Otevřeně říkám, že olympiáda je můj velký cíl, připouští mistryně Evropy Julie Zárybnická

Gratuluji k evropskému titulu. Tušila jste už před finálovým zápasem, že máte šanci ho získat?

To určitě ne. I vzhledem k mému přestupu do vyšší váhové kategorie jsem tento výsledek vůbec nečekala. Celý turnaj jsem šla zápas od zápasu. Shodou okolností jsem se s Jovanou potkala zhruba deset dní před turnajem na přípravném kempu, kde jsme se na žíněnce potkávaly několikrát denně. Bohužel v tomhle zápase se prala úplně jinak, takže všechny předpoklady šly stranou.

Co bylo rozhodující pro vaše vítězství?

Řekla bych, že trpělivost a o chlup větší zkušenost. Byla jsem klidná, protože jsem do celého turnaje včetně finále nevstupovala jako favoritka. Jovana má přece jen stříbro z Evropy a bronz z juniorského mistrovství světa. Myslím, že jsem to dobře zvládla ve své hlavě a dokázala pro mě „špatně“ se vyvíjející zápas otočit a vyhrát.

Čím je pro vás titul mistryně Evropy do 23 let osobně i sportovně?

Rozhodně vrchol a nejlepší životní výsledek, o kterém jsem snila již jako závodnice v juniorské kategorii, kdy jsem se na mistrovství Evropy probojovala až do semifinále, ale nezvládla následný boj o bronz. Doufám, že to pro mou sportovní kariéru v nové váhové kategorii bude znamenat nový úspěšný začátek. Osobně to ukáže až čas, protože takový úspěch vám přinese uznání, ale někdy také bohužel závist. Tu jsem zatím nepocítila nikde, takže jsem ráda.

Jak váš triumf vnímala rodina a přátelé?

Sportovně pro mě minulý rok nebyl dobrý, proto nikdo takový úspěch nečekal. Prodělala jsem dost nemocí, a to vždy v nevhodný čas. Operaci kolene i jiná ne tak závažná zranění a velkou neznámou byl i přechod do vyšší váhové kategorie. O to větší překvapení a radosti to bylo pro všechny! Všichni mi to moc přáli. Ani nevím, kdo byl více překvapený, jestli já, nebo moji trenéři, kamarádi, partner nebo nejbližší rodina.

Změnil tento výrazný úspěch nějak váš pohled na vlastní schopnosti?

Dlouho se mi na velkých turnajích nedařilo udělat ten poslední krok k úspěchu. Teď už vím, že to jde.

Kdo vás k judu přivedl a kdy to bylo?

Byli to rodiče. Jsem z dvojčat a mám ještě starší sestru. S dvojčetem Lucií, se kterou jsme nyní obě i v seniorské reprezentaci, jsme byly od mala mimořádně divoké. Tak asi i z bezpečnostních důvodů, abychom se naučily padat a podobně, nás v pěti letech rodiče přihlásili do juda, nejprve mě a o pár měsíců později i sestru.

Proč právě judo a ne jiný sport?

Byla jsem opravdu dobře exponovaná pohybově i silově, ale hlavně jsem měla touhu vyhrávat. Takže v těch dětských letech jsem ovládla i atletické soutěže nebo plavání. Judo bylo ale asi můj osud a já si tento sport zamilovala. Také jsem hned na začátku měla štěstí na skvělou trenérku Kláru Volfovou, která si mě, na rozdíl od jiných, nezařadila do škatulky divoká = zlobivá a dokázala mě, jako jedna z mála, takovou přijmout a rozvíjet dál.

Jak byste popsala svůj vývoj od dětských let až k evropskému titulu?

Jako dlouhou cestu nejen s množstvím kotrmelců, unáhleností, štěstí i strategie, ale hlavně disciplíny, která mi ani nevadila, protože mě uklidňuje, když mají věci řád. Hodně mě a také sestru zbrzdil covid. Ty roky pak chyběly. Nyní se často potýkám s nějakou nemocí nebo zraněním. Doufám však, že se toto období zlepší.

Přišel někdy ve vaší kariéře moment, kdy jste zvažovala, že s judem skončíte?

Paradoxně nejtěžší chvíle byly právě před Kišiněvem. V nové váze to byl pro mě teprve druhý ostrý turnaj, navíc po vleklých zdravotních problémech a operaci. Řekla jsem si, že nemám co ztratit, a vyšlo to. Tento výsledek přišel v ten správný moment.

Co bylo na vaší cestě dosud nejtěžší fyzicky nebo psychicky?

Jednoznačně nejtěžší je znovu a znovu potvrzovat svou kvalitu, to je ta mentální část. Judo se stává stále populárnějším a na vaše místo se tlačí pořád další. Mám obrovskou výhodu, že jsme se sestrou jedno tělo, jedna duše, ta chemie je nepopsatelná a je tu vždy pro mě. Stejně tak i můj přítel, který se věnuje judu jako já na vrcholové úrovni. Po stránce fyzičky je to zase nejtěžší, když vás sužují a omezují zdravotní komplikace. Ideální fyzická příprava na turnaje je pak nemožná, ale to je myslím u všech vrcholových sportovců stejné.

Kdy jste si poprvé uvědomila, že byste mohla patřit mezi evropskou špičku?

Věřila jsem tomu od první medaile z evropského poháru ještě v kategorii dorostu. Poslední rok v dorostu jsem byla v žebříčku i světovou jedničkou. Ale seniorská kategorie je něco úplně jiného. Když zaváháte, nebo něco podceníte, ujede vám vlak a hodně těžko se to dohání. Myslím si, že každý by měl věřit, že tam bude patřit, pokud chce uspět ve sportu, protože pokud nevěříte v sama sebe, nemyslím si, že tam někdy patřit budete.

Kde se judu aktivně věnujete a jak vypadá váš tréninkový týden?

Aktivně se judu věnuji v Praze a Hradci Králové. Tréninkový týden se liší podle fáze přípravy, ve které se nacházíme. Pokud máme velké objemy v přípravném období, tréninky jsou až třikrát denně skoro každý všední den. Když je ale poslední týden před závody, může být jen pět až sedm tréninků do týdne.

Který chvat považujete za svou nejsilnější zbraň?

To bude asi Ouchi Gari. Ten mám dobře zažitý a v hodně zápasech rozhodl.

Ovládáte japonské názvy jednotlivých chvatů?

Spolu s taťkou a sestrou máme i rozhodcovskou licenci, takže názvy zvládám, i když na všechny bych si asi nevzpomněla.

Do jaké míry je pro vás důležitá technika oproti síle a kondici?

Z mého pohledu jsou síla a kondice základ. Bez nich dlouhodobě neuspějete. Technika se dá do určité míry nadrilovat, ale když potkáte někoho, kdo má ten dar a pohybový talent daný od boha, máte problém. Ještě bych to doplnila, že možná nejdůležitější je hlava. Dnes je mnoho zápasů vedených taktikou. Pokud to umíte vybalancovat, můžete porazit i daleko silnější soupeře.

Je také zásadní podpora mimo tatami?

Pro mě určitě nejvíc! Kdo ji nemá, má jen malou šanci na úspěch. Okolo sebe to vidím často a určitě to není jen v judu.

Naučil vás tento sport něco, co využíváte i v běžném životě?

Stručně řečeno, všechno důležité. Hodnoty, na kterých se judo zakládá, jsou respekt, pokora, vytrvalost, důslednost i nadhled. Ten je hodně důležitý.

Jak se vyrovnáváte s tlakem a očekáváními před velkými turnaji?

Snažím se na to nemyslet, ale toho pocitu se dá jen těžko zbavit. Vím, že je to jedna z mých největších slabin. Každý na to má své techniky, které používá. Je to o té hlavě. Když se toho zbavíte, jste na cestě k dobrému výsledku.

Doneslo se mi, že vaším cílem je olympiáda. Je tomu tak? Co pro to uděláte v přípravě?

Je to tak. Teď už mohu a musím otevřeně říci, že olympiáda je můj velký cíl. Příprava se zatím asi nebude příliš lišit, protože kvalifikace začíná až v červnu. Bude ale určitě zaměřená na konkrétní soustředění, kempy a také na konkrétní turnaje, kde se budou rozdělovat body pro olympiádu.

Předpokládám, že snem je zlatá medaile.

Sen je jakákoliv medaile a zlatá by byl zázrak. Už jen se tam dostat je fantazie. Na poslední olympiádu v Paříži se po dlouhých letech kvalifikovala česká judistka Renata Zachová. V Kišiněvu jsem získala první ženské zlato v historii českého juda z ME U23. Proč by se tedy na nás osud nemohl usmát i v Los Angeles v roce 2028, nejlépe na nás obě.

Kde v současné době studujete?

Se sestrou studujeme třetí ročník na UPCE, obor ekonomika a management sportovních organizací.

Dá se judo na vysoké úrovni skloubit se školou a osobním životem?

U školy je zásadní, na jaké lidi narazíte. Moc bych chtěla poděkovat pardubické univerzitě, a hlavně panu profesoru Janu Stejskalovi, děkanovi Fakulty ekonomicko-správní, a také paní Mgr. Pavle Procházkové. Neumím si představit vřelejší a vstřícnější přístup. S osobním životem je to těžký time management. Pořád na cestách, plány se vám mohou změnit skoro z hodiny na hodinu a všechno je dost živelné. Naštěstí mám od rodiny plnou podporu a můj přítel je kolega z reprezentace, takže to klape.

Čím je pro vás tento sport výjimečný a co pro vás znamená?

Sport jako takový respektem k druhým. Umíte něco, co je do značné míry originální a bez mnoha let nácviku nepřenosné. Je to bojový sport, přitom je zbavený vulgarit a obscénností. Přestože v něm nejsou kopy ani údery, je extrémně účinný. V překladu znamená Jemná cesta…

Hynek Šnajdar
hynek@salonkyhk.cz
Foto: Gabi Juan, Kostadin Andonov