Vyšetřovat vraždy byl můj sen, říká Policista roku Michal Hynek

Vybavíte si, s jakými pocity jste jel ke své první vraždě?
To si úplně nevybavím. Obecně mě ale ta práce bavila a možná to bude znít zvláštně, ale byl jsem vlastně natěšený. Konečně jsem se dostal k něčemu, co jsem chtěl dělat celý život. K policii jsem šel s tím, že chci vyšetřovat vraždy. Byl to můj sen a po letech se mi splnil.

Takže jste nejel na místo s obavami, ale spíš s očekáváním?
Spíš ano. Samozřejmě jsem cítil respekt, ale hlavně jsem měl radost, že se dostávám k práci, kterou jsem si vysnil.

Jak jste se k vyšetřování nejzávažnější násilné trestné činnosti vlastně dostal?
Moje cesta byla poměrně přímočará. O práci kriminalisty jsem přemýšlel už jako kluk a definitivně jsem se v tom utvrdil během studií na gymnáziu. Než jsem nastoupil k policii, vystudoval jsem Právnickou fakultu Masarykovy univerzity v Brně. Ani tam se moje plány nezměnily. Po vojně jsem nastoupil k policii a díky právnickému vzdělání jsem mohl tehdy nastoupit rovnou jako vyšetřovatel. K policii jsem přišel v září 1999 a už o měsíc později jsem pracoval jako samostatný vyšetřovatel.

Jak moc se práce vyšetřovatele podobá tomu, co lidé znají z televizních kriminálek?
Záleží na tom, o jakém seriálu se bavíme. Myslím si ale, že seriály, které vznikly v posledních letech, například Případy 1. oddělení nebo Devadesátky, zobrazují policejní práci poměrně realisticky. Například u Případů 1. oddělení je spoluautorem scénáře člověk, který dlouhá léta pracoval na vraždách, takže ten obraz je velmi věrný.

Co dělá dobrého vyšetřovatele dobrým vyšetřovatelem?
Musí být srdcař. Tuhle práci člověk nemůže dělat kvůli penězům. Musí ho bavit a musí ji mít rád. Důležitá je také trpělivost, protože některé případy se táhnou i několik let. Samozřejmě jsou potřeba znalosti kriminalistiky, práva a spousta dalších věcí, ale bez vnitřního přesvědčení by to nefungovalo.

Jak moc se práce kriminalisty změnila od doby, kdy jste nastoupil k policii?
Když jsem začínal, ještě jsem vyslýchal na elektrickém psacím stroji a používali jsme kopíráky. Dnes je všechno úplně jinde. Obrovskou roli hrají moderní technologie, práce s daty nebo kyberkriminalita. Policie se tomu musí neustále přizpůsobovat. Kriminalita se vyvíjí a my se musíme vyvíjet s ní.

Jak důležitá je ve vaší práci psychologie?
Psychologie hraje při vyšetřování obrovskou roli. Nestačí znát kriminalistiku nebo právo. Musíte umět pracovat s lidmi, odhadnout je a porozumět jejich chování. V našem týmu jsou kolegové, kteří jsou v tomhle směru mimořádně dobří, a jejich pohled bývá při vyšetřování velmi cenný.

Dokážete po tolika letech výslechů poznat, když vám člověk neříká pravdu?
Myslím, že ve většině případů ano, ale určitě ne vždycky. Někteří lidé, zejména psychopati, kterých je v populaci jen pár procent, dokážou lhát velmi věrohodně. Na druhou stranu vyšetřování nikdy nestojí jen na tvrzení podezřelého. Máte výpovědi poškozených, svědků, další důkazy nebo genetické stopy. Když se všechny dílky složí dohromady, většinou se ukáže, kdo mluví pravdu a kdo ne.

V jednom z dřívějších rozhovorů jste řekl, že pachatel je pro vás vlastně soupeř. Který z těch soupeřů byl zatím nejtěžší?
To se těžko říká. Ono to často není ani tak o samotném pachateli. Pokud máme dostatek důkazů, genetických stop nebo dalších poznatků, pak není rozhodující, jestli se přizná. Nejtěžší bývají případy, kdy víte, kdo trestný čin spáchal, máte k tomu řadu indicií a důkazů, ale stále ještě nemáte jistotu, že budou stačit před soudem. Jako kriminalisté často víte své. Jenže mezi přesvědčením vyšetřovatele a pravomocným odsouzením je ještě dlouhá cesta. Nejtěžší je vytvořit ucelený řetězec důkazů tak, aby obstál i před soudem a vedl ke spravedlivému rozsudku.

Hradec Králové loni sledoval případ dvojnásobné vraždy prodavaček v obchodě Action prakticky den po dni. Jaké je pro vyšetřovatele pracovat na případu, který sleduje celé město?
Na to já nekoukám. Za svou kariéru jsem se podílel i na případech, které sledovala celá republika. Paradoxně případ z Actionu nebyl z kriminalistického hlediska nijak složitý. Vše zachytily kamery, pachatel byl zadržen během několika minut a ke svému činu se doznával. Psychicky náročnější bylo něco jiného. Seděl přede mnou mladý kluk, který nelitoval obětí ani jejich blízkých a na svůj čin byl prakticky hrdý. Samozřejmě dlouhodobě vím, že mezi námi žijí i takoví lidé. Přesto není jednoduché vyrovnat se s tím, když takovou bezcitnost vidíte z bezprostřední blízkosti. Zároveň mi bylo velmi líto obětí. Z kamerových záznamů bylo zřejmé, že si prostě přišly do práce jako kterýkoli jiný den. Žily své běžné životy a vůbec netušily, co se za pár okamžiků stane.

Mezi nejznámější kauzy, na kterých jste se podílel, patří případ heparinového vraha Petra Zelenky. Vybavíte si ještě své první setkání s ním?
Od té doby uplynulo téměř dvacet let, takže některé vzpomínky už překryly další případy. Pamatuji si ale, že byl velmi zaražený. Myslím, že vůbec nečekal, že se jeho činnost podaří odhalit. Překvapilo ho také, kolik informací už o něm máme a jak podrobně známe jeho jednání. Velkou práci tehdy odvedl primář ARO Pavel Longin, který si na oddělení všiml neobvyklé série komplikací u pacientů, začal jednotlivé případy dávat do souvislostí a pomohl shromáždit klíčové poznatky a důkazy. Díky tomu jsme už při zadržení měli k dispozici mnohem více informací, než pachatel očekával. Ve své podstatě to nebyl nijak statečný člověk. Trestnou činnost páchal na lidech v bezvědomí, kteří se nemohli bránit. Rozhodně nepůsobil sebevědomě ani dojmem člověka, který by se s námi chtěl přít nebo bojovat.

Kromě případů, které se podařilo objasnit, jsou určitě i takové, které zůstaly bez odpovědi. Vracíte se k nim někdy v myšlenkách?
Ano, samozřejmě. Kdysi jsem slyšel rozhovor s jedním kriminalistou, který tvrdil, že za svou kariéru nemá jediný neobjasněný případ. Upřímně řečeno tomu nevěřím. Pokud člověk pracuje na těch nejzávažnějších kauzách, někdy se prostě stane, že navzdory veškerému úsilí nemá dostatek důkazů nebo mu chybí trochu štěstí. Myslím si, že každý z nás má nějaký ten svůj pomníček. A samozřejmě, že mě to trápí. Já na ně myslím velmi často. Asi nejhorší jsou pro mě případy, kdy se pohřešovaného člověka nepodaří najít. Pak nastupuje trauma pro rodinu, která svého blízkého nemůže pohřbít ani nemá kam položit kytku. Právě tohle mě osobně trápí nejvíc.

V jednom starším rozhovoru jste řekl, že s věkem a zkušenostmi dokážete pochopit čím dál více životních situací. Platí to i u pachatelů vražd?
Samozřejmě že samotné usmrcení člověka se chápe těžko. Na druhou stranu každý případ je jiný. Existují situace, kdy je čin spáchán v silném afektu a člověk během několika minut udělá něco, co by od sebe za normálních okolností nikdy nečekal. Právě proto dnes trestní zákoník rozlišuje mezi vraždou a zabitím. Jsou případy, kdy se poškozený předtím choval vůči budoucímu pachateli velmi špatně, někdy ho dokonce sám napadl. Takové jednání samozřejmě neomlouvám, ale do určité míry ho dokážu pochopit. Tito lidé navíc často svého činu litují a sami jsou z něj špatní. Úplně jiné jsou případy, které jsou dlouhodobě plánované nebo motivované finančním ziskem. Ty se podle mě pochopit nedají.

Jak vás ta léta u vyšetřování vražd změnila jako člověka? Je dnes Michal Hynek stejný jako na začátku kariéry?
Myslím, že nikdo není stejný člověk jako ve 20 letech. Samozřejmě že mě ta práce změnila. Už si nedělám iluze o lidské společnosti ani o tom, že všichni lidé mají jen dobré úmysly. Asi jsem dnes opatrnější a v některých situacích i nedůvěřivější.

Neztratil jste po více než 80 vyšetřených vraždách víru v lidi?
To úplně ne. To vyšetřování nikdy není práce jednoho člověka. Na každé kauze pracuje celý kolektiv lidí. Když se bavíme o víře v lidi, tak já ji nacházím právě tam. Vidím, s jakým entuziasmem a zápalem se kolegové vrhají do vyšetřování a kolik energie jsou ochotni té práci obětovat. Právě tam vidím ty nejlepší stránky lidské povahy.

Co vám pomáhá vypnout, když vyšetřujete těžký případ? Nedávno jste absolvoval Ironmana. Je sport jedním ze způsobů, jak si vyčistit hlavu?
Určitě ano. Jednou za čas navíc dostanu poměrně hloupý nápad a přihlásím se na nějakou výzvu, na kterou pak nestačím ani pořádně natrénovat. Při závodě mám potom pocit, že umírám. (smích) Nakonec se vždycky trochu fyzicky zdevastuju, ale právě to mi pomáhá vypnout a přijít na jiné myšlenky.

Nedávno jste získal ocenění Policista roku. Co pro vás znamená?
Je to pro mě velká pocta, to nebudu zastírat. Zároveň to ale nevnímám jako ocenění jednoho člověka. Na každé z těch kauz pracují desítky lidí – kriminalisté, technici, analytici i další specialisté. Já jsem jen ten, kdo je nakonec trochu víc vidět. Beru to proto jako ocenění práce celého týmu a celé policie. A samozřejmě mě to potěšilo. Asi největší radost jsem ale měl z gratulací od lidí, kterých si vážím. Od kolegů z ostravské mordparty, z pražské mordparty a dalších kriminalistů z celé republiky.

Kdyby si tenhle rozhovor četl nějaký mladý člověk, který by jednou chtěl dělat vaši práci, co byste mu poradil?
Ať si jde za svým. Já jsem se pro tuhle práci rozhodl už během studia na gymnáziu. Pak následovala vysoká škola, vojna a další roky, než jsem se dostal k první vraždě. Mohlo to být deset let. Po celou dobu jsem ale věřil tomu, že se mi ten sen jednou splní. A splnil se. Takže bych mladým lidem poradil, aby se svých snů nevzdávali a šli si za nimi.

Takže kdyby vám bylo zase 20 let šel byste k policii znovu?
Nepochybně.

A udělal byste něco jinak?
Myslím si, že ne.

Tomáš Kulhánek
tomas.kulhanek@salonkyhk.cz
Foto: Ondřej Littera