Co vás na práci v kultuře nejvíce motivuje?

Jsou samozřejmě dny, kdy se motivace hledá těžko. Mnohdy totiž narážíme na to, že kultura je zájmová záležitost a umění není důležité. Mě na té práci motivuje moje vlastní přesvědčení, že tomu tak není, a také spousta pozitivních reakcí. Když na jednotlivých akcích vidím spokojené diváky a máme od nich zpětnou vazbu, vím, že to, co děláme, má smysl. Navíc mě velmi naplňuje práce s kreativními lidmi.

Kdy a za jakých okolností vznikla spolupráce kontrapunktu s Klicperovým divadlem a Divadlem Drak při Mezinárodním divadelním festivalu Regiony? Jak probíhá?

Ta spolupráce byla relativně dlouhodobá, ale nikterak neuchopená. V roce 2019 jsem externě oslovila Novou síť, aby udělala rešerši toho, jak festival v té době fungoval a kam by se měl ubírat do budoucna. Došlo a stále dochází k fúzi na mnoha úrovních organizace. Festival dostal jednotný název Regiony, vytvořili jsme společnou dramaturgickou radu, propojili jsme PR a marketing. Spolupráce stále prorůstá a myslím si, že díky tomu má tento festival možnost se dále vyvíjet.

V čem je podle vás tento festival unikátní v českém i mezinárodním kontextu?

V českém prostředí je několik špičkových mezinárodních divadelních festivalů. Festivalová mapa je velmi pestrá a vzájemně si nekonkurují a každý přináší něco jiného. Specifikem a devízou hradeckého festivalu Regiony je šíře a pestrost kulturního programu, kde je základní složkou divadlo. Každý rok se tady představují amatérské soubory, české regionální i pražské scény i špičkové zahraniční soubory v mnoha rozmanitých žánrech, jako jsou loutkové a objektové divadlo, činohra nebo nový cirkus. Dalším významným aspektem je setkávání a propojování nejen vystupujících souborů, ale i diváků. Důležitá je samozřejmě kvalita programu a v tomto ohledu je tento festival výjimečný.

Jde o velmi rozsáhlou kulturní událost. Které výzvy to přináší kontrapunktu?

Pro nás to přináší obrovské výzvy. My se prezentujeme hodně projektově a kromě tohoto festivalu máme ještě další jiné rozmanité aktivity. Snažíme se nastavovat reálné cíle a každoročně přinášet něco nového. Přes Novou síť také vyhodnocujeme, co se nám od roku 2020 povedlo. Právě tomu novému, co nás každý rok čeká a na co se můžeme soustředit, se při festivalu snažíme důkladně věnovat, což je samo o sobě velká výzva. Nechceme postupovat šablonovitě, ale věnovat pozornost tomu, kde můžeme něco zlepšit, co se někam posunuje a dává nám to smysl. I diváci a účastníci festivalu čekají, co nového zase přinese.

Je Hradec Králové vnímán jako kulturně živé město, nebo má v tomto směru nějaké rezervy?

Hradec je nepochybně kulturní město, ale zároveň si myslím, že je pořád do určité míry v tomto směru konzervativní. Nechci být ale pesimistická. Loňský rok v průběhu oslav 800 let jeho vzniku ukázal, jak může být nabídka kulturního programu širokospektrální, že se na akcích nemusíme setkávat v nějaké úzké, stále se opakující skupince lidí, ale má to přínos pro širokou veřejnost. Podle mě je Hradec v kulturní oblasti městem s velkým potenciálem, ale je nutné ho stále rozvíjet a pracovat na něm. Minulý rok nám to otevřel a své možnosti nám ukázal.

Podílela jste se mimo jiné na projektu Královéhradecký architektonický manuál. Co bylo jeho hlavním cílem?

Cílem bylo podat komplexní přehled o spektru moderní architektury ve městě, protože doteď žádná podobná databáze neexistuje. Záměrem bylo vytvořit odborný, badatelský i pro veřejnost srozumitelný manuál, který by měl přesah i do turismu.

Mohou podobné projekty ovlivnit vztah obyvatel k místu, kde žijí?

Jsem o tom přesvědčená, protože právě architektura je nedílnou součástí identity obyvatel města.

Výrazný dopad na loňské oslavy vzniku města měl další projekt Kultivace 800. Jaké jste měli v této souvislosti vize?

Smyslem bylo ukázat, že Hradec Králové může žít po dobu celého roku, veřejný prostor může sloužit lidem a přinášet jim přirozeně zajímavý kulturní program, který si osvojí a cítí, že je přirozenou součástí jejich života. Pro integritu jsou rovněž důležité všechny rozmanité akce spojené se vzájemným setkáváním. Pro mě je stěžejní cítit se součástí všeho, co se v prostředí, v němž žijí lidé, děje.

Jsou momenty z tohoto projektu, které vám utkvěly v paměti?

Vzhledem k tomu, že to byl intenzivní projekt, kdy se odehrálo dvanáct úplně odlišných akcí, z nichž každá měla to své, jich bylo hodně. Osobně nezapomenu na Benešovku kulturní, což byla akce a zároveň sousedské setkání s divadelním a hudebním programem na Benešově třídě, tedy v místě, kde by to patrně nikdo nečekal. Této události, a to mě potěšilo, se zúčastnili nejen lidé, kteří tam žijí, ale dorazili i lidé z centra. Toho jsme chtěli docílit a to se nám myslím moc povedlo.

Kde byste chtěla vidět budoucnost institucionální nebo nezávislé kultury v Hradci Králové?

Já bych Hradci přála, aby ta vzpruha z minulého roku nepřišla vniveč, aby se město mohlo dál prezentovat i mimo nějaké významné výročí. Chtěla bych, aby ty aktivity byly bohaté a pestré, protože v kulturním a komunitním životě pestrost rozvíjí ducha.

Nosíte v hlavě nějaký vysněný projekt, který byste ráda realizovala?

Hodně jsme toho realizovali v minulém roce a zároveň jsme si vyzkoušeli, co je dobré a co ne. Chtěla bych se dál podílet na prostupování do veřejného prostoru a jeho kultivaci prostřednictvím různých performancí. Ráda bych, abychom stále pracovali na akcích, které vytváříme i za současných nelehkých podmínek souvisejících s ministerstvem kultury. Abychom udrželi a obhájili špičkové akce, jež jsou jediné v regionu i v celorepublikovém kontextu. Na mysli mám především hudební festival Jazz Goes to Town.

Co vás v poslední době v kultuře nadchlo jako diváka?

Stále v sobě nosím představení An-ki z loňského divadelňáku Regiony. Zároveň se těším na festivaly, které mě čekají v létě. Chystám se do severní Francie, kde se ve městě Amiens uskuteční mezinárodní festival pouličního divadla, na který se moc těším. Mám skvělý tip na představení, které bychom chtěli přivézt do Hradce, ale zatím ho nechci prozrazovat.

Jak si dobíjíte energii mimo pracovní záležitosti?

Přiznám se, že je to náročné, ale snažím se, i když na to nemám moc času. Ráda, přestože jsem to v dětství nesnášela, jezdím se svými dětmi na kole do přírody a hodně si při tom odpočinu. Mám ale obrovskou výhodu, že mi moje práce, která je sice náročná, dělá radost, baví mě, naplňuje a vidím v ní velké poslání.

Hynek Šnajdar
hynek@salonkyhk.cz
Foto: Martin Sedláček, Helena Herzánová, Karolína Malá